Před Randem se postavil muž v černém kabátě, jemuž do středního věku chybělo jenom pár let. Měl ostrý nos a opovržlivá ústa. „A kdo jseš ty?“ zeptal se s tarabonským přízvukem. „Nejspíš ses přišel do Černý věže učit, co? Měls počkat v Caemlynu na vůz, až tě přiveze. Mohl sis ještě jeden den užívat ten fajnovej kabátek.“
„Jsem Rand al’Thor,“ sdělil mu Rand tiše. Tiše proto, aby nevypustil náhlý příval hněvu. Slušnost nic nestála, a pokud se tenhle trouba rychle nerozhodne, že je přece jen levnější...
Pokud něco, tak opovržlivý úšklebek zesílil. „Tak ty jseš on, co?“ Povýšeně si Randa prohlédl od hlavy k patě. „Mně tak velkolepej nepřipadáš. Myslím, že bych moh –“ Pramen vzduchu zkameněl těsně předtím, než ho zasáhl pod ucho, a muž se složil na hromádku.
„Občas potřebujeme tvrdou disciplínu,“ prohodil Taim, přistoupivší k ležícímu muži. Hlas měl téměř veselý, ale v tmavých, zešikmených očích, jež na muže, kterého srazil, upíral, měl téměř vraždu. „Muži nemůžeš říct, že má moc, aby otřásl zemí, a pak čekat, že bude chodit po špičkách.“ Ve slunečním světle se zatřpytili draci, kteří se mu šplhali po rukávech černého kabátce. Jeden byl jistě vyšitý zlatou nití, ale jak to, že se tak leskl i ten modrý? Taim náhle zvedl hlas. „Kismane! Rochaide! Odtáhněte Tolvara pryč a lejte na něj vodu, dokud se neprobere. A žádné léčení, nezapomeňte. Třeba ho bolavá hlava naučí dávat si pozor na jazyk.“
Přiběhli dva muži v černých kabátech, oba mladší než Rand, a sklonili se nad Tolvarem, pak zaváhali a vzhlédli k Taimovi. Po chvíli Rand ucítil, jak je plní saidín. Bezvládného Tolvara zvedly prameny vzduchu a oba muži odklusali, přičemž se bezvědomý vznášel mezi nimi.
Měl jsem ho zabít už dávno, funěl Luis Therin. Měl jsem... měl jsem... Natáhnutí ke zdroji.
Ne, Světlo tě spal! pomyslel si Rand. Ne, to nesmíš! Jsi jen zatracený hlas! Luis Therin se slábnoucím kvílením uprchl.
Rand se pomalu nadechl. Taim se na něj díval, zase s tím svým skoroúsměvem. „Ty je učíš léčení?“
„Tu trochu, co znám, jako první. Dokonce ještě dřív, než je naučím, jak se v tomhle počasí nezpotit k smrti. Zbraň by ztratila svou účinnost, kdybys ji měl odložit po první ráně. Jak to zatím vypadá, jednoho jsem nechal, aby se zabil, když natáhl příliš mnoho, a tři vyhořeli, ale na ránu mečem ještě nezahynul žádný.“ Do slova „meč“ se mu podařilo vložit hodně opovržení.
„Chápu,“ řekl Rand prostě. Jeden mrtvý a tři vyhořelí. Ztrácejí Aes Sedai ve Věži taky tolik? Ale ony postupují pomalu. Mohou si dovolit postupovat pomalu. „Co je ta Černá věž, o které ten chlapík mluvil? Nelíbí se mi, jak to zní, Taime.“ Luis Therin znovu mumlal a sténal, nebyla to však srozumitelná slova.
Muž s orlím nosem pokrčil rameny a s majetnickou pýchou si prohlédl statek a žáky. „Jméno, co používají studenti. Nemůžeš tomu říkat pořád jenom ‚statek'. Jim to rozhodně nepřipadalo vhodné. Chtěli něco víc. Černá věž, aby vyrovnala Bílou.“ Naklonil hlavu a podíval se na Randa téměř koutkem oka. „Můžu to zarazit, přeješ-li si. Sebrat člověku ze rtů slovo je docela snadné.“
Rand zaváhal. Docela snadné, sebrat někomu ze rtů slovo, ale ne z mysli. Muselo se tomu tady nějak říkat. Vůbec ho to nenapadlo. Tak proč ne třeba Černá věž? Ačkoliv, když se podíval na statek a kostry budoucích domů – větší, ale pouze ze dřeva – to jméno v něm vyvolalo úsměv. „Ať to tak zůstane.“ Třeba Bílá věž začínala stejně prostě. Ne že by Černá věž měla někdy čas vyrůst do něčeho, co by s Bílou věží mohlo soupeřit. To jeho úsměv vymazalo a on se smutně podíval na děti. Hrál si tak jako ony, předstíral, že má šanci vybudovat něco, co by mohlo vydržet. „Svolej žáky, Taime. Musím jim říct pár věcí.“
Přišel v očekávání, že je shromáždí kolem sebe, a pak, když viděl, kolik jich je, ho napadlo, že by k nim možná mohl promluvit ze zadku žebřiňáku, které však teď zřejmě všecky někam zmizely. Taim však měl pro proslovy připravený řečnický pult, prostý kvádr černého kamene, tak upravený a naleštěný, že se ve slunečním světle leskl jako zrcadlo, a vzadu do něj byly vytesány dva schůdky. Stál na otevřeném prostranství za domem, země kolem byla holá, plochá a udusaná.
Z kvádru Rand získal vodítko k tomu, jak daleko Taim při svém verbování zašel. Jahar Narishma, jehož mu Taim ukázal, ten mladý muž s jiskrou, měl tmavé oči velké jako dívka, bledou tvář plnou sebevědomí a vlasy spletené do dvou dlouhých copů se zvonečky na koncích. Taim vlastně tvrdil, že pochází z Arafelu, avšak Rand v jiném muži, s vyholenou hlavou a uzlem na temeni, poznal Shienarce, a dva další měli průsvitné závoje, které v Tarabonu nosili muži i ženy. Byly tu šikmé oči ze Saldeje a bledí prcci z Cairhienu. Jeden stařík měl naolejovanou bradku zastřiženou do špičky v nápodobě tairenského urozeného pána, kým s tak ošlehanou a vrásčitou pletí rozhodně nebyl, a ne méně než tři nosili plnovousy a oholený horní ret. Rand jen doufal, že Taim nevzbudil Sammaelův zájem výpravou za rekruty do Illianu. Čekal, že uvidí převážně mladé muže, ale mladistvé tváře, jako měli Bene a Fedwin, vyrovnávaly prošedivělé a plešatějící hlavy, někteří měli dokonce ještě víc bílých vlasů než Damer. Když na to teď však pomyslel, nebyla to vůbec žádná záhada, nebyl důvod, proč by mezi těmi, kteří se mohli usměrňování naučit, neměl být stejný počet dědků jako kluků.
Rand nevěděl, jak vést proslovy, ale dlouho a důkladně promýšlel, co chce říci. Ne první část, ta však s trochou štěstí půjde vyřídit nejrychleji. „Nejspíš jste už slyšely řeči, že Věž... Bílá věž... je rozdělená. No, je to pravda. Existují vzbouřené Aes Sedai, které by se mohly rozhodnout, že půjdou za mnou, a vyslaly poselstvo. Devět z nich právě teď sedí v Caemlynu a čekají, aby mi udělaly radost. Takže až se doslechnete, že v Caemlynu jsou Aes Sedai, tak nevěřte žádným klepům. Víte, proč tam jsou, a můžete se vysmát do tváře každému, kdo přijde s nějakým hloupým žvástem.“
Žádná reakce se nedostavila. Jenom tam stáli, civěli na něj a téměř nemrkali. Taim se tvářil velice zatrpkle, velice velmi zatrpkle. Rand sáhl na větší váček v kapse a pokračoval s tou částí, na níž tak tvrdě dřel.