Najatý kočár se zakymácel a zastavil na dvoře u Růžové koruny. Ven vyběhli pacholci ve vestách s růžemi, chytali uzdy a otevírali dveře.
Šenk odpovídal třem poschodím ze skvěle opracovaného bílého kamene, byl obložen tmavými leštěnými panely a měl vysoké krby obložené bílým mramorem. Na jedné krbové římse stály velké hodiny, místy pozlacené, které po každé hodině hrály zvonkohru. Šenkýřky nosily modré šaty a bílé zástěry s vyšitým růžovým věnečkem, všechny se usmívaly, byly zdvořilé, pracovité, a ty, co nebyly krásné, byly alespoň hezké. Růžová koruna byla oblíbená u vznešených pánů z venkova, kteří v Caemlynu neměli vlastní zámek, ale teď u stolů seděli pouze strážci. A Alanna a Verin, až vzadu. Kdyby bylo po Meranině, byly by čekaly v kuchyni se služebnými. Ostatní sestry byly všechny někde venku. Nebylo času nazbyt.
„Jestli vám to nevadí,“ ozvala se Min, „tak bych se trochu prošla. Ráda bych před setměním viděla kousek Caemlynu.“
Merana jí dala svolení, a když mladá žena vyrazila zase ven, vyměnila si pohled se Seonid a Masuri. Přemýšlela, jak dlouho asi Min potrvá, než se vrátí do paláce.
Okamžitě se objevila paní Cinchoineová, kulaťoučká jako každá správná hostinská, kterou kdy Merana viděla, neustále se klaněla a mnula si růžovoučké ruce. „Můžu pro tebe něco udělat, Aes Sedai? Můžu něco přinýst?“ Merana u ní bydlela dost často a ona se o ni dobře starala, jak předtím, tak i poté, co zjistila, že je Aes Sedai.
„Borůvkový čaj,“ požádala ji Merana s úsměvem. „Do toho soukromého pokoje nahoře.“ Když hostinská odešla, volajíc na jednu služebnou, úsměv zmizel. Merana ostře kývla Alanně a Verin, aby se k ní nahoře připojily, a pětice se mlčky vydala do schodů.
Z oken pokoje byl hezký výhled do ulice, pokud by někdo po něčem takovém toužil, což Merana nebyla. Zavřela okna, která byla otevřená, aby dovnitř nepronikal takový hluk, a obrátila se zpět k ostatním. Seonid a Masuri se posadily. Alanna a Verin zůstaly stát mezi nimi. Verininy šaty z tmavého sukna vypadaly pomačkané, ačkoliv nebyly, a na špičce nosu měla skvrnu od inkoustu, oči však měla jako ptáček, bystré a pozorné. Alanně se oči také leskly, ale spíš hněvem, a ruce se jí lehce chvěly, když svírala suknice modrých hedvábných šatů se žlutým živůtkem. Vypadalo to, že v šatech spala. Samozřejmě měla menší omluvu. Menší, ale to nestačilo.
„Ještě nevím, Alanno,“ pronesla Merana rázně „Jestli tvoje činy neměly nějaký vedlejší účinek. Nezmínil se o tom, že ses s ním spojila – proti jeho vůli – ale byl příkrý, velmi příkrý, a –“
„Oznámil nějaká další omezení?“ přerušila ji Verin a mírně naklonila hlavu na stranu. „Mně se zdá, že všechno jde dobře. Při zprávě o vás neutekl. Přijal tři. Přinejmenším s jistou zdvořilostí, jinak byste byly navztekané. Trochu se nás bojí, což je dobré, jinak by žádné hranice neustanovil, ale pokud nevyhlásí další, pořád máme svobodu jako předtím, takže není vyděšený. A my ho hlavně nesmíme vylekat moc."
Potíž s Verin a Alannou byla v tom, že nebyly součástí Meraniny výpravy. Neměla nad nimi žádné pravomoce. Vyslechly si zprávy o Logainovi a červených a souhlasily, že Elaida nesmí zůstat na amyrlinině stolci, to však nic neznamenalo. Alanna samozřejmě neznamenala skutečný problém, spíš skrytý. Byly s Meranou skoro stejně silné v jediné síle, a jediný způsob, jak určit, která je silnější, by byl opravdový souboj, takový, jaké provádějí novicky, pokud je u toho nechytí. Alanna byla novickou šest let, Merana jen pět, ale důležitější bylo, že Merana byla Aes Sedai deset let v den, kdy porodní bába položila Alannu její matce k prsu. To všechno vyřešilo. Merana měla přednostní právo. Žádná samozřejmě v takových mezích nepřemýšlela, pokud je někdo nenanesl, ale obě to věděly a přirozeně se přizpůsobily. Ne že by Alanna přijímala rozkazy, ale pudová úcta ji určitě udrží do jisté míry na uzdě. A také vědomí toho, co provedla.
Problémem byla Verin, ta, která Meranu přiměla přemýšlet o síle a přednostních právech. Merana se znovu vcítila do její síly, ačkoliv samozřejmě věděla, co najde. Nedalo se poznat, která z nich je silnější. Obě byly mladšími novickami pět let, šest přijatými. To byla jedna z věcí, které každá Aes Sedai věděla o druhých, i kdyby už nevěděla nic jiného. Rozdíl byl v tom, že Verin byla starší, možná skoro o tolik starší, o kolik byla Merana starší než Alanna. Několik bílých vlasů u Verin to ještě podtrhovalo. Kdyby byla Verin součástí poselstva, neznamenalo by to vůbec žádný problém, ale ona nebyla, a Merana se přistihla, že ji pozorně poslouchá, bezmyšlenkovitě jí prokazuje úctu. Dvakrát za dopoledne si musela připomínat, že Verin tu nevelí. Jediné, díky čemu byla situace aspoň trochu snesitelná, bylo to, že Verin musela cítit něco z Alanniny viny. Bez toho by se jistě posadila stejně jako ostatní, nestála by tu vedle Alanny. Kdyby jen existoval nějaký způsob, jak ji přimět, aby ve dne v noci zůstala u Culainova psa a dávala pozor na ten úžasný poklad dívek z Dvouříčí.
Merana se posadila, takže se Seonid a Masuri seděly kolem dvojice, a pečlivě si upravila suknice a šátek. Byla v tom jistá převaha, když člověk seděl a ostatní stáli. Pro ni to, co Alanna udělala, bylo téměř jako znásilnění. „Vlastně ustanovil další omezení. Je sice dobré, že jste vy dvě našly tu jeho školu, ale teď vám důrazně radím, abyste zapomněly na cokoliv, co jste s ní snad chtěly provádět. On nám... přikázal... držet se stranou od jeho... mužů.“ Pořád ho viděla, jak se předklání na tom obludném trůně se Lvím trůnem vystaveným za sebou a kusem vyřezávaného oštěpu v ruce. Nepochybně to byl nějaký aielský zvyk.
„Poslouchej mě, Merano Sedai,“ řekl docela mile a dost důrazně. „Nechci žádné potíže mezi Aes Sedai a asha’many. Nakázal jsem vojákům, aby se od vás drželi dál, ale nedopustím, aby se stali kořistí Aes Sedai. Jestli půjdete lovit do Černé věže, může se z vás samotných stát večeře. A tomu se oba chceme vyhnout.“
Merana byla Aes Sedai dost dlouho, takže se nezachvěla pokaždé, když jí někdo přešel po hrobě, ale tentokrát se ovládla jen tak tak. Asha’manové. Černá věž. Mazrim Taim! Jak to mohlo zajít tak daleko? A přesto si byla Alanna jistá, že tam je víc než stovka mužů, ačkoliv samozřejmě neprozradila žádné podrobnosti, jak to ví. Žádná sestra by jen tak nevydala své špehy. Jenomže na tom nezáleželo. „Když se budeš honit za dvěma zajíci, utečou ti oba,“ znělo staré rčení, a al’Thor byl tím nejdůležitějším zajícem na světě. Ostatní museli počkat.
„Je...? Je pořád tady, nebo odešel?“ Verin a Alanna zřejmě braly docela klidně, že al’Thor umí zjevně cestovat. Merana z toho byla pořád trochu nesvá. Co jiného se ještě naučil, co Aes Sedai zapomněly? „Alanno? Alanno!“
Štíhlá zelená sestra sebou škubla a vytrhla se ze zamyšlení. Zřejmě takhle odplouvala často. „Je ve městě. V paláci, myslím.“ Pořád mluvila trochu zasněně. „Byl... Má v boku ránu. Starou ránu, ale jenom zpola zahojenou. Pokaždé, když se nad tím zamyslím, je mi do pláče. Jak s tím může žít?“
Seonid se na ni příkře podívala. Každá žena, která měla strážce, cítila jeho zranění. Ona však věděla, čím Alanna prochází, když ztratila Oweina, a když promluvila, zněl její hlas mírně a jenom trochu naštětěně. „No, Teryl a Furen byli občas zranění tak, že mi z toho bylo mdlo, i když jsem to cítila slabě, a ani na chvíli nezpomalili. Ani na chvíli.“