Min si zkřížila ruce na prsou a úkosem se na něj zamračeně podívala. Pohybovala nohou, kdyby dosáhla na podlahu, byla by si podupávala. „Všechno to o Elain. A té... Aviendze? Kdo to, mimochodem, je? Mně to připadá, jako bys je miloval obě. Ále, přestaň sebou škubat. Dlužíš mi několik odpovědí. Říkat, že nejsem – Prostě mi odpověz. Miluješ je obě?“
„Možná ano,“ přiznával pomalu. „Světlo mi pomáhej, myslím, že ano. Dělá to ze mě chlípníka, Min, nebo jenom chamtivého pitomce?“ Min otevřela pusu a zase ji zavřela. Rozzlobeně pohodila hlavou a stiskla rty. On spěchal dál dřív, než mu mohla povědět, co pro něj vybrala. Od ní to rozhodně slyšet nechtěl. „Teď na tom už stejně nezáleží. Je to vyřízené. Poslal jsem Aviendhu pryč a nedovolím jí vrátit se. Nepřiblížím se k ní ani k Elain na míli, na deset mil, pokud to jen půjde.“
„Pro lásku...! Proč, Rande? Co ti dává právo takhle rozhodovat za ně?“
„Min, copak to nechápeš? Já jsem jako terč. Každá žena, kterou miluju, se taky stane terčem. I když bude šíp mířit na mě, mohl by zasáhnout ji. A mohl by mířit na ni.“ Ztěžka dýchaje se zaklonil s rukama na opěrkách křesla s vyřezávanými růžemi. Min se trošku pootočila a prohlížela si ho s tím nejvážnějším výrazem, jaký kdy u ní viděl. Min se vždycky usmívala, vždycky ji všecko trochu pobavilo. Ještě dobře, že teď se neusmívala. Rand sám mluvil smrtelně vážně. „Lan mi řekl, že jsme si jistým způsobem podobní, a měl pravdu. Říkal, že existují muži, z nichž vyzařuje smrt. On sám. Já. Když se takový muž zamiluje, nejlepší dar, který může dát své milované, je vzdálit se od ní, co nejdál to jde. Chápeš to, viď?“
„Já chápu...“ Na chvíli se odmlčela. „No dobře. Jsem tvoje kamarádka a jsem ráda, že to vím, ale neopovažuj se myslet si, že se vzdám. Přesvědčím tě, že nejsem muž ani kůň.“
„Min, já říkal, že –“
„Ale ne, ovčáku. To nestačí.“ Zakroutila se mu v klíně tak, že si musel odkašlat, a píchla ho prstem do prsou. „Chci ti v očích vidět slzy, až to řekneš. Chci, abys slintal a koktal. Nesmí tě ani napadnout, že tě nepřinutím zaplatit.“
Rand si nemohl pomoci, aby se nezasmál. „Min, vážně je dobře mít tě tady. Ty vidíš jenom blátošlapa z Dvouříčí, viď?“
Její nálada se bleskově změnila. „Vidím tebe, Rande,“ pravila podivně tichým hlasem. „Vidím tebe.“ Odkašlala si a posadila se pěkně způsobně, s rukama na kolenou. Pokud tedy bylo možné sedět způsobně tak, jak seděla. „Docela dobře ti můžu vysvětlit, proč jsem přišla. O Salidaru očividně víš. Kvůli tomu zvedne pár lidí obočí, to ti teda povím. Nejspíš ale nevíš, že jsem nepřišla sama. Do Caemlynu přijelo ze Salidaru poselstvo, za tebou.“
Luis Therin zamumlal, znělo to jako vzdálené hřmění. Od té doby, co se s Randem spojila Alanna, ho zmínka o Aes Sedai vždycky probrala, byť ne tolik, jako když se v blízkosti objevil Taim.
Dokonce i přes jeho brumlání se Rand málem usmál. Tušil to od chvíle, kdy mu Min předala dopis od Elain. Že se to potvrdilo, bylo skoro jako přímý důkaz, že jsou tak vyděšené, jak si myslel. A jak by mohly nebýt, vzbouřenkyně zahnané do úkrytu přímo na hranici moci bělokabátníků? Nejspíš by taky moc rády věděly, jak se vplížit do Bílé věže, hryzaly si nehty z přemýšlení o tom, jak se vnutit zpátky do Elaidiny přízně. Z toho, co o Elaidě věděl, neměly velkou naději, a měly to vědět lépe než on. Pokud vyslaly poselstvo k Draku Znovuzrozenému, k muži, který dokáže usměrňovat, tak musely být připravené přijmout jeho ochranu. – Tyhle nebyly jako Elaida, jež si patrně myslela, že se dá koupit a nejspíš taky držet v proutěné kleci jako ptáček zpěváček. Egwaininy mlhavé sliby o Aes Sedai, které ho podpoří, se měly naplnit.
„Kdo přišel s tebou?“ zeptal se. „Třeba ji znám.“ Kromě Moirain, jež byla mrtvá, žádnou Aes Sedai skutečně neznal, ale pár jich potkal. Pokud byla jednou z nich, mohlo by to věci poněkud ztížit. Tenkrát byl opravdu ten Minin sedláček, jenž sebou trhl pokaždé, když se na něj Aes Sedai byť jen podívala.
„Je jich víc než jedna, Rande. Vlastně jich je devět.“ Rand sebou škubl a ona rychle pokračovala. „Má to být na tvou počest, Rande, třikrát tolik, kolik by poslaly ke králi či královně. Merana – ona tomu velí, je ze šedýho adžah – Merana sem přijde sama dnes odpoledne a k tobě se nikdy nepřiblíží víc než jedna, pokud se ti to nebude líbit. Ubytovaly se u Růžové koruny v Novém Městě. Prakticky ho zabraly, se všemi těmi strážci a služebnictvem. Merana mě poslala napřed, protože se známe, abych jí uhladila cestičku. Nechtějí ti ublížit, Rande. Tím jsem si jistá.“
„Vidění, Min, nebo tvůj názor?“ Bylo zvláštní vést vážný hovor se ženou, jež mu seděla na kolenou, ale, koneckonců, to byla Min. To znamenalo rozdíl. Jenom si to musel pořád připomínat.
„Můj názor,“ přiznala Min váhavě. „Rande, každičký den jsem u nich měla vidění, celou tu dlouhou cestu ze Salidaru. Kdyby ti chtěly ublížit, byla bych něco zahlídla. Nevěřím, že by se za tu dobu nic neukázalo.“ Poposedla si a věnovala mu ustaraný pohled, který se rychle změnil v umíněnou rozhodnost. „Když už jsem v tom, docela dobře ti můžu něco říct. V trůnním sále jsem kolem tebe viděla auru. Aes Sedai ti ublíží. Teda aspoň ženy, co dokážou usměrňovat. Bylo to všecko zmatený. Tím s Aes Sedai si nejsem jistá. Ale mohlo by se to stát víc než jednou. Myslím, že proto to všechno vypadalo tak popletený.“ Mlčky se na ni díval a ona se usmála. „To se mi na tobě líbí, Rande. Bereš to, co dokážu a co ne. Neptáš se mě, jestli si jsem jistá nebo kdy se to stane. Nikdy po mně nechceš víc, než co vím.“
„No, chci od tebe vědět jednu věc, Min. Jsi si jistá, že ty Aes Sedai z tvého vidění nejsou ty samé, se kterými jsi přišla?“
„Ne,“ řekla prostě. To byla jedna z věcí, které se líbily jemu. Nikdy se nepokoušela vyhnout odpovědi.
Musím být moc opatrný, zašeptal naléhavě Luis Therin. Dokonce i zpola vycvičená holka dokáže být nebezpečná, když jich s sebou bude mít devět. Musím –
Musím, řekl si Rand v duchu pevně. Luise Therina to na chvíli zmátlo, pak se však kvapně stáhl do zastíněných koutů. Tohle teď udělal pokaždé, když na něj Rand promluvil. Jediná potíž byla v tom, že Luis Therin zřejmě viděl a slyšel stále víc a chtěl na to reagovat. K dalšímu incidentu, kdy by se pokusil převzít saidín, nedošlo, ale Rand si nyní dával pozor. Ten muž chtěl, aby mu Randova mysl a tělo patřily jako vlastní, myslel si, že mu patří, a kdyby se mu, byť jedinkrát, podařilo převzít kontrolu, Rand si nebyl jist, že by to tak neskončilo. Luis Therin Telamon by chodil a mluvil, zatímco Rand al’Thor by byl jen hlasem v jeho hlavě.
„Rande,“ vydechla Min úzkostlivě, „nedívej se na mě tak. Já jsem na tvý straně, když dojde na volbu stran. A to by mohlo, tak trochu. Ony jenom chtějí vědět, jak s tebou jednat, co mají čekat, ale já nepovím jediný slovíčko, co nebudeš chtít, a když mě požádáš, abych lhala, tak budu. Ony o mých viděních nevědí. To patří jen tobě, Rande. Ty víš, že přečtu každýho, koho si řekneš, včetně Merany a ostatních.“
Potlačil zavrčení a dal si také pozor, aby mluvil mírným hlasem. „Uklidni se, Min. Já vím, že jsi na mojí straně.“ To byla naprostá pravda. Podezírat Min by bylo jako podezírat sám sebe. S Luisem Therinem to na chvíli vyřídil, takže nadešel čas vyřídit to s Meranou. „Řekni jim, že můžou přicházet po třech.“ Tohle mu radil Luis Therin v Cairhienu. Ne víc než tři najednou. Ten muž si zřejmě věřil, že dokáže zvládnout tři Aes Sedai. K těm, které si nyní říkaly Aes Sedai, cítil nemalé opovržení. Ale to, co bylo hranicí v Cairhienu, bylo tady jiné. Merana chtěla, aby byl klidný a vyrovnaný ještě předtím, než k němu přijde jediná Aes Sedai. Ať si přežvýká pozvání pro tři pro začátek a promyslí, co by mohlo znamenat. „Kromě toho, ať bez mého svolení žádná nevstoupí do Vnitřního Města. A nesmějí kolem mě usměrňovat. To jim vyřiď, Min. Já okamžitě poznám, kdy se chopí pravého zdroje, a neudělá mi to radost. Vyřiď jim to.“