Čekal, že Faile hodně namluví kvůli tomu, že všechny posílá zpátky – čekal, že přijde zase s tím, co je po právu jeho takzvané postavení, a bude trvat na těch dvaceti mužích, o nichž se Barada zmiňoval – ona se však nakláněla ze sedla a šeptala si s Bain a Chiad. Perrin si dával pozor, aby neposlouchal, přestože slova částečně slyšel. Bylo to něco o mužích a znělo to pobaveně. Ženy byly zřejmě vždycky pobavené nebo rozzlobené, když mluvily o mužích. Faile byla důvodem, proč nechal všechny ty lidi jít s sebou, včetně praporu nádavkem, ačkoliv ještě nepřišel na to, jak přesně to dokázala. Ve vozech byli dokonce sloužící, muži i ženy v livreji s vlčí hlavou vyšitou na rameni. Dokonce ani Dvouříčtí si nestěžovali. Tvářili se stejně hrdě jako všichni uprchlíci.
„Stačí to?“ zeptal se Barady. „Můžeš nás k Randovi doprovodit, jestli nechceš, abychom tu jen tak volně pobíhali.“
„Myslím...“ Barada loupl tmavýma očima po Faile a okamžitě uhnul. „Myslím, že to bude nejlepší.“
Když se Faile narovnala, Bain a Chiad přiklusaly k řadě jezdců a protlačily se mezi nimi, jako by tam ani nebyli. Saldejci se ani netvářili překvapeně, ale vlastně už museli být na Aiely docela zvyklí. Všichni si povídali o tom, že Caemlyn je již plný Aielů.
„Musím najít svoje bratry oštěpu,“ ozval se náhle Gaul. „Kéž vždycky najdeš vodu a stín, Perrine Aybaro.“ A vyrazil za ženami. Faile za rukou v šedé rukavičce skryla pobavený úsměv.
Perrin potřásl hlavou. Gaul chtěl, aby se za něj Chiad provdala, jenže podle aielských zvyků musela ona požádat jej, a ačkoliv podle Faile se ona byla ochotná stát jeho milenkou, oštěpu by se kvůli svatbě nevzdala. Gaul se tvářil stejně potupeně jako kterákoliv dvouříčská dívka ve stejné situaci. Bain toho zřejmě byla nějak účastná. Perrin nechápal jak. Faile tvrdila, že to neví, byť to přiznala příliš rychle, a když se zeptal Gaula, ten se jen zatvářil rozmrzele. Podivní lidé.
Saldejci dělali cestu mezi lidmi v ulicích, avšak Perrin davu či městu téměř nevěnoval pozornost. Caemlyn již jednou viděl, alespoň částečně, a města už vůbec neměl rád. Vlci se k městům přibližovali jen málokdy a on žádného necítil už dva dny. Teď jenom úkosem studoval svou ženu a snažil se, aby si toho nevšimla. Klidně na ni mohl otevřeně civět. Vždycky jezdila vzpřímená, ale teď byla v sedle úplně strnulá a zlobně se mračila na Baradova záda. Saldejec se hrbil, jako by její oči v zádech cítil. Ani sokol se nedokázal mračit tak zlostně jako Faile.
Perrin čekal, že myslí na totéž jako on, i když možná ne stejným způsobem. Na svého otce. Bude nejspíš muset pár věcí vysvětlit – utekla, koneckonců, aby se stala hledačkou Valerského rohu – ale Perrin byl ten, kdo bude muset urozenému pánu z Bashere, Tyru a Sidony čelit a říci mu, že se s jeho dcerou a dědičkou oženil kovář. Na něco takového se Perrin rozhodně netěšil. Nepovažoval se za zvlášť udatného – když děláte, co musíte, není to žádné hrdinství – nikdy si ale o sobě nemyslel, že je zbabělec, až doteď. Z pomyšlení na Faileina otce mu vyschlo v ústech. Možná by měl dohlédnout na stavbu tábora. Mohl by urozenému pánu Basheremu poslat dopis, v němž by mu všecko vysvětlil. Mohlo by trvat dva tři dny, než by opatrně sestavil vhodný dopis.
Pohled na karmínový praporec líně se vlnící nad královským palácem ho prudce přivedl zpátky do přítomnosti. Slyšel o něm vyprávět. Perrin věděl, že to není Dračí praporec, ať už se povídalo cokoliv – někteří lidé tvrdili, že to znamená, že Aes Sedai Randovi slouží, jiní, že on slouží jim – a Perrina napadlo, proč Rand nenechal vyvěsit pravý Dračí praporec. Rand. Neustále cítil, jak ho Rand přitahuje, větší ta’veren přitahující menšího. Neprozradilo mu to však, kde Rand je. Nebyl to takový tah. Opustil Dvouříčí v očekávání, že pojede do Tearu nebo možná Světlo ví kam, a sem ho přivedla pouze řeka povídaček a příběhů, proudící na západ přes Andor. Některé povídačky a příběhy byly dost znepokojující. Ne, on cítil spíš potřebu být Randovi nablízku, nebo možná to, že Rand potřebuje jej, jako lechtání mezi lopatkami tam, kde se nemohl poškrábat. Teď se už téměř poškrábat mohl, a skoro si přál, aby ne. Měl sen, jakému by se Faile vysmála, jakkoliv sama měla dobrodružnou povahu. Snil o tom, že spolu budou žít v malém domku někde na venkově, daleko od měst a shonu. Kolem Randa se všichni pořád honili. Ale Rand ho potřeboval, a Perrin udělá, co musí.
Na velkém, sloupořadím lemovaném nádvoří, na něž shora shlížely mramorové balkony a špičaté věžičky, Perrin přehodil opasek zatížený sekerou přes sedlo – ulevilo se mu, že se jí může na chvíli zbavit – a Tanečníka a Vlaštovku převzali bíle oděný muž a žena. S několika slovy Barada předal jej a Faile Aielům s chladnýma očima. Mnozí z válečníků, kteří je odvedli dovnitř a ještě stručněji je předali stejně mrazivě se tvářícím Děvám, nosili na hlavě šarlatové pásky s černobílým kotoučem. Perrin mezi nimi nepoznal nikoho z Tearského Kamene a veškeré snahy o navázání rozhovoru se setkaly s prázdnými pohledy. Děvy však zakmitaly rukama ve znakové řeči a vybraly jednu, která ho s Faile odvedla hlouběji do paláce. Byla to hubená žena s pískovými vlasy, o níž si myslel, že by mohla být asi tak ve Faileině věku. Řekla, že se jmenuje Lerian. Byla to jediná slova, která k nim pronesla, kromě toho, když je varovala, aby se neztratili. Perrin zatoužil, aby tu byla Bain či Chiad. Známá tvář by byla příjemná. Faile plula chodbami jako vznešená dáma, jíž byla, a přesto se na každé křižovatce rychle rozhlédla na obě strany. Očividně nechtěla, aby ji její otec překvapil.
Konečně dorazili ke dveřím, kde se na obou křídlech skvěl vyřezávaný lev. Tady se z dřepu na patách zvedly dvě další Děvy, a zase se zamíhaly ruce ve znakové řeči, než Děva s pískovými vlasy bez zaklepání vstoupila.
Perrina napadlo, jestli je to nyní v Randově okolí pořád takové, aielské stráže, nikdo nemluví, když se náhle rozletěly dveře a tam stál Rand jen v košili.
„Perrine! Faile! Světlo ať svítí na váš svatební den,“ zasmál se a zlehka Faile políbil. „Kéž bych mohl být při tom.“ Faile se tvářila stejně zmateně, jako se Perrin cítil.
„Jak to víš?“ vyhrkl a Rand se znovu zasmál a poplácal ho po rameni.
„Je tady Bode, Perrine. Bode, Janacy a všechny ostatní. Teda aspoň v Caemlynu. Až sem je Verin s Alannou dostaly, než se doslechly zprávy z Věže.“ Vypadal unaveně a oči měl zapadlé, ačkoliv jeho smích tomu neodpovídal. „Světlo, Perrine, vyprávěly mi, co všechno jsi vykonal. Urozený pán Perrin z Dvouříčí. Co na to říká panímáma Luhhanová?“
„Oslovuje mne urozený pane Perrine,“ zamumlal Perrin trpce. Když vyrůstal, Elsbet Luhhanová mu naplácala na zadek častěji než vlastní máma. „Dělá pukrlata, Rande. Opravdu dělá pukrlata.“ Faile se na něj podívala úkosem. Tvrdila, že lidi uvádí do rozpaků, když se snaží všechny ty poklony a pukrlata zarazit. K tomu, že když to dělali, byl na rozpacích on, řekla, že je to část ceny, již musí zaplatit.
Děva, která vstoupila do komnaty, se cestou ven protáhla kolem Randa a on sebou trhclass="underline" „Světlo, držím vás ve dveřích. Pojďte dál. Pojďte dál. Lerian, řekni Sulin, že potřebuju další punč. Melounový. A řekni jí, ať sebou hodí.“ Tři Děvy se z nějakého důvodu zasmály, jako by Rand řekl něco legračního.