„Potřebujete jméno. Ve starém jazyce Aes Sedai znamená Služebníci všech, nebo něco velmi podobného. Starý jazyk se nepřekládá snadno.“ On sám znal jen pár slov, některá od Asmodeana, hrstku od Moirain, další k němu pronikla od Luise Therina. Ale to, co potřeboval, mu dodal Bashere. „Další slovo ve starém jazyce je asha’man. To znamená ochránce. Nebo obránce a pár dalších věcí. Říkal jsem vám, že starý jazyk je velmi přizpůsobivý. Ochránce mi ovšem připadá nejlepší. Ale ne jenom tak nějaký obránce nebo ochránce. Muže, který brání nespravedlivý případ, nemůžete nazvat asha’manem, a nikdy ne někoho zlého. Takový asha’man byl muž, který bránil pravdu, spravedlnost a právo pro každého. Ochránce, který se nevzdal, i když neměl žádnou naději.“ Světlo ví, že až přijde Tarmon Gai’don, nebude žádná naděje, pokud ne dřív. „Pro tohle jste sem přišli. Až skončíte se svým výcvikem, stanou se z vás asha’manové.“
Celým shromážděním proběhlo mumlání jako šustot listí ve větru, všichni to jméno opakovali, ale vše rychle utichlo. K Randovi teď vzhlíželi pozornýma očima. Málem viděl, jak všichni mají nastražené uši na jeho další slova. Bylo to alespoň o něco lepší než předtím. Když z kapsy vytahoval plátěný měšec, zacinkalo to.
„Aes Sedai začínají jako mladší novicky, pak se z nich stanou přijaté novicky a nakonec hotové Aes Sedai. Vy také budete mít hodnosti, ale ne jako ony. My nebudeme nikoho odhánět nebo posílat pryč.“ Posílat pryč? Světlo, udělal by cokoliv kromě toho, že by je svázal na rukou a na nohou, aby zastavil každého, kdo by chtěl odejít, pokud by uměl alespoň trošičku usměrňovat. „Když muž přijde do Černé věže poprvé...“ To jméno se mu rozhodně nelíbilo, „...bude se mu říkat voják, poněvadž tím se stane, když se k nám připojí, tím jste se stali všichni, vojáky, kteří bojují proti Stínu, a ne jenom Stínu, ale proti každému, kdo se staví proti spravedlnosti či utiskuje slabší. Když voják dosáhne jisté úrovně svých schopností, bude se zvát zasvěcený a bude nosit tohle.“ Z měšce vytáhl odznaky, jež vyrobil stříbrotepec, malý lesklý stříbrný mečík, dokonale zpodobněný, s dlouhým jílcem, šikmými záštitami a lehce zakřivenou čepelí. „Taime.“
Taim škrobeně došel ke kvádru a Rand se sklonil a připjal mu stříbrný mečík na vysoký límec kabátce. Na smolně černém suknu se zdánlivě leskl ještě jasněji. Taim měl ve tváři asi tolik výrazu jako kámen pod Randovýma nohama. Rand mu podal měšec a pošeptal mu: „Rozdej to těm, o nichž si myslíš, že jsou připravení. Hlavně ať určitě jsou připravení.“
Narovnal se a doufal, že odznaků bude dost. Tolik mužů totiž zdaleka nečekal. „Zasvěcený, který postoupí se svými schopnostmi dost daleko, získá titul asha’man a bude nosit tohle.“ Vytáhl malý sametový váček a zvedl to, co obsahoval. Sluneční světlo zajiskřilo na jemně tepaném zlatě a temně rudém smaltu. Hadovité tělo přesně odpovídalo tomu na Dračím praporci. Tento odznak také připíchl Taimovi na límec, na druhou stranu, takže se mu po stranách hrdla leskl meč a drak. „Já asi byl první asha’man,“ sdělil Rand studentům, „ale Mazrim Taim je druhý.“ Vedle Taimovy tváře vypadal i kámen měkce. Co se to s ním děje? „Doufám, že se z vás všech nakonec stanou asha’manové, ale ať toho dosáhnete či ne, nezapomínejte, že my všichni jsme vojáci. Čeká nás mnoho bitev, možná ne vždycky ty, které čekáme, a nakonec přijde Poslední bitva. Světlo dej, ať je skutečně poslední. Bude-li na nás Světlo svítit, zvítězíme. Zvítězíme, protože musíme.“
Když se odmlčel, měli aspoň trochu jásat. Rand se nepovažoval za takového řečníka, který by dokázal muže strhnout, aby dupali a křičeli, ale tihle muži věděli, proč jsou tady. Říci jim, že zvítězí, mělo vyvolat aspoň něco, jakkoliv chabého. Rozhostilo se však jen mlčení.
Rand seskočil z kamenného kvádru a Taim štěkclass="underline" „Rozchod za výukou a povinnostmi.“ Studenti – vojáci – se rozcházeli téměř stejně tiše, jako tu předtím stáli, pouze občas se k Randovi doneslo tiché mumlání. Taim ukázal na statek. Držel pytlík se špendlíky v podobě mečů tak pevně, až byl div, že ho přes látku žádný nepopíchal. „Má můj pán Drak čas na pohár vína?“
Rand kývl. Chtěl se tomu dostat na kobylku, než se vrátí do paláce.
Přední pokoj v domě byl takový, jak se dalo čekat. Podlaha byla čistě umetená, před krbem z červených cihel, tak čistým, až vypadalo nemožné, že v něm kdy hořel oheň, byly rozestavěné židle, každý pes jiná ves, s opěradly ze šprušlí. Na malém stolku ležel bílý plátěný ubrus s vyšívanými kvítky v rozích. Mlčky vstoupila Sora Gradyová a položila na stůl dřevěný podnos s jasně modrým džbánem na víno a dvěma bíle polévanými hrníčky. Rand si říkal, že po tak dlouhé době už její pohled nebude bolet, ale ona měla v očích tak vyčítavý výraz, že byl rád, když odešla. Uvědomil si, že se potila. Taim hodil váček na podnos a jeden hrnek rovnou vyprázdnil.
„Ženy ten trik se soustředěním neučíš?“ zeptal se Rand. „Je kruté nechat je se potit, když se muži nepotí.“
„Většina s tím nechce mít nic společného,“ utrousil Taim stroze. „Jejich manželé a milenci se je to snažili naučit, ale většinou je vůbec odmítaly poslouchat. Mohlo by to mít něco společného se saidínem, víš.“
Rand nahlédl do hrnku na tmavé víno. Musel si tu dávat pozor. Nesměl vyletět jen proto, že byl podrážděný. „Rád vidím, že tvoje verbování jde tak dobře. Říkals, že se vyrovnáš Věži... Bílé věži...“ Bílá věž, Černá věž. Co si z toho příběhy vyberou? Pokud nějaké budou, „...ani ne za rok, a jestli budeš pokračovat tímhle tempem, tak to dodržíš. Nechápu, jak jich dokážeš najít tolik.“
„Prosej dost písku,“ ucedil škrobeně Taim, „a nakonec najdeš pár zlatých zrnek. Teď to nechávám na ostatních, účastním se jen jedné dvou výprav. Damer, Grady, je tu tucet mužů, které můžu nechat na den o samotě. Jsou dost staří, aby neudělali nic hloupého, a je tady dost mladších, silných mužů, kteří dokážou vytvořit průchod, i když nic moc většího, než aby doprovodili staršího muže, co sám tak silný není. Do roka budeš mít svou tisícovku. A co ti, co jsem poslal do Caemlynu? Už jsi z nich udělal vojsko? Tam máš svou tisícovku a mnohem víc.“
„To nechávám na Basherem,“ odpověděl Rand tiše. Taimovi se posměšně zvedly koutky úst a Rand položil hrnek na stůl dřív, než ho rozmáčkne v pěsti. Bashere s nimi dělal, co mohl, to chápal, v táboře někde na západ od města. Dělal, co jen mohl, vzalo-li se v úvahu to, čím byli, jak to Saldejec označil, ubohá sebranka sedláků bez groše, uprchlých tovaryšů a neúspěšných řemeslníků, kteří nikdy předtím nedrželi meč, neseděli na koni se sedlem, ani se nedostali dál než pět mil od místa, kde se narodili. Rand měl příliš mnoho starostí, než aby si lámal hlavu s takovými, jako byli oni. Řekl Basheremu, aby si s nimi dělal, co bude chtít, a neobtěžoval ho, pokud by nedošlo k nepokojům.
Podíval se na Taima, který se nenamáhal skrýt opovržení, a dal ruce za záda, kde je zaťal v pěst. V dálce brumlal Luis Therin – ozvěna jeho vlastního hněvu. „Co to do tebe vjelo? Jako bys měl kudlibabku ve spodcích od chvíle, kdy jsem ti připíchl ty odznaky. Má to něco společného s nimi? Pokud ano, tak tomu nerozumím. Ti muži si budou o svých myslet víc, když viděli, jak jsi přijal ty svoje od Draka Znovuzrozeného. Vlastně, co se toho týče, budou si i o tobě myslet tím víc. Možná nebudeš muset udržovat disciplínu tak, že budeš muže práskat po hlavě. No, máš co říct?“ Začal docela dobře, klidným, byť ne tak docela mírným tónem – ani nechtěl, aby byl mírný – ale při řeči získal jeho hlas na důraze a hlasitosti. Ne že by křičel, přesto poslední otázka práskla jako bič.