„To je v pořádku, Min,“ řekl Rand. „Ona je moudrá a podle mě zná věci, ze kterých by se ti zkudrnatily vlasy.“ Až na to, že už je měla kudrnaté. Jak to vlastně ženy vůbec dělají? „Jsem si jistý, že slíbí, že zachová tvoje tajemství, a jejímu slibu můžeš důvěřovat.“ Melain málem koktala, jak honem honem slibovala.
Randovi se přesto dostalo dalšího pohledu, než se Min posadila vedle Melain. Tentokrát snad byl spíš káravý. Jak mohla čekat, že ji z toho vyseká? Melain na to nezapomene jen proto, že ji požádal, ale svůj slib dodrží, tajemství zachová. Před ním jich zachovávala už tak dost.
Přes svou váhavost, jak Min jednou začala, podala plnější vysvětlení, než kdy naráz poskytla jemu. Snad pomohl neustávající proud otázek druhé ženy a také Melainin měnící se přístup. Jako by Melain získávala dojem, že Min je jí díky své schopnosti jaksi rovná, vůbec ne nějaká mokřiňanka.
„To je pozoruhodné,“ řekla Melain nakonec. „Jako vykládat sen bez snění. Dvě říkáš? Obě holčičky? Bael bude mít takovou radost. Dorindha mu dala tři syny, ale obě víme, jak by měl rád dceru.“ Min zamrkala a důrazně potřásla hlavou. Ovšem, ona o sestrách-ženách nevěděla nic.
Nyní obě přešly na rození samotné. Ani jedna ještě nerodila, ale obě pomáhaly porodním bábám.
Rand si hlasitě odkašlal. Ne že by mu některé podrobnosti přímo vadily. Pomáhal na svět bahnicím s jehňaty, kobylám s hříbaty a kravám s telaty. Podráždilo ho, že si tam tak seděly s hlavami u sebe, jako by on přestal existovat. Ony se na něj nepodívaly, dokud si neodkašlal podruhé a dost hlasitě, až se podivil, jestli si něco nenatáhl.
Melain se naklonila k Min a promluvila šeptem, jejž bylo možné slyšet i ve vedlejším pokoji. „Muži vždycky omdlívají.“
„A vždycky v tý nejhorší možný chvíli,“ přisadila si Min stejným tónem.
Co by si pomyslely, kdyby ho mohly vidět ve stodole Matova táty, po ramena od krve a plodové vody, se třemi naprasklými žebry, jak ho kobyla nakopla, protože ještě nikdy nerodila a byla vyděšená? Bylo to pěkné hříbě a kobyla už příště vůbec nekopala.
„Než omdlím,“ prohodil a připojil se k nim na koberci, „třeba by mi jedna z vás chtěla říct něco víc o Aes Sedai?“ Už předtím by vstal nebo si sedl na podlahu, kdyby neměl plný klín. Mezi Aiely měli křesla pouze náčelníci, a náčelnické křeslo se používalo jen k vyhlašování rozsudků či přijímání kapitulace od nepřítele.
Obě ženy byly přiměřeně pokořené. Žádná neřekla ani slovo, ale jedna si hojně upravovala loktuši a druhá kabátec a do očí se mu nepodívaly. Pak začaly mluvit a uklidnily se. Min lpěla na svém názoru, že Aes Sedai Randovi ublížit nechtějí a mohly by mu pomoci, když je dobře zvládne, což znamenalo chovat se k nim na veřejnosti s úctou, a soukromě mu ona ohlásí každé šeptnutí, které zaslechne. „Nejsem zrádce, chápej, Melain. Znala jsem Randa dřív než všecky Aes Sedai kromě Moirain, vážně, a pravdou je, že jemu jsem byla věrná dávno předtím, než umřela.“
Melain Min za zrádce nepovažovala, právě naopak, a zřejmě díky tomu na ni měla ještě lepší názor. Moudré měly vlastní verzi aielského názoru na špehování. Jenom namítala, že s důležitými výjimkami se Aes Sedai dá věřit asi tak jako Shaidům, což znamenalo, že ne dřív, než padnou do zajetí a stanou se z nich gai’šainky. Sice tak docela nenavrhovala, aby Aes Sedai u Růžové koruny zajali, ale jenom téměř. „Jak jim můžeš důvěřovat, Rande al’Thore? Já myslím, že ony nemají žádnou čest, tedy kromě Egwain z al’Vereů, a ona –“ Melain si znovu popotáhla loktuši. „Až mi nějaká Aes Sedai ukáže, že má tolik cti jako Egwain, tak jí začnu věřit, ale ne dřív.“
V této chvíli Rand víc poslouchal, než mluvil, neřekl víc než tucet slov a hodně se dozvěděl. Min, odpovídajíc na Melaininy námitky, prošla jména v poselstvu a ke každému jménu připojila, co ta která žena pronesla o podporování Randa. Vlastně opravdu přiznala, že všechno není úplně růžové. Merana Ambrey a Kairen Stang, modrá, byly obě Andořanky, a přes všechno to, jak se Aes Sedai mají vzdát všech svých závazků krom k Bílé věži, možná proto, že byly z Věže pryč, si dělaly určité starosti, že Rand si sedí v Caemlynu a možná zavraždil Morgasu. Rafelu Cindal, rovněž z modrého adžah, možná potěšilo, jaké změny Rand provedl v Tearu, kde bylo usměrňování kdysi postaveno mimo zákon a dívka, u níž byla zjištěna schopnost usměrňovat, byla spěšně vyhnána ze země, ale ona toho moc nenamluvila a kvůli Morgase si také dělala starosti. Seonid Traighan, zelená, pořád přemítala nad každým drbem ze svého rodného Cairhienu a svoje názory si nechávala pro sebe. A Faeldrin Harella, druhá zelená sestra, občas srovnávala ukrutnosti, které Dračí spřísahanci páchali v Altaře a Murandy, s tím, co provedli v Tarabonu, a odmítala byť jen hovořit o tom, že občanská válka, jež její zemi rozervala na kusy, propukla dřív, než se tam první člověk odpřisáhl Draku. Ale nezáleželo na tom, jak Melain naléhala. Min trvala na tom, že všechny do jedné uznávají, že Rand je Drak Znovuzrozený, a opatrně se jí celou cestu ze Salidaru vyptávaly, jaký je a jak by k němu měly nejlépe přistupovat bez toho, aby ho urazily či vylekaly.
Při tomhle Rand zabručel – že zrovna ony si dělají starosti s tím, aby ho nevylekaly – ale Melain začala trvat na tom, že jestli má většina žen v poselstvu tolik důvodů být proti Randovi, tak se poselstvu jako celku rozhodně nedá věřit ani natolik, aby šlo nasbírat trus na oheň. Min po něm vrhla omluvný úšklebek a spěchala dál. Arad Doman zažil stejně tolik Dračích spřísahanců jako Tarabon, stejně jako vlastní občanskou válku, avšak Demira Eriff, z hnědého adžah, mluvila ve skutečnosti pouze o dvou věcech: o setkání s Randem a o řečech, že v Cairhienu založil jakousi školu. V Demiřiných očích žádný muž, který založil školu, nemohl být úplně špatný. Berenicia Morsad, žlutá sestra ze Shienaru, se od Shienarců v Salidaru doslechla, že Randa přijal ve Fal Daře veliký kapitán urozený pán Agelmar Jagadský, kterážto pocta u ní zřejmě hodně vážila. Urozený pán Agelmar by určitě nepřijímal nějakého rváče, hlupáka či ničemu. Masuri Sokawa tomu přikládala téměř stejnou váhu. Byla hnědá z Arafelu, jenž hraničil se Shienarem. Nakonec zde byla Valinde Nathenos, která podle Min vykazovala touhu nepřípadnou pro bílou adžah, aby Rand vyhnal Sammaela z Illianu. Stačí to slíbit, slíbit jenom, že se o to pokusí, a Min by nepřekvapilo, kdyby mu Valinde nabídla přísahu věrnosti. Melain se tvářila nepřesvědčeně, dokonce koulela očima. Ještě nepotkala Aes Sedai, která by měla tolik zdravého rozumu, kterýžto přístup Randa dost překvapil, vzhledem k tomu, že by se mu nejspíš vysmála do obličeje, kdyby o takovou přísahu požádal ji. Min však trvala na tom, že je to pravda, ať už druhá žena říkala cokoliv.
„Budu k nim tak uctivý, jak to jen půjde, abych ale nemusel klekat,“ sdělil Rand Min, když konečně domluvila. K Melain dodaclass="underline" „A dokud mi nepodají důkaz své dobré vůle, tak jim nebudu věřit ani ň.“ Myslel si, že by je to obě mělo potěšit, jelikož právě tohle chtěly, ale podle toho, jak se na něj zamračily, to zřejmě ani jednu nepotěšilo.
Po všem tom dohadování zpola čekal, že si skočí po krku, ale Melainino těhotenství a Minino vidění zřejmě vytvořilo jisté pouto. Když vstali, ženy byly samý úsměv a objímání, a Melain řekla: „Nemyslela jsem si, že tě budu mít ráda, Min, ale mám, a jednu holčičku pojmenuju po tobě, poněvadž ses o ní dozvěděla první. Musím to jít povědět Baelovi, aby nežárlil, že se to Rand al’Thor dozvěděl před ním. Kéž vždycky najdeš vodu a stín, Min.“ K Randovi dodala: „Dávej si na ty Aes Sedai dobrý pozor, Rande al’Thore, a poskytni Min svou ochranu, až ji bude potřebovat. Ony jí ublíží, jestli zjistí, že se odpřisáhla tobě.“ Samozřejmě odešla stejně obřadně, jako přišla, jen kývla hlavou.