Mat neměl náladu bavit se o ta’veren. V takové náladě nebyl jindy a nyní už rozhodně ne. „Co má znamenat ta blbost, co jsem slyšel, že do Ebú Daru dorazíme za pět nebo šest dní?“ Starý strážce se narovnal a přísně se na Mata podíval a mladý muž ho taky přehodnotil. Šlachovitý, ale tuhý jako houžev. V jeho tónu se však žádný rozdíl neprojevil. „Můžeš otevřít průchod na dohled Ebú Daru. Nejsme žádný zatracený vojsko, abychom někoho děsili, a když se zjevíme z čista jasna, tak vy jste Aes Sedai. Lidi čekají, že se budete zjevovat jen tak a procházet zdí.“
„Obávám se, že mluvíš se špatnou z nás,“ řekla Vandene. Mat se podíval na druhou bělovlasou ženu, a ta zavrtěla hlavou. Vandene promluvila znovu: „Ani Adeleas, obávám se. Ukázalo se, že nejsme na některé z těch novot dost silné.“
Mat trochu zaváhal, pak si narazil klobouk do čela a obrátil se k Elain.
Ta zvedla bradu. „Očividně víš méně, než si myslíš, pane Cauthone,“ pronesla chladně. Mat si uvědomil, že se nepotí, ne víc než ty dvě... druhé dvě... Aes Sedai. Hledačka na něj hleděla vyzývavě. Co jí vrazilo osinu do zadku? „Na sto mil kolem Ebú Daru jsou vesnice a statky,“ pokračovala Elain, vysvětlujíc hlupákovi, co bylo zřejmé. Průchod je docela nebezpečný. Nechci zabít nějakému chudákovi ovci nebo krávu, natož toho chudáka samotného.“
Nenáviděl víc než její tón. Měla pravdu, a to nenáviděl taky. Nehodlal to však přiznat, ne jí, a hledaje ústupovou cestu, spatřil, že z vesnice přichází Egwain se dvěma tucty nebo víc Aes Sedai, z nichž většina měla šátky s třásněmi. Nebo spíš, ona přicházela a ony následovaly. Hlavu držela vysoko, hleděla přímo před sebe a kolem krku jí visela ta pruhovaná štóla. Ostatní se za ní trousily v hloučcích. Sheriam, se štólou kronikářky, mluvila s Myrelle a Aes Sedai s otevřenou tváří, jíž se dařilo vypadat mateřsky. Kromě Delany žádnou z ostatních nepoznal – jedna měla šedé vlasy stažené do uzlu. Jak stará musela být Aes Sedai, aby měla vlasy šedé nebo bílé? – ale všechny se bavily mezi sebou, nevšímajíce si ženy, kterou jmenovaly amyrlin. Egwain mohla být docela dobře sama. Jelikož ji znal, tak věděl, že se velmi tvrdě snaží být tím, čím ji jmenovaly, a ony ji nechaly jít samotnou, všem na očích.
Do Jámy smrti s nimi všemi, jestli si myslí, že se můžou takhle chovat k Dvouříčance, pomyslel si temně.
Vykročil jí vstříc, sejmul klobouk z hlavy a uklonil se, jak nejlépe dokázal, a když musel, dokázal být pěkně okázalý. „Dobrý ráno, matko, ať na tebe Světlo svítí,“ řekl dost hlasitě, aby ho slyšeli ve vesnici. Poklekl, popadl ji za pravou ruku a políbil jí prsten s Velikým hadem. Krátce se zamračil a zašklebil na Talmanese a ostatní, skryt za Egwain před Aes Sedai za ní, takže všichni hned chvatně poklekali a volali: „Světlo na tebe sviť, matko,“ nebo něco podobného. Dokonce i Tom a Juilin.
Egwain to zpočátku překvapilo, překvapení však rychle skryla. Pak se usmála a tiše řekla: „Díky, Mate.“
Mat k ní vzhlédl, pak si odkašlal, vstal a oprášil si kolena. Sheriam a ostatní ženy za Egwain na něj zíraly. „Tohle jsem od tebe nečekal,“ pravil Mat tiše, „ale zřejmě je tu spousta věcí, co jsem nečekal. To amyrlin každýho vyprovází na cestu? Asi bys mi teď náhodou nechtěla říct, co to všecko znamená, že?“
Nejdřív si myslel, že by mohla, ale potom na chvíli stiskla rty a lehce zavrtěla hlavou. „Já přátele vždycky vyprovázím, Mate. Promluvila bych si s tebou dřív, kdybych neměla tolik práce. Mate, snaž se v Ebú Daru nedostat do potíží.“
Rozzlobeně se na ni podíval. Tady klečel a líbal prsten a ona jemu říká, aby se nedostal do potíží, když jediný důvod, proč tam jel, byl ten, aby Elain a Nyneivě zachránil kůži. „Zkusím to, matko,“ utrousil zahořkle, ale ne moc. Sheriam a pár dalších mohly být dost blízko, aby ho slyšely. „Jestli mě omluvíš, musím za svými muži.“
Další úklona a pár kroků couval, než se otočil a vyrazil k místu, kde ještě stále klečeli Talmanes a ostatní. „To tady hodláte zůstat a zapustit kořeny?“ zavrčel. „Nasedat.“ Řídil se vlastním rozkazem a všichni kromě Talmanese se taky vyškrábali do sedel.
Egwain si vyměnila několik slov s Elain a Nyneivou, Vandene a Adeleas zatím zašly promluvit si se Sheriam, a pak nastal čas, po všem tom okouněni to bylo takhle rychlé. Mat zpola čekal nějaký obřad, když tu byla Egwain se štólou amyrlin, ale ona a ty, které nejely s sebou, jenom o pár kroků couvly. Vystoupila Elain a náhle se před ní objevila čára světla, která se rozšířila do díry, skrze niž bylo vidět něco, co vypadalo jako nízký pahorek pokrytý zhnědlou trávou, to se potom otočilo a zastavilo. Právě jako to dělával Rand. Skoro.
„Sesedat,“ nařídil Mat. Elain se tvářila spokojeně – z jejího potěšeného úsměvu, kdy se o radost dělila s Nyneivou a Aviendhou, byste nikdy nepoznali, co je to za ženskou – ale potěšená nepotěšená, průchod nebyl tak velký, jaký Rand vytvořil pro Bandu. Jistě, jich taky nebylo tolik jako vojáků, ale aspoň mohla udělat něco dost vysokého, aby se skrz dalo projet.
Na druhé straně se zvlněné kopce porostlé hnědou trávou táhly, kam až Mat dohlédl, i když se vyšplhal zpátky do Okova sedla, ačkoliv tmavý pruh na jihu ukazoval na les. Prašné kopce.
„V téhle krajině nesmíme koně moc utahat,“ poznamenala Adeleas, a jakmile průchod zmizel, docela snadno se vyhoupla na svou kulaťoučkou ryzku. Zvíře vypadalo, jako by bylo víc doma v bazénu.
„To tedy opravdu nesmíme,“ přidala se Vandene. Ona jela na vysokém štíhlém černém valachovi s lehkým krokem. Obě vyrazily k jihu a ostatním pokynuly, aby je následovali. Starý strážce jim jel přímo za patami.
Nyneiva si vyměnila podrážděný pohled s Elain, potom obě pobídly své klisny, aby dohonily druhé dvě ženy. Koním se zpod kopyt zdvihal prach, dokud je nedojely. Žlutovlasá hledačka se držela za nimi, jako strážce sledoval druhý pár.
Mat si povzdechl, odvázal si černý šátek, který měl kolem krku, a převázal si ho přes ústa a nos. Jakkoliv rád viděl, jak starší Aes Sedai učí ty dvě sedět rovně, toužil jedině po klidné jízdě, krátkém pobytu v Ebú Daru a rychlém skoku zpátky do Salidaru dřív, než Egwain udělá něco hloupého a nevratného. Ženy ho vždycky dostávaly do potíží. Nerozuměl tomu.
Když průchod zmizel, Egwain si povzdechla. Snad Elain a Nyneiva dokážou zabránit tomu, aby se Mat dostal do příliš velkých potíží. Uchránit ho problémů úplně bylo nejspíš příliš moc. Cítila bodnutí bolesti, že ho využívá, ale tam, kde byl, mohl být k užitku, a bylo třeba ho dostat pryč od Bandy. Kromě toho si to zasloužil. Třeba ho Elain dokáže naučit způsobům, aspoň trochu.
Obracejíc se k ostatním, sněmovně, Sheriam a jejímu kroužku, řekla: „Teď se musíme dát do toho, co musíme udělat.“
Všechny oči se obrátily na Cairhieňana v tmavém kabátě, jenž u lesa právě nasedal na koně. Talmanes, Egwain měla dojem, že Mat ho takhle oslovoval. Neodvažovala se příliš ptát. On si ženy chvíli prohlížel, pak zakroutil hlavou a vjel do lesa.
„Muž, co hodlá dělat potíže, jestli se nemýlím,“ prohodila Romanda.
Lelaine kývla. „Bude dobře dostat se od takových co nejdál.“
Egwain potlačila úsměv. Matova Banda posloužila svému prvnímu účelu, ale víc záleželo na tom, jaké přesně rozkazy Mat Talmanesovi dal. Myslela si, že v tomhle se může na Mata naprosto spolehnout. Siuan říkala, že ten Vanin vyhrabal věci dřív, než měla příležitost strčit mu je pod nos. A jestli měla „přijít k rozumu“ a utéci se pod ochranu Bandy, tak se Banda musela držet blízko u ní. „Máme nasednout?“ zeptala se. „Když vyrazíme hned, měly bychom k urozenému pánu Bryneovi dorazit ještě před západem slunce."