„Jim to taky radost neudělá, ovčáku,“ podotkla suše. „Ale vyřídím jim to.“
Rána, a Rand prudce otočil hlavu.
Těsně za dveřmi stála Sulin v červenobílých šatech a tvář měla tak krevnatou, že jizva na tváři byla ještě bledší než obvykle. Bílé vlasy jí od chvíle, kdy na sebe oblékla livrej, povyrostly, ale pořád je měla kratší než většina služek. Paní Harforová je přeměnila na čapku kudrlinek. Sulin to nesnášela. U nohou měla stříbrný podnos lemovaný tepaným zlatem, převrácené zde ležely i stříbrem vykládané zlaté poháry. Když se Rand podíval, džbán s vínem se naposledy zhoupl a zázračně se zastavil, ačkoliv se zdálo, že na podnose a na koberci je stejně tolik vinného punče, jako ho zbylo ve džbáně.
Min se už pomalu škrábala na nohy, když ji chytil kolem pasu a stáhl dolů. Bylo už načase, aby si pořádně uvědomil, že s Aviendhou skoncoval, a Min nebude vůbec vadit, když mu s tím pomůže. Vlastně po krátkém odporu se k němu naklonila a položila mu hlavu na prsa.
„Sulin,“ řekl Rand, „dobrý sluha neháže podnosy na zem. Teď ho zvedni a udělej, co máš.“ Ona na něj temně zírala a málem viditelně se třásla.
Vymyslet, jak ji nechat dostát svému toh, přičemž by jí sám splatil aspoň část toho, co jí dlužil, bylo téměř brilantní. Sulin se mu teď starala o pokoje a nosila a odnášela pouze jeho věci. Samozřejmě to nenáviděla, zvlášť když ji při tom každý den vídal, ale už si nelámala hřbet při drhnutí podlah po celém paláci ani netahala nekonečný proud těžkých věder s vodou do prádelny. Rand tušil, že by byla raději, kdyby její hanbu viděli spíš všichni Aielové na této straně Dračí stěny než on, jenže on její dřinu znatelně umenšil a trochu ulevil svému svědomí, a jestli ji to, že musí pracovat pro něj, přiměje rozhodnout se, že svému toh dostála ještě dřív, tím lépe. Sulin patřila do cadin’soru, měla nosit své oštěpy, ne v livreji stlát postele.
Sebrala podnos, přerázovala pokoj a drsně podnos strčila na slonovinou vykládaný stolek. Když se otáčela k odchodu, Rand řekclass="underline" „Tohle je Min, Sulin. Je moje přítelkyně. Nezná aielské způsoby, a mně by se rozhodně nelíbilo, kdyby se jí mělo stát něco nepříjemného.“ Právě ho napadlo, že by Děvy mohly mít vlastní názor na to, jak poslal Aviendhu pryč a téměř ihned po jejím odchodu objímá jinou ženu. Svůj vlastní názor a taky svůj vlastní způsob, jak to vyřídit. „Vlastně, kdyby se jí cokoliv stalo, bral bych to, jako by se to stalo mně.“
„Proč by téhle ženě chtěl někdo kromě Aviendhy ublížit?“ ucedila temně Sulin. „Ona trávila moc času sněním o tobě a ne dost tím, aby tě naučila to, co bys měl vědět.“ Oklepala se a zavrčela: „Můj pane Draku.“ Rand usoudil, že to mělo být proneseno tiše. Při úkloně málem dvakrát upadla, než se zase narovnala, a cestou ven za sebou práskla dveřmi.
Min otočila hlavu a podívala se na něj. „Myslím, že jsem ještě neviděla panskou jako – Rande, podle mě, kdyby měla nůž, probodla by tě.“
„Možná nakopla,“ uchechtl se, „ale nikdy nebodla. Myslí si, že jsem její dávno ztracený bratříček.“ Min se zatvářila popleteně. Viděl, jak se jí hlavou honí stovka otázek. „Je to dlouhý příběh. Povím ti ho jindy.“ Aspoň jeho část. Nikdo se nikdy nedozví, s čím se musel smířit od Enaily, Somary a pár dalších. No, Děvy to už věděly, ale nikdo jiný.
Vstoupila Melain, tím aielským způsobem, což znamenalo, že strčila hlavu do dveří, rozhlédla se kolem a potom následovalo celé tělo. Nikdy nepřišel na to, proč se některý Aiel občas rozhodl nechodit dál. Náčelníci, moudré a Děvy za ním chodili, když byl ve spodním prádle, v posteli, v lázni. Když přišla blíž, sluncovlasá moudrá se se zkříženýma nohama posadila na koberec pár kroků před ním a za chřestění náramků si kolem sebe pečlivě upravila suknice. Zelenýma očima bezvýrazně sledovala Min.
Tentokrát se Min nenamáhala vstát. Vlastně podle toho, jak se o něj opírala, s hlavou položenou na jeho prsou, a pomalu dýchala, si nebyl jist, zda neusíná. Koneckonců, říkala, že do Caemlynu dorazila v noci. Najednou si uvědomil, jak mu ruka zapadá do prohlubně jejího pasu, a pevně ji položil na lenoch křesla. Min si téměř lítostivě povzdechla a ještě víc se přitulila k němu. Nepochybně usnula.
„Mám zprávy,“ řekla Melain, „a nejsem si jistá, která je nejdůležitější. Egwain odešla ze stanů. Odešla na místo zvané Salidar, tam, kde jsou Aes Sedai. Tyhle jsou Aes Sedai, co by tě mohly podporovat. Na její požádání jsme o nich s tebou nemluvily dřív, ale teď ti povím, že jsou svéhlavé, nedisciplinované, svárlivé a tak plné sebe, až to nejde na rozum.“ Ke konci se rozohnila a předklonila se.
Takže jedna z chodících ve snu v Cairhienu mluvila ve snech s Melain. To bylo asi tak všechno, co věděl o schopnostech chodících ve snu, a i když to mohlo být užitečné, ony byly zřídkakdy ochotné poskytnout mu pomocnou ruku. Rozdíl byl v tom, co říkala o svéhlavosti a tom ostatním. Většina Aielů se chovala, jako by byla přesvědčená, že by na ně mohly Aes Sedai zaútočit, věřila, že pokud by to udělaly, bylo by to zasloužené, a hodlala úder přijmout bez uhýbání. Dokonce i moudré o Aes Sedai mluvily uctivě, pokud vůbec. Očividně se pár věcí změnilo. On však řekl jen: „Já vím.“ Pokud mu Melain vůbec hodlala sdělit proč, udělá to bez ptaní. A pokud ne, i kdyby se zeptal, žádnou odpověď by stejně nedostal. „To o Egwain a Salidaru taky. Právě teď je jich devět ze Salidaru v Caemlynu. Tady Min přišla s nimi.“ Min se mu na prsou zavrtěla a cosi zamumlala. Luis Therin zase brumlal, ale příliš tiše, aby mu bylo rozumět, a Randa to rozptýlení potěšilo. Mít Min na klíně bylo... příjemné. Urazila by se až na půdu, kdyby se to dozvěděla. Ale zas vzhledem k tomu, jak mu slíbila, že zaplatí, by se mohla zasmát. Možná. Občas byla jako rtuť.
Melain nedala najevo žádné překvapení nad tím, že již o všem ví, dokonce si ani neupravila loktuši. Od svatby s Baelem zřejmě – „uklidnila se“ nebylo právě to pravé slovo, na Melain to bylo příliš mírné – přestala být tak popudlivá. „To byla má druhá zpráva. Musíš si na ně dát pozor, Rande al’Thore, a použít tvrdou ruku. Ony si ničeho jiného vážit nebudou.“ Rozhodně změna.
„Budeš mít dvě dcery,“ zamumlala náhle Min. „Dvojčata jako zrcadlo.“
Pokud Melain předtím nic nepřekvapilo, teď to víc než vyrovnala. Vytřeštila oči a trhla sebou, až se málem zvedla ze země. „Jak můžeš...?“ začala nevěřícně, ale pak se vzpamatovala. Přesto pokračovala udýchaným hlasem. „Do dnešního rána jsem si sama nebyla jistá, jestli čekám dítě. Jak to můžeš vědět?“
Tehdy se Min zvedla a vrhla po Randovi pohled, který znal až příliš dobře. Z nějakého důvodu to byla jeho chyba. Nebyla úplně bez chybiček, byť byly malé. Upravila si kabátec a dívala se všude jinde, jen ne na Melain, a když jí zrak znovu padl na něj, byla to variace prvního pohledu. Do tohohle ji dostal on, a teď bylo na něm, aby to napravil.