Takže opět zůstal sám s Min. Z nějakého důvodu ho to vyvedlo z míry.
42
Černá věž
Rand a Min stáli bez pohnutí a dívali se na sebe, dokud Rand nakonec nepromluviclass="underline" „Nechtěla by ses jít se mnou podívat na statek?"
Min sebou při zvuku jeho hlasu trochu trhla. „Statek?“
„Vlastně je to škola. Pro muže, kteří přišli po mé amnestii.“
Min zbledla. „Ne, myslím, že ne... Merana bude čekat, že jí podám zprávu. A měla bych jim oznámit tvoje pravidla, jak nejdřív to půjde. Kterákoliv by mohla nevědomky zabloudit do Vnitřního Města, a ty bys nechtěl... Vážně musím jít.“
Rand to nechápal. Aniž se se studenty vůbec setkala, bála se jich, bála se mužů, kteří dokážou usměrňovat, mužů, kteří chtějí usměrňovat. U každého jiného by to bylo pochopitelné, avšak on usměrňovat mohl a ona mu klidně cuchala vlasy, šťouchala ho do žeber a do obličeje mu spílala. „Chceš cestou zpátky k Růžové koruně doprovod? Vážně se tu potulují berkové, i za denního světla. Není jich moc, ale já bych nechtěl, aby se ti něco stalo.“
Její smích zněl trochu nejistě. Statek ji rozhodně rozrušil. „Starala jsem se o sebe, když tys ještě pásl ovce, sedláčku.“ Najednou v obou rukou držela nože, mávla rukama a nože zmizely zpátky v rukávech, byť ne tak hladce, jako vyletěly ven. „Ty se musíš postarat sám o sebe, Rande. Odpočiň si. Vypadáš utahaně.“ Překvapila ho, neboť se postavila na špičky, natáhla hlavu a otřela se o něho rty v letmém polibku. „Taky tě moc ráda zase vidím, ovčáku.“ A zase se zasmála, tentokrát potěšením, a vyklouzla pryč.
Rand si pro sebe cosi zamumlal, oblékl si opět kabátec a zašel si do ložnice pro meč, který měl strčený vzadu v šatníku, tmavé skříni s vyřezávanými růžemi, dost vysoké a široké, aby stačila na šaty čtyř lidí. Skutečně se z něj stával chlípný kozel. Min se jenom bavila. Napadlo ho, jak dlouho si z něj hodlala utahovat kvůli jednomu přeřeknutí.
Do kapsy kabátce přišel slušně velký pytlík, zabalený v plátně, který cinkal, když ho zvedl ze složených punčoch v zásuvce truhlice vykládané lapisem, a ke svému angrialu přidal ještě mnohem menší sametový váček. Stříbrotepec, který vyrobil předměty ve větším váčku, pro Draka Znovuzrozeného pracoval s potěšením a snažil se za tu poctu dokonce odmítnout peníze. Zlatník, který vyrobil jediný kousek v druhém míšku, žádal čtyřikrát tolik, kolik Bashere tvrdil, že jeho dílo stojí, a musela nad ním stát dvojice Děv, dokud práci nedokončil.
O tomhle výletě na statek Rand již nějakou dobu přemýšlel. Neměl rád Taima a Luis Therin bude v jeho blízkosti zuřit, nemohl si však dovolit dál se tomu místu vyhýbat. Zvláště ne teď. Pokud věděl, vedl si Taim dobře a držel studenty mimo město – aspoň Rand neslyšel o žádných nepříjemných příhodách, a to by se jistě doslechl – ale zpráva o Meraně a poselstvu se na statek nakonec dostane se zásobovacími vozy a novými studenty, jak se tak řeči šíří, a z devíti Aes Sedai se stane devět červených sester, nebo devadesát, jež honí muže, aby je mohly zkrotit. Ať už by následkem toho žáci v noci utekli, nebo by přišli do Caemlynu zasadit první úder, Rand to musel udusit v zárodku.
Caemlynem už obíhalo i tak příliš mnoho řečí o Aes Sedai, což byl další důvod, proč chtěl pryč. Alanna a Verin a ostatní dívky se podle toho, co se povídalo v ulicích, změnily v polovičku Bílé věže, a do města se kradí dostávala spousta dalších příběhů o Aes Sedai, vkrádaly se dovnitř branami za noci. Ten příběh o Aes Sedai léčící kočky byl tak rozšířený, že mu málem sám uvěřil, ale veškerá Bashereho námaha vystopovat původ toho příběhu vynesla asi tolik podstatného jako povídačka, že ženy, které Draka Znovuzrozeného všude doprovázejí, jsou Aes Sedai v převleku.
Rand se mimoděk obrátil a zahleděl se na stěnu s pruhem bílých reliéfu se lvy a růžemi, zahleděl se někam za ni. Alanna už od Culainova psa odešla. Stála na hraně. Kdyby nebyla Aes Sedai, řekl by Rand, že má zjitřené nervy. Včera v noci se probudil a byl si jistý, že pláče. Ten pocit byl neobyčejně silný. Občas téměř zapomněl, že tam je – dokud se nestalo něco takového, jako když ho vzbudila. Usoudil, že člověk si asi nakonec zvykne na vše. Dnes ráno byla Alanna... taky nedočkavá. Nedočkavá bylo zřejmě nejvýstižnější slovo. Vsadil by celý Caemlyn, že směr, kterým se teď dívá, vede rovně jako střela přímo k ní u Růžové koruny. Vsadil by se, že Verin je také s ní. Ne devět Aes Sedai. Jedenáct.
Luis Therin znepokojeně zamumlal. Znělo to, jako když člověk uvažuje, jestli stojí zády ke zdi. Rand nad tím uvažoval také. Jedenáct, a třináct ho mohlo sebrat stejně snadno, jako by byl dítě. Pokud by jim poskytl příležitost. Luis Therin se tiše rozesmál, takovým drsně uplakaným smíchem, a znovu se vytratil.
Rand na chvíli zvážil, zda má zavolat Somaru a Enailu, ale pak otevřel průchod přímo tam, nad modrozlatým kobercem ve své ložnici. Jak byly dnes ráno mrzuté, jedna z nich by jistě něco vybreptla dřív, než by návštěvu ukončil, a když si připomněl předchozí návštěvy na statku, nechtěl, aby se všichni žáci ohlíželi přes rameno ze strachu z dvacítky Děv. Takové věci člověku na sebedůvěře nepřidaly, a oni sebedůvěru rozhodně potřebovali, pokud měli přežít.
Taim měl pravdu v jedné věci. Držel-li se muž saidínu, věděl, že je naživu, a nebylo to jen zesílenými smysly. Přes špínu Temného, přes pocit, že mu ke kostem mou mastné odpadky, když se ho jediná síla snažila na místě roztavit i zmrazit tak, že by stačila rána, a roztříštilo by ho to na kousky, kdy jediný špatný krok či chvilka slabosti znamenaly smrt – Světlo, věděl, že žije. Přesto pravý zdroj odstrčil, jakmile prošel průchodem, a nejenom aby se zbavil té špíny dřív, než se mu skutečně obrátí žaludek. Vypadalo to horší než předtím, odpornější, pokud to jenom bylo možné. Skutečným důvodem, proč sílu propustil, byl ten, že se obával, že by Taimovi nedokázal čelit se saidínem v sobě a Luisem Therinem ve své hlavě.
Mýtina byla víc hnědá, než se pamatoval, pod botami mu praskalo víc listí a na stromech ho bylo méně. Některé borovice byly úplně žluté a hodně kalin bylo uschlých, šedých a holých. Ale jestli se změnila mýtina, statek se proměnil téměř k nepoznání.
Dům vypadal mnohem úpravněji s novou doškovou střechou a stodola byla zcela jistě postavená úplně znovu. Byla mnohem větší než předtím a vůbec se nenakláněla. Velká ohrada vedle stodoly byla plná koní a opodál stály další ohrady s kravami a ovcemi. Kozy byly nyní také sehnány do ohrady a v úhledných řadách klecí byly slepice. Les byl vyklučen ještě o kus dál. V řadě za stodolou stál tucet podlouhlých bílých stanů a opodál stály kostry dalších dvou budov, mnohem větších než původní stavení, před nimiž seděl hlouček žen, které šily a dávaly pozor na dvě desítky dětí, jež si koulely obručemi, házely s míčem a hrály s panenkami. Největší změna se však udála se studenty. Většina měla těsně padnoucí černé kabátce s vysokým límcem a jen málokterý se potil. Muselo jich být přes stovku, nejrůznějšího stáří. Rand ani netušil, že Taimovy verbovací výpravy byly tak úspěšné. Vzduch jako by byl plný saidínu. Někteří muži cvičili s tkanivy, zapalovali pařezy či rozbíjeli kameny nebo jeden druhého lapali do smyček ze vzduchu. Jiní usměrňováním tahali vodu, vědra drželi s pomocí vzduchu, či vyváželi kolečka ze stodoly nebo skládali dříví na topení. Ne každý však usměrňoval. Henre Haslin měl pod dohledem řádku do pasu nahých mužů, kteří s cvičnými meči cvičili figury. Haslin, jen s věnečkem bílých vlasů a nosem jako ředkev, se potil víc než jeho žáci a nepochybně toužil po víně, ale vše sledoval a opravoval stejně ostře, jako když byl mistrem meče u královniny gardy. Saerik, šedovlasý Goshien z klanu Rudá voda, jemuž chyběla pravá ruka, svým kamenným pohledem sledoval dvě řady mužů bez košil. Jedna vykopávala nohou do výše hlavy, otočka a kop, pak otočka a kop druhou nohou, a tak pořád dokola, druhá do vzduchu před sebou bušila pěstmi, jak nejrychleji to šlo. Bráno kol a kolem, tohle se ani zdaleka nepodobalo té ubohé hrstce, již tu Rand viděl posledně.