„Myslím,“ ozvala se tiše Masuri, „že odbočujeme od tématu.“ Vždycky mluvila tiše, ale na rozdíl od většiny hnědých vždy k tématu.
Merana kývla. „Ano. Uvažovala jsem nad tím, že zaujmu Moirainino místo po jeho boku...“
Zaklepání na dveře ohlásilo ženu v bílé zástěře s podnosem, přinášející čaj ve stříbrném čajníku a porcelánové hrníčky. U Růžové koruny byli zvyklí na šlechtu. Když žena položila podnos a nalila jim čaj, Alanna už nebyla zasněná. V tmavých očích jí plál oheň. Zvláště zelené na své strážce žárlily, a al’Thor teď patřil jí, ať už se s ním spojila jakkoliv nevhodně. Když přišlo na tohle, veškerá úcta zmizela. Stála tu rovná jako svíce a jen čekala na Meranina další slova, aby věděla, má-li sekat a párat. Merana přesto počkala, až měly všechny nalitý borůvkový čaj a seděly. Vyzvala dokonce i Verin a Alannu, aby se posadily. Ta hloupá ženská si zasloužila trochu vytrestat, dokonce i přes Oweina. Možná se to nakonec od znásilnění vůbec nelišilo.
„Uvažovala jsem o tom,“ pokračovala konečně, „a zavrhla to. Mohla bych to dokázat, kdybys neudělala to, cos udělala, Alanno, ale on teď Aes Sedai podezírá, takže kdybych to navrhla, mohl by se mi vysmát do očí.“
„Je nadutý jako každý král,“ utrousila Seonid stroze.
„Právě, jak to Elain a Nyneiva povídaly, a víc,“ dodala Masuri a potřásla hlavou. „Tvrdil, že pozná, kdy žena usměrňuje. Málem jsem uchopila saidar, abych mu ukázala, že se mýlí, ale samozřejmě cokoliv, co bych udělala, by ho mohlo poplašit příliš.“
„Všichni ti Aielové.“ Seonid mluvila sevřeně. Byla Cairhieňanka. „Muži a ženy. Myslím, že by se do nás pokusili vrazit oštěpy, kdybychom mrkly rychle. Jedna, jakási sluncovlasá žena, která aspoň měla sukni, se vůbec nenamáhala skrýt, jak nás nemá ráda.“
Merana měla občas dojem, že Seonid si plně neuvědomuje, že al’Thor sám by mohl znamenat nebezpečí.
Alanna si začala mimoděk hryzat spodní ret jako malá holka. Ještě dobře, že se o ni Verin stará, v tomhle stavu by neměla zůstávat sama. Verin jenom upíjela čaj a dívala se. Verininy oči dokázaly být pěkně znepokojivé.
Merana se slitovala. Až příliš dobře si pamatovala, jaký křehký uzlíček nervů z ní byl po Basanově smrti. „Naštěstí se zdá, že jeho podezíravost by mohla mít i dobrou stránku. V Cairhienu přijal poselstvo od Elaidy. Nijak se tím netajil. Myslím, že díky své podezíravosti si je bude držet pěkně od těla.“
Seonid postavila šálek na podšálek. „Myslí si, že nás štve proti sobě."
„A taky by mohl,“ ucedila Masuri, „až na to, že my o něm víme víc, než může Elaida. Myslím, že ona svoje vyslankyně posílala za ovčákem, byť ovčákem v hedvábném kabátku. Ať už je cokoliv, ovčákem již rozhodně není. Moirain ho, zdá se, učila dobře.“
„Byly jsme varovány dopředu,“ řekla Merana. „Myslím, že ony nejspíš nebyly.“
Alanna na ně zírala a mrkala. „Takže jsem všecko nezničila?“ Všechny tři přikývly a ona se zhluboka nadechla a zamračeně si uhladila suknice, jako by si právě všimla, jak je pomačkaná. „Ještě bych ho mohla přimět, aby mě přijal.“ Na pomačkanou sukni zapomněla, hlas i výraz měla s každým slovem klidnější a sebevědomější. „Co se jeho amnestie týče, možná že se budeme muset zdržet všech činů, ale to ještě neznamená, že bychom neměly dělat žádné plány. Takové nebezpečí nelze pominout.“
Merana na chvíli zalitovala, že se slitovala. Tahle ženská provedla něco takového, a jediné, co jí skutečně dělalo starosti, bylo, zda to nepoškodilo jejich šance na úspěch. Váhavě však přiznala, že kdyby byl al’Thor díky tomu povolnější, ještě by jí pomohla. „Nejdřív musíme přivést al’Thora takříkajíc k poslušnosti. Plány počkají, dokud to bude třeba, Alanno.“ Alanna stiskla rty, ale po chvíli kývla na souhlas. Nebo se aspoň podvolila.
„A jak ho přivedeme k poslušnosti?“ zeptala se Verin. „Musíme s ním zacházet velmi opatrně. Jako s vlkem na vodítku silném jako nitka.“
Merana zaváhala. Nehodlala se s těmito dvěma, které ke sněmovně v Salidaru vázalo jenom velmi chabé spojenectví, podělit o všecko. Děsila se toho, co by se stalo, kdyby se Verin pokusila převzít vedení, tedy spíš, pokud by se jí podařilo ho převzít. Ona sama věděla, jak to vyřídit. Byla vybrána, neboť celý život strávila urovnáváním citlivých rozmíšek, vyjednáváním smluv tam, kde byla nenávist zřejmě nesmiřitelná. To, že byly dohody nakonec porušeny a smlouvy zrušeny, bylo v lidské přirozenosti, a přesto za čtyřicet šest roků byla Pátá falmeská smlouva jejím jediným skutečným neúspěchem. Tohle všechno věděla, jenže za všechny ty roky se některé pudy ukotvily pěkně hluboko. „Půjdeme za jistými šlechtici, kteří jsou nyní naštěstí právě všichni v Caemlynu...“
„Mně dělá starosti Elain,“ prohlásila rázně Dyelin. Tím rázněji, že byla v obývacím pokoji s Aes Sedai sama. Aes Sedai na vás uměly tvrdě zatlačit, když jste byli sami a ochabli jste. Zvlášť když nikdo jiný nevěděl, že jste s nimi o samotě.
Kairen Sedai se usmála, avšak ani její úsměv, ani chladné modré oči nic neprozradily. „Je docela dobře možné, že dědička ještě usedne na Lví trůn. To, co lidem připadá jako nepřekonatelný problém, bývá pro Aes Sedai málokdy neřešitelné.“
„Drak Znovuzrozený říká –"
„Muži toho namluví spoustu, urozená paní Dyelin, ale ty víš, že já nelžu.“
Luan poplácal bílého tairenského hřebce, potom se rozhlédl na obě strany pro případ, že by ze stájí vycházeli pacholci, a jen tak tak uhnul před poťouchlým kousnutím. Rafelin strážce by je varoval, ale Luan si nebyl jistý, jestli poslední dobou ještě někomu důvěřuje. Zvláště ne takovéhle návštěvě. „Nejsem si jistý, že rozumím,“ ucedil stroze.
„Jednota je lepší než rozkol,“ řekla Rafela, „mír je lepší než válka a trpělivost lepší než smrt.“ Luan prudce otočil hlavu, jak tak podivně zakončila své otřepané pravdy, a kulatolící Aes Sedai se usmála. „Nebude Andoru líp, když Rand al’Thor opustí zemi v míru a jednotě, urozený pane Luane?“
Držíc si roucho u těla, Ellorien zírala na Aes Sedai, jíž se podařilo dostat se k ní v lázni, aniž by ji někdo předem ohlásil, a nejspíš také bez toho, aby ji někdo zahlédl. Žena s měděnou pletí na ni hleděla, sedíc na stoličce na druhé straně mramorové vany plné vody, jako by všechno bylo přirozené a obyčejné. „Kdo,“ zeptala se Ellorien nakonec, „pak získá Lví trůn, Demiro Sedai?“
„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ zněla odpověď, a Ellorien věděla, že jiné se jí nedostane.
44
Barva důvěry
Jakmile Vanin odešel vyřídit Bandě, aby zůstala sedět na zadku, Mat zjistil, že v celém Salidaru nezůstal jediný hostinec, všechny zabraly Aes Sedai, a pět stájí bylo plných až k prasknutí. A přesto, když jednomu pacholkovi s protáhlou tváří strčil drobný stříbrňák, chlapík nechal z dvorku obehnaného kamennou zídkou, kde bylo místo pro šest koní, odklidit pytle ovsa a balíky sena. Taky Matovi a ostatním pěti mužů z Bandy ukázal místa na spaní na půdě, kde bylo o málo chladněji než všude jinde.
„O nic se neproste,“ nakázal Mat svým mužů, když jim rozděloval zbytek peněz. „Za všechno plaťte a nepřijímejte žádný dary. Banda nebude nikomu tady zavázaná.“
Jeho falešná sebedůvěra se přenesla i na ně, takže ani nezaváhali, když jim nařídil, že mají praporce upevnit tak, aby ze dveří na půdu visely dolů na přední straně stáje, karmínová a bílá, černobílý kotouč a drak jasně všem na očích. Na druhou stranu, pacholkovi málem vylezly oči z důlků a div že netancoval, když chtěl vědět, co to Mat vlastně provádí.