Při prvním kroku do místnosti prozradila Perrinovi květinová vůně, že je tu další žena, dřív, než ji uviděl. Když ji poznal, vytřeštil oči. „Min?“ Vlasy v krátkých kudrnách a vyšívaný modrý kabátec a spodky byly špatně, tvář však byla správná. „Min, jsi to ty!“ Se smíchem ji sevřel v objetí. „Scházíme se tu všichni, co? Faile, tohle je Min. Vyprávěl jsem ti o ní.“
Tehdy si uvědomil, co cítí od své ženy, a postavil Min na zem, zatímco ona se na něj ještě zubila. Náhle si až příliš jasně uvědomil, že těsné spodky velmi dobře ukazují tvar Mininých nohou. Faile měla jen velmi málo chyb, rozhodně však lehce tíhla k žárlivosti. Perrin neměl vědět, že Calle Coplinovou hnala půl míle s holí, jako by se někdy na jinou ženu podíval podruhé, když měl ji.
„Faile?“ řekla Min a natáhla ruce. „Každá žena, co se dá dohromady s tímhle chlupatým medvědem na dost dlouho, aby si ho vzala, má můj vřelej obdiv. Ale asi by z něj mohl být dobrej manžel, když ho jednou vychováš.“
Faile s úsměvem uchopila Min za ruce, ale pořád z ní vycházel ten kyselý, sršatý pach. „Ještě jsem ho nevychovala, Min, ale hodlám si ho nechat aspoň do chvíle, než se mi to podaří.“
„Panímáma Luhhanová že dělá pukrlata?“ Rand stále nevěřícně kroutil hlavou. „To budu muset nejdřív vidět, abych tomu uvěřil. Kde je Loial? Přišel taky? Nenechali jste ho venku?“
„Přišel,“ řekl Perrin a snažil se na Faile dohlížet, aniž by to bylo příliš nápadné, „ale ne celou cestu, ještě ne. Povídal, že je unavený a potřebuje državu, tak jsem mu řekl, že o jedný vím, o tý opuštěný na sever od silnice z Bílého Mostu, a on se tam pěšky vydal. Tvrdil, že jakmile bude tak deset mil daleko, dokáže ji vycítit.“
„Zřejmě znáš Randa a Perrina dobře,“ prohodila Faile a Min se ohlédla na Randa.
„Nějakou dobu. Potkala jsem je hned potý, co prvně opustili Dvouříčí. Mysleli si, že Baerlon je veliký město.“
„Pěšky?“ zeptal se Rand.
„Ano,“ odpověděl Perrin zdráhavě. Faileina vůně se měnila, ježatá žárlivost se vytrácela. Proč? „On radši chodí po svých, víš. Vsadil se se mnou o zlatou korunu, že do Caemlynu dorazí nejpozději deset dní po nás.“ Obě ženy se teď na sebe dívaly, Faile se usmívala a Min lehce zrůžověla ve tvářích. Z Min byly slabě cítit rozpaky, Faile byla potěšená. A překvapená, i když ve tváři se jí překvapení jenom mihlo. „Nechtěl jsem ho obírat o peníze – musí sejít na padesát i víc mil z cesty – jenže on na tom trval. Chtěl to zvládnout za pět dní."
„Loial vždycky tvrdil, že předběhne i koně,“ zasmál se Rand, ale potom se odmlčel. Smích utichl. „Doufám, že to zvládne v pořádku,“ pronesl vážněji. Byl unavený a jiný, v několika směrech. Rand, kterého Perrin naposledy viděl v Tearu, sice nebyl měkký, zdaleka ne, ale vedle tohohle Randa vypadal jako nevinný vesnický klouček. Nemrkal příliš často, jako by mu při mrknutí mohlo uniknout něco, co potřeboval vidět. Perrin něco z jeho výrazu poznal. Vídal ho ve tvářích dvouříčských mužů po útoku trolloků, po pátém, desátém útoku, kdy se zdálo, že už není naděje, ale oni přesto šli bojovat, protože cena za kapitulaci byla příliš velká.
„Můj pane Draku,“ promluvila Faile, čímž Perrina překvapila. Předtím mu vždycky říkala Rand, ačkoliv od Bílého Mostu slýchali jeho titul, „jestli mě omluvíš, jenom si promluvím s manželem a pak vás dva nechám, abyste si mohli popovídat.“
Ani nepočkala, až Rand překvapeně kývne na souhlas, přistoupila k Perrinovi a otočila ho, takže sama stála zády k Randovi. „Nepůjdu daleko, srdce moje. Musíme si s Min popovídat o samotě o věcech, co by vás nejspíš hrozně nudily.“ Začala mu upravovat klopy a chvatně začala vykládat, tak tiše, že by každý kromě něj musel pozorně natahovat uši. Občas si dokonce vzpomněla, jaký má sluch. „Nezapomínej, že to už není tvůj přítel z dětství, Perrine. Přinejmenším ne jenom to. Je to Drak Znovuzrozený, pán Drak. Ty jsi ale urozený pán z Dvouříčí. Já vím, že si budeš stát na svým a postavíš se i za Dvouříčí.“ Úsměv, který mu věnovala, byl plný lásky a důvěry. Nejradši by ji rovnou na místě políbil. „Tak,“ řekla normálním hlasem. „Už jsi zase upravený.“ Žárlivost už z ní nebyla cítit ani trošičku.
Předvedla Randovi půvabné pukrle a zamumlala: „Můj pane Draku,“ načež natáhla ruku k Min. „Pojď, Min.“ Minino pukrle bylo mnohem méně obratné a Rand kvůli němu nadskočil.
Než došly ke dveřím, ty se rozletěly a dovnitř vešla vysoká žena v livreji se stříbrným podnosem, přinášejíc číše a džbán, z něhož bylo cítit víno a šťáva z medového melounu. Perrin málem vytřeštil oči. Přes červenobílé šaty mohla být Chiadinou matkou, nebo možná babičkou, jaké měla krátké, kudrnaté bílé vlasy. Mračíc se na odcházející ženy došla k nejbližšímu stolu a postavila na něj podnos, její tvář byla maskou pokory, zcela zamrzlou na místě. „Řekli mi čtyři, můj pane Draku,“ pronesla podivným hlasem.
Perrin si pomyslel, že se zřejmě snaží o pokornou úctu, ale něco se jí zachytilo v hrdle, „tak jsem to přinesla pro čtyři.“ Vedle jejího pukrlete vypadalo Minino elegantně, a cestou ven za sebou práskla dveřmi.
Perrin se podíval na Randa. „Napadlo tě někdy, že ženské jsou... zvláštní?“
„Proč se ptáš mě? To ty jsi ženatý muž.“ Rand nalil punč do stříbrem vykládané číše a podal ji Perrinovi. „Jestli to nevíš, tak se budeš muset zeptat Mata. Já vím s každým dnem míň.“
„Já rovněž,“ povzdechl si Perrin. Punč byl rozhodně osvěžující. Rand se zřejmě vůbec nepotil. „A vůbec, kde je Mat? Kdybych měl hádat, řekl bych, že v nejbližší taverně, a bylo by tak napůl, jestli má v rukou pohárek s kostkama nebo na kolenou děvče.“
„Radši by neměl mít ani jedno, ani druhé,“ procedil Rand temně a svůj punč odložil nedotčen. „Má sem doprovázet Elain ke korunovaci. A Egwain a Nyneivu, jak doufám. Světlo, musí se toho tolik udělat, než sem dorazí.“ Otočil hlavu jako medvěd na vodítku, pak upřel zrak na Perrina. „Zajel bys kvůli mně do Tearu?“
„Tear! Rande, jsem dva měsíce na cestě. Můj zadek už vypadá jako sedlo.“
„Můžu tě tam dostat dneska večer. Odpoledne. Můžeš spát v generálském stanu a na koně se ani nepodívat, jak dlouho budeš chtít.“
Perrin na něj jen hleděl. Rand však zřejmě mluvil vážně. Náhle ho napadlo, nakolik je Rand ještě normální. Světlo, musí zůstat v pořádku, alespoň do Tarmon Gai’donu. Zhluboka si přihnul punče, aby spláchl hořkou myšlenku. Takhle myslet na přítele. „Rande, i kdybys mě dostal do Tearského Kamene hned teď, pořád říkám ne. Musím si tu v Caemlynu s někým promluvit. A rád bych viděl Bode a ostatní.“
Rand ho zřejmě neposlouchal. Vrhl se do jednoho z pozlacených křesel a sklíčeně se na Perrina zadíval. „Vzpomínáš, jak Tom žonglovával s těmi koulemi a vypadalo to tak snadné? No, já teď žongluju, jak jenom stačím, a snadné to není. Sammael je v Illianu. Ostatní Zaprodanci Světlo ví kde. Občas si říkám, že ani nejsou to nejhorší. Vzbouřenci, co mě považují za falešného Draka. Dračí spřísahanci, co si myslí, že můžou mým jménem vypalovat vesnice. Slyšels o prorokovi, Perrine? To je jedno. Není horší než ostatní. Mám spojence, co se navzájem nenávidí, a nejlepší generál, kterého bych mohl jmenovat, aby se postavil Illianu, nechce nic jiného než provést čelní útok a nechat se zabít. Elain by tady, s trochou štěstí, měla být tak do měsíce a půl, ale než sem dorazí, mohl bych mít na krku povstání. Světlo, chci jí předat Andor celý. Napadlo mě, že za ní zajdu sám, ale to by bylo to nejhorší, co bych mohl udělat.“ Oběma rukama si přetřel obličej a promluvil přes ně. „To nejhorší.“