Talmanes zakroutil hlavou. „Jestli bereš Naleseana, tak se budu cítit dotčen, pokud mi nedovolíš, abych poslal svého muže, který by se ti staral o věci.“ Mat zatoužil, aby se Talmanes občas usmál. Pomohlo by to poznat, kdy nemluví vážně. Teď se ale rozhodně zdálo, že vážně mluví.
Nerim stál opodál s Okem, jeho malá baculatá hnědka se nad ním tyčila. Měl s sebou také dva nákladní koně s proutěnými koši nacpanými až povrch. Naleseanův člověk, statný chlapík, jmenoval se Lopin, vedl kromě svého klabonosého valacha a Naleseanova vysokého vraného hřebce jen jedno nákladní zvíře.
To však nebyl celý oddíl. Nikdo se mu zjevně nenamáhal sdělit víc, než kde a kdy má být, ale uprostřed dalšího přemlouvání, aby se stal strážcem, mu Myrelle dala na srozuměnou, že nyní bude v pořádku, když se spojí s Bandou, jen pokud se ji celou nepokusí přivést blíž k Salidaru. To však bylo to poslední, co by chtěl. Dnes ráno tu byl Vanin, poněvadž ten nejspíš dokázal prozkoumat terén kdekoliv, a tucet jezdců, které vybral z Bandy pro jejich široká ramena a to, že v Maerone dobře plnili jeho rozkazy jako Rudé paže. Podle toho, co říkal Nalesean, by měly být rychlé pěsti a obušky schopné utišit všechny nepříjemnosti, do kterých se Nyneiva a Elain dostanou, přinejmenším na dost dlouho, aby je odtamtud dostal pryč. A poslední byl Olver na šimlovi, jehož pojmenoval Vichr, kteréžto jméno si nohaté zvíře ještě mohlo zasloužit. Mat se rozhodl vzít Olvera s sebou. Kdyby se Banda opravdu pokusila sledovat tu tlupu šílených ženských, docela dobře by se mohla dostat do potíží. Možná ne s Brynem, ale dost šlechticů se naježí, pokud přes jejich území potáhnou dvě vojska, natolik, aby se za noci pokoušeli ukrást koně a z každého druhého houští vypouštěli šípy. V každém městě bude chlapec zcela jistě ve větším bezpečí.
Po Aes Sedai pořád nebylo ani vidu, ani slechu a slunce již bylo nad vrcholky stromů a začínalo připékat.
Mat si podrážděně strhl klobouk z hlavy. „Nalesean zná Ebú Dar, Talmanesi.“ Tairen, celý zpocený, se zazubil a přikývl. Talmanesův výraz se nezměnil. „No dobrá. Půjde Nerim.“ Talmanes naklonil hlavu na stranu. Možná mluvil vážně.
Aspoň se ve vesnici začalo něco dít, objevila se skupinka žen vedoucích koně. Nebyla to jen Elain a Nyneiva, ačkoliv Mat nikoho jiného nečekal. Aviendha měla šedé jezdecké šaty, ale hubenou šedou kobylku si prohlížela víc než pochybovačně. Hledačka rohu se zlatým copem měla ve svého myšáka s mohutným zadkem větší důvěru a zřejmě se snažila přesvědčit Aviendhu, že její kobyla je v pořádku. Co tady ty dvě dělají? Byly tu také dvě Aes Sedai – další kromě Nyneivy a Elain by měl říci – štíhlé ženy s bílými vlasy, jaké ještě u Aes Sedai neviděl. Za nimi se coural stařík s nákladním koněm kromě vlastního zvířete, šlachovitý mužík s chomáčkem řídkých šedých vlasů. Matovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že je to strážce, neboť mu z ramen visel známý barvoměnivý plášť. Tohle znamenalo stát se strážcem. Aes Sedai vás sedřou, až vám vypadají vlasy, a pak, než umřete, vás nejspíš odřou až na kost.
Opodál přicházeli i Tom a Juilin a také vedli nákladní koně. Ženy se zastavily o padesát kroků dál nalevo spolu se svým zestárlým strážcem, na Mata a jeho muže se ani nepodívaly. Kejklíř mrkl na Nyneivu a ostatní, promluvil s Juilinem a oba odvedli své koně k Matovi. Zastavili se o kousek dál, jako by si nebyli jistí přivítáním. Mat k nim zašel.
„Musím se omluvit, Mate,“ začal Tom a klouby ruky si uhlazoval kníry. „Elain řekla zcela jasně, že s tebou už nesmím znovu mluvit. Povolila až dneska ráno. V jedný slabý chvilce před několika měsíci jsem jí slíbil, že se budu řídit jejíma rozkazama, a ona mi to háže do očí v těch nejhorších chvílích. Moc ji nepotěšilo, když jsem řekl už to, co jsem řekl.“
„Nyneiva mi vyhrožovala, že mě praští do oka, jestli se k tobě vůbec přiblížím,“ zabručel zachmuřeně Juilin, opírající se o svou bambusovou hůl. Měl červený tarabonský klobouk, který ho před sluncem příliš nechránil, a i ten vypadal zachmuřeně.
Mat se poohlédl na ženy. Nyneiva na něj civěla přes sedlo, ale když si všimla, že se dívá, schovala se za koně, boubelatou hnědou kobylku. Nikdy by si nepomyslel, že by Nyneiva dokázala Juilina zbít, ale snědý lovec zlodějů se ani vzdáleně nepodobal muži, jehož krátce poznal v Tearu. Tamtem Juilin byl připravený na cokoliv. Tenhle Juilin se neustále mračil a vypadal, že si nikdy nepřestává dělat starosti. „Na týhle cestě je trochu přiučíme slušnýmu chování, Juiline. Tome, to já se musím omluvit. Kvůli tomu, co jsem řekl o tom dopise. To bylo tím vedrem a starostma kvůli těm hloupejm ženskejm. Doufám, že to byly dobrý zprávy.“ Příliš pozdě si vzpomněl, co vlastně tenkrát Tom říkal. Že nechal ženu, jež dopis napsala, zemřít.
Tom však jenom pokrčil rameny. Mat nevěděl, co si má o něm myslet, když ani neměl svůj kejklířský plášť. „Dobrý zprávy? Na to jsem ještě nepřišel. Často nepoznáš, jestli je nějaká žena přítelkyně, nepřítelkyně nebo milenka, dokud není příliš pozdě. Občas je tohle všecko dohromady.“ Mat čekal smích, Tom se však jen zamračil a povzdechl si. „Ženský si zřejmě vždycky rády hrají na záhadný, Mate. Můžu ti dát příklad. Vzpomínáš na Aludru?“
Mat se musel zamyslet. „Ta ohňostrůjkyně, co jsme jí v Aringillu zachránili krk?“
„Právě ta. S Juilinem jsme ji potkali na cestách a ona se ke mně vůbec nehlásila. Ne že by mě jenom nepoznala. S cizincem, se kterým cestuješ, si povídáš, abys ho líp poznal. Aludra se ke mně nechtěla znát, a i když nevím proč, neviděl jsem důvod to předstírat. Setkal jsem se s cizinkou a opustil jsem cizinku. Nazval bys ji přítelkyní, nebo nepřítelkyní?“
„Možná milenkou,“ prohodil Mat suše. Nevadilo by mu vidět Aludru znovu. Dala mu pár rachejtlí, které byly nakonec velmi užitečné. „Jestli chceš vědět něco o ženských, zeptej se Perrina, ne mě. Já o nich vůbec nic nevím. Kdysi jsem si myslel, že je zná Rand, ale Perrin je zná určitě.“ Elain mluvila se dvěma bělovlasými Aes Sedai pod pozorným dohledem hledačky. Jedna ze starších žen se zamyšleně podívala Matovým směrem. Nosily se stejně jako Elain, byly chladné jako královna na svém zatraceném trůně. „No, s trochou štěstí je nebudu muset snášet dlouho,“ zamumlal si pro sebe. „S trochou štěstí to, co tam chtějí dělat, jim nebude trvat dlouho, a my budem za pět deset dní zpátky.“ S trochou štěstí by se mohl vrátit dřív, než se Banda vydá sledovat ty šílené ženské. Stopovat ne jedno, ale dvě vojska by bylo jistě snadné jako ukrást koláč, ale on se netěšil na to, že by měl v Elainině společnosti strávit víc dní, než bude nezbytně nutné.
„Deset dní?“ řekl Tom. „Mate, dokonce i s tím ‚průchodem‘ potrvá pět šest dní, než jenom dorazíme do Ebú Daru. Je to lepší než dvacet nebo tak, ale...“
Mat přestal poslouchat. Do hlavy se mu najednou vrazilo veškeré podráždění, které se v něm začínalo shromažďovat od chvíle, kdy znovu spatřil Egwain. Strhl si z hlavy klobouk a vyrazil k místu, kde stála Egwain s ostatními. Nechat ho v nevědomosti bylo už tak dost špatné – jak je má uchránit potíží, když mu nic neřeknou? – ale tohle bylo směšné. Nyneiva si všimla, že přichází, a z nějakého důvodu se vrhla za svou kobylu.
„Bude to zajímavé, cestovat s ta’veren,“ říkala jedna bělovlasá Aes Sedai. Zblízka nedokázal určit její věk, přesto však z její tváře vyzařovala dlouhá léta. Muselo to být těmi vlasy. Druhou Aes Sedai mohla používat jako zrcadlo. Možná byly skutečně sestry. „Jsem Vandene Namelle.“