45
Trpké pomyšlení
Když Vilnar vedl svou jízdní hlídku ulicemi Nového Města kousek od vysokých vnějších městských hradeb, kde stříbrné a bílé proužky v šedém kameni zdůrazňovalo dopolední slunce, uvažoval nad tím, že si oholí vousy. Někteří z ostatních to již udělali. I když všichni tvrdili, že tohle vedro není přirozené, v Saldeii musel být větší chládek.
Volně se toulat v myšlenkách bylo docela bezpečné. Svého koně by dokázal uřídit i ve spánku a jenom ten nejztřeštěnější zlodějíček by se odvážil věnovat svému řemeslu v blízkosti Saldejců. Projížděli se jen tak nazdařsvětlo, takže kapsáři nevěděli, kde je bezpečno. Vlastně častěji, než by zloděje chytali, jenom uvěznili ty, co za nimi přišli sami. I ten nejtvrdší rváč v Caemlynu přiběhl raději za Saldejci, aby ho zatkli, než by to stačili udělat Aielové. Takže teď Vilnar jedním okem sledoval ulici a v duchu se toulal. Vzpomněl si na děvče, co nechal doma v Meharu a s nímž by se rád oženil. Teryanein otec byl kupec a vojáka za syna chtěl snad víc, než ho Teryane chtěla za manžela. Vzpomněl si na hru, kterou mu Aielanky navrhovaly. Dívčina hubička zněla docela nevinně, ale lesku v jejich očích Vilnar vůbec nedůvěřoval. Hlavně však přemýšlel o Aes Sedai.
Vilnar vždycky chtěl nějakou Aes Sedai potkat, a na to teď rozhodně neexistovalo lepší místo než Caemlyn, pokud by jednou nezavítal až do Tar Valonu. Aes Sedai byly zřejmě po celém Caemlynu. Zajel ke Culainovu psu, kde jich měla být stovka, ale na poslední chvíli se nedokázal přimět vstoupit. S mečem v ruce a koněm pod zadkem a muži či trolloky před sebou byl odvážný dost, ale při pomyšlení na Aes Sedai začínal být nesmělý. Kromě toho by se do hostince stovka žen ani nevešla, a žádná z dívek, jež zahlédl, Aes Sedai být nemohla. Zašel i k Růžové koruně a díval se z druhé strany ulice, ale nebyl si jist, zda některá z žen, jež spatřil, je Aes Sedai, a to ho utvrdilo v přesvědčení, že jimi nejsou.
Významně se zadíval na hubenou ženu se širokým nosem, co vyšla z vysokého domu, který musel patřit kupci. Stála zamračeně na ulici, než si nakonec nasadila slamák se širokou krempou a odspěchala pryč. Vilnar potřásl hlavou. Nepoznal, jak je stará, ale to nestačilo. Věděl, jak poznat Aes Sedai. Ať si Jidar tvrdí, že jsou tak krásné, že dokážou muže zabít pouhým úsměvem, a ať si Rissen trvá na tom, že jsou všechny o dvě dlaně vyšší než kterýkoliv muž. Vilnar věděl, že se poznávají podle tváře, bezvěké tváře nesmrtelnosti. Ta se přece nedala zaměnit.
Když hlídka dojela naproti klenutému oblouku Bělomostecké brány se strážními věžemi, Vilnar na Aes Sedai docela zapomněl. Za bránou se podél silnice táhl zemědělský jarmark, byly tu dlouhé kamenné přístavky se střechami z červených či purpurových tašek, ohrady plné telat, vepřů a ovcí, slepice, kachny a husy, stánky, kde se prodávalo vše, od fazolí po tuříny. V tržnici obvykle panovala kakofonie zvuků, sedláci vychvalovali své zboží, ale teď se podél silnice k bráně šířilo ticho, rušené jen zvuky zvířat, jak tudy postupovalo to nejpodivnější procesí, jaké kdy Vilnar viděl.
Základ tvořil dlouhý zástup sedláků, vždy čtyři jeli na koních vedle sebe, a za nimi byly zřejmě nějaké vozy. Jistě to byli sedláci, v těch hrubých kabátech, ale jeden každý na dohled měl na zádech pověšený ten nejdelší luk, jaký kdy Vilnar viděl, u boku plný toulec a dlouhý nůž či krátký meč u druhého boku. V čele průvodu jela bílá korouhev s červeným lemem s červenou vlčí hlavou a hlouček lidí podivných jako celý zástup. Byli tu tři Aielové, samozřejmě opěšalí, dva z nich byly Děvy, a chlapík, jehož kabát s jasně zelenými pruhy a jedovatě žluté spodky hlásaly, že je Cikán, jenomže měl na zádech meč. Vedl koně velkého jako nashunský tahoun, se sedlem hodným obra. Vůdcem byl zjevně širokoplecí kosmatý chlapík s krátkou bradkou a s ošklivě vypadající sekerou za pasem a po jeho boku jela saldejská žena v tmavých rozdělených suknicích, jež k němu vzhlížela s tím nejzamilovanějším...
Vilnar se v sedle předklonil. Tu ženu poznal. Vzpomněl si na urozeného pána Bashereho, jenž byl právě v královském paláci. Ba víc, vzpomněl si na urozenou paní Deiru, a pokleslo mu srdce. Ona byla v paláci také. Kdyby teď zamávala nějaká Aes Sedai rukou a proměnila zástup v trolloky, Vilnar by měl velkou radost. Tohle asi byla cena za snění ve dne. Kdyby se věnoval svým povinnostem, hlídka by tudy projela již dávno. Nicméně měl své rozkazy.
Přemítaje, zda si urozená paní Deira udělá z jeho hlavy kopací míč, rozestavil své muže u brány.
Perrin nechal svého šedáka dojít na deset kroků od brány, než přitáhl otěže. Tanečník byl rád, že stojí. Horko se mu moc nelíbilo. Jezdci stojící v bráně byli podle drzých nosů a zešikmených očí Saldejci. Někteří měli lesklé černé bradky, jiní husté kníry, další byli hladce oholení. Každý muž kromě jednoho měl ruku na jílci meče. Vzduch se kolem nich vlnil, ale vítr nevál. Nebyl z nich cítit strach. Perrin se podíval na Faile, ale ta se skláněla nad Vlaštovčiným klenutým krkem a pohrávala si s vrančinými otěžemi. Bylo z ní slabě cítit bylinkové mýdlo a úzkost. Posledních dvě stě mil slýchali zprávy o tom, že v Caemlynu jsou Saldejci, které údajně vede Failein otec. To Faile zřejmě těžkou hlavu nedělalo, nicméně si byla jistá tím, že v Caemlynu bude i její matka. Tvrdila, že to jí starosti také nedělá.
„Dokonce ani nepotřebujem lučištníky,“ prohodil potichu Aram a pohladil jílec meče, který mu vykukoval nad ramenem. V tmavých očích měl nedočkavý výraz. Rozhodně z něj byla cítit nedočkavost. „Je jich jenom deset. My dva bychom je dokázali rozsekat na kusy sami.“ Gaul se zahalil a Bain a Chiad, za Faile, skoro jistě taky.
„Žádní lučištníci, žádné sekání,“ prohlásil Perrin. „A taky žádný oštěpy, Gaule.“ Bain a Chiad neřekly nic. Stejně poslouchaly jenom Faile. Která se netvářila, že by nějak brzy hodlala vzhlédnout a něco říci. Gaul si jenom s pokrčením ramen sundal závoj. Aram se zklamaně zamračil.
Když se Perrin otočil k Saldejcům, tvářil se mírně. Žlutozlaté oči některé lidi prostě vyváděly z míry. „Jmenuju se Perrin Aybara. Myslím, že mě Rand al’Thor bude chtít vidět.“
Vousatý chlapík, jenž jediný nesáhl po meči, se ze sedla lehce uklonil. „Já jsem Vilnar Barada, urozený pane Aybaro. Podporučík mečem zaslíbený urozenému pánu Davramu Basheremu.“ To řekl hodně nahlas, a když se nad tím zamyslel, vyhýbal se pohledu na Faile. Ta si při zaslechnutí otcova jména povzdechla a zlobně se na Baradu zamračila, a ještě víc, když si jí dál nevšímal. „Rozkazy urozeného pána Bashereho,“ pokračoval muž dál, dodávaje, jako by ho to právě napadlo, „a urozeného pána Draka zní, že žádný šlechtic nesmí vstoupit do Caemlynu s víc než dvaceti muži nebo padesáti sluhy.“
Aram si v sedle poposedl. Byl na Perrinovu údajnou čest ještě citlivější než Faile, což už něco znamenalo, ale díky Světlu nevytáhne meč, dokud mu Perrin neřekne.
Perrin promluvil přes rameno. „Dannile, odveď všechny zpátky na tu mýtinu, co jsme minuli asi tak tři míle zpátky, a zřiď tam tábor. Jestli si bude nějaký sedlák stěžovat, dej mu trochu zlata a uklidni ho. Ať ví, že mu za škody zaplatíme. Arame, ty jedeš s nima.“
Dannil Lewin, hubený jako tyčka, s hustým knírem, který mu téměř zakrýval rty, se pěstí udeřil do čela i přesto, kolikrát mu Perrin říkal, že prosté „udělám to“ stačí, a okamžitě začal vydávat rozkazy, aby se všichni otočili. Aram samozřejmě ztuhl – nebyl rád, když musel být od Perrina dál – ale nic neřekl. Perrin si občas říkal, že v bývalém Cikánovi získal vlkodava. Nebylo dobré, když se muž choval takhle, ale Perrin nevěděl, co si s ním má počít.