S druhým mužem se udála ta nejpozoruhodnější změna. Taim se viditelně třásl – vzteky, usoudil Rand, ne strachem – ale když se třást přestal, zase to byl ten starý Taim. Ne zrovna přátelský, maličko výsměšný, ale velmi uvolněný a ovládající své city. „Když už to musíš vědět, tak mně dělají starosti Aes Sedai a ty. Devět jich přišlo do Caemlynu, dvě navíc, to dělá jedenáct. A mohly by tam být i jedna dvě navíc. Ještě jsem je nedokázal najít, ale –“
„Říkal jsem ti, aby ses držel mimo město,“ ucedil Rand stroze.
Našel jsem pár mužů, co kladou otázky za mě.“ Taimův tón byl suchý jako prach. „Nepřiblížil jsem se ke Caemlynu od chvíle, kdy jsem tě zachránil před tím šedým mužem.“
Rand to nechal plavat. Jen tak tak. Téměř. Hlas v jeho hlavě byl příliš tichý, aby mu bylo rozumět, ale zněl jako chladný hrom. „To spíš chytí kouř holýma rukama než nějaký klep.“ Tohle vyslovil se vším opovržením, které cítil – Taim že ho zachránili – a muž sebou trhl. Navenek pořád vypadal klidný, nicméně jeho oči byly jako tmavé drahokamy.
„A když se spojí s červenými Aes Sedai?“ Hlas měl chladný a pobavený, avšak v očích mu jiskřilo. „Na venkově jsou červené sestry. Několik oddílů, dorazily v posledních několika dnech. Snaží se bránit mužům, kteří přicházejí sem.“
Zabiju ho, zařval Luis Therin a Rand cítil to tápavé hmatání po saidínu.
Běž pryč, řekl mu důrazně. Tápání pokračovalo a hlas také mluvil dál.
Och, Světlo, zabil jsem je všecky. Všecky, které jsem miloval. Když ale zabiju jeho, bude to v pořádku. Můžu to napravit, když nakonec zabiju jeho. Ne, to nic nenapraví, ale stejně ho musím zabít. Zabít je všecky. Musím. Musím.
Ne! zařval Rand ve vlastní hlavě. Ty jsi mrtvý, Luisi Therine. Já jsem živý, Světlo tě spal, a ty jsi mrtvý! Jsi mrtvý!
Náhle si uvědomil, že se naklání nad stůl a opírá se, jak se mu podlamují kolena. A mumlá: „Jsi mrtvý! Já jsem živý a ty jsi mrtvý!“ Saidínu se ale nechopil. A Luis Therin také ne. Roztřeseně se podíval na Taima a s překvapením si v jeho tváři všiml ustaraného výrazu.
„Musíš vydržet,“ pronesl k němu Taim tiše. „Jestli se dá zdravý rozum udržet, musíš to dokázat. Neuspěješ-li, bude cena příliš vysoká.“
„Já vydržím,“ pravil Rand a narovnal se. Luis Therin mlčel. Ve své hlavě byl zřejmě pouze on sám. A taky cítil Alannu, samozřejmě. „Chytily tyhle červené někoho?“
„Ne, pokud jsem slyšel.“ Taim ho pozorně sledoval, jako by čekal další výbuch. „Většina žáků teď přichází průchody, a se všemi těmi lidmi na silnicích nemůže být snadné vybrat muže, který míří sem, pokud moc nemluví.“ Odmlčel se. „V každém případě je možné se jich snadno zbavit.“
„Ne.“ Je Luis Therin opravdu pryč? Přál si to, a věděl, že by byl trouba, kdyby tomu uvěřil. „Jestli začnou chytat muže, budu s tím muset něco udělat, ale zatím tam na venkově nikoho neohrožují. A věř mi, žádná z těch, které vyšle Elaida, se k Aes Sedai ve městě nepřipojí. Obě bandy by spíš uvítaly s otevřenou náručí tebe než jedna druhou.“
„A co ty, jež nejsou na venkově? Jedenáct jich je? Pár nešťastných náhod by to mohlo snížit na mnohem bezpečnější počet. Jestli si nechceš zašpinit ruce sám, já klidně –“
„Ne! Kolikrát musím říkat, že ne! Jestli v Caemlynu ucítím muže, co dokáže usměrňovat, přijdu si pro tebe, Taime. Přísahám, že ano. A nemysli si, že když zůstaneš dost daleko od paláce, že tě neucítím a ty budeš v bezpečí. Jestli některá z těch Aes Sedai zemře bezdůvodně, budu vědět, komu to dát za vinu. Nezapomeň!“
„Stavíš široké hranice,“ prohodil Taim suše. „Jestli se Sammael nebo Demandred rozhodnou tě popíchnout a na práh ti hodí pár Aes Sedai, otevřeš mi žíly?“
„Zatím to neudělali, a ty bys měl radši doufat, že s tím nezačnou. Říkal jsem, nezapomeň.“
„Slyším, můj pane Draku, a samozřejmě poslechnu.“ Muž s orlím nosem se lehce poklonil. „Pořád ale tvrdím, že jedenáct je nebezpečný počet.“
Rand se proti své vůli zasmál. „Taime, chci je naučit tancovat podle mé píšťaly.“ Světlo, jak je to dávno, co hrál na flétnu? Kde vůbec je jeho flétna? Jen nejasně zaslechl, jak se Luis Therin pochechtává.
43
U Růžové koruny
Kočár, který Merana najala, se pomalu kolébal přecpanými ulicemi směrem k Růžové koruně. Přinejmenším navenek byla Merana klidná. Byla to tmavovlasá žena s chladnýma oříškovýma očima, ruce se štíhlými prsty měla mírumilovně složené v klíně na suknici ze světle šedého hedvábí. Uvnitř však tak vyrovnaná nebyla. Před osmatřiceti lety náhodou dostala příležitost vyjednat smlouvu mezi Arad Domanem a Tarabonem, která měla ukončit jejich sváry kvůli Almothské pláni, kdy Domanci i Taraboňané na každém kroku uhýbali a třikrát div že nezačali válku přímo uprostřed vyjednávání, a celou dobu byli jen samý úsměv a ztělesněná dobrá vůle. Když podpisy na smlouvě konečně oschly, měla Merana pocit, jako by se skutálela z prudkého srázu v sudu plném třísek, a po tom všem se ukázalo, že smlouva stojí za méně než vosk a stuhy na pečetích. Doufala, že to, co se dnes odpoledne začalo v královském paláci, skončí lépe – muselo – ale sama měla pocit, jako by právě vylezla z dalšího takového sudu.
Min seděla se zavřenýma očima. Mladá žena asi podřimovala pokaždé, když s ní Aes Sedai zrovna přímo nemluvily. Druhé dvě sestry v kočáře po dívce občas vrhly rychlý pohled. Seonid, chladná a rezervovaná v zeleném brokátu, a Masuri, štíhlá, s veselým pohledem v hnědém šatu vyšívaném na lemu liánami. Všechny byly oblečené formálně, se šátky a v barvách svého adžah.
Merana si byla jistá, že když se podívají na Min, napadne je to samé, co ji. Seonid by to jistě měla chápat, i když, kdo si mohl být jistý? Seonid byla ve věci svých strážců velmi metodická a praktická, chovala se k nim skoro jako žena s párkem cenných vlkodavů, které má docela ráda. Masuri by to mohla pochopit. Velmi ráda tancovala a koketovala, ačkoliv byla na toho ubohého muže schopná zapomenout ve chvíli, kdy by se doslechla o nějakém starém ukrytém rukopisu. Merana sama byla zamilovaná naposledy někdy před uzavřením Páté falmeské smlouvy, ale pamatovala se na to, a stačilo jí jenom zahlédnout, jak Min na al’Thora zírá, aby poznala ženu, která vyhodila zdravý rozum oknem a srdce se jí žene cvalem.
Neměla důkaz, že Min opomněla všechna jejich napomenutí, porušila slib a al’Thorovi všechno vyzradila, ale věděl o Salidaru. Věděl, že Elain je tam, a jejich vyhýbavé odpovědi ho pobavily –pobavily! Kromě otázky, zda Min porušila důvěru – odteď bylo v každém případě nezbytně nutné dávat si v její přítomnosti pozor na jazyk – to bylo děsivé, když se všechno spojilo dohromady. Merana nebyla zvyklá mít strach. Mívala ho často v roce poté, co zemřel Basan – po něm už se nikdy s žádným strážcem nespojila, částečně proto, že tím nechtěla procházet znovu, a také částečně proto, že měla prostě moc práce, aby si hledala toho správného muže – ale tenkrát to bylo naposledy, kdy poznala něco víc než obavy, a to bylo před aielskou válkou. Teď však cítila strach a nelíbilo se jí to. Všechno se ještě mohlo vyvinout dobře, nestalo se nic skutečně závažného, ale z al’Thora samotného se jí kolena měnila ve vodu.