„Co na to říká Moirain?“
Rand spustil ruce natolik, aby se mohl na Perrina dobře podívat. „Moirain je mrtvá, Perrine. Zabila Lanfear a umřela a tím to končí."
Perrin se posadil. Moirain? To snad ani nebylo možné. „Jestli jsou tu Alanna a Verin...“ Obracel číši v rukou. Nedokázal se přimět, aby aspoň jedné z nich uvěřil. „Zeptal ses na radu jich?“
„Ne!“ Rand prudce švihl rukou. „Ty se ode mě budou držet dál, Perrine. To jsem jim řekl jasně.“
Perrina napadlo, že požádá Faile, aby zjistila, co se děje, od Alanny nebo Verin. Obě Aes Sedai ho mírně vyváděly z míry, ale Faile s nimi zjevně vycházela docela dobře. „Rande, víš stejně dobře jako já, že rozzlobit Aes Sedai je nebezpečný. Moirain nás přišla hledat – teda aspoň tebe – ale bývaly doby, kdy jsem si myslel, že je připravená zabít Mata, mě i tebe.“ Rand neříkal nic, ale aspoň ho snad poslouchal, s hlavou nakloněnou na stranu. „Jestli je desetina příběhů, co jsem se od Baerlonu doslechl, pravda aspoň z poloviny, tak tohle je možná ta nejhorší chvíle, kdy by sis mohl proti sobě Aes Sedai popudit. Netvrdím, že vím, co se děje ve Věži, ale –“
Rand se otřásl a předklonil se. „Věž je právě teď rozdělená od shora až dolů, Perrine. Jedna půlka si myslí, že jsem vepř, kterého si můžou koupit na jarmarku, a druhá... Nevím, co přesně si myslí. Tři dni po sobě jsem tu přijímal jejich vyslankyně. Dneska odpoledne se s nimi mám sejít znova a pořád je nedokážu přimáčknout ke zdi. Ptají se na víc věcí, než na kolik hodlají odpovědět, a nijak je zjevně netěší, že jim taky neodpovídám. Elaida aspoň – ona je nová amyrlin, jestli jsi to ještě neslyšel – její lidi aspoň něco řeknou, i když si očividně myslí, že na mě dělá tak velký dojem, když se mi Aes Sedai klaní, že nepůjdu do hloubky.“
„Světlo,“ vydechl Perrin. „Světlo! Chceš říct, že se část Aes Sedai doopravdy vzbouřila a ty ses dostal přímo mezi Věž a vzbouřenkyně? Dva medvědi připravení se servat, a ty přímo mezi nima sbíráš moruše! Napadlo tě někdy, že už máš dost trablů s Aes Sedai i bez toho? Řeknu ti pravdu, Rande. Ze Siuan Sanche mi vstávaly vlasy na hlavě, ale s ní jsi aspoň věděl, na čem jsi. Měl jsem z ní pocit, že jsem kůň a ona se rozhoduje, jestli zvládnu dlouhou jízdu, ale aspoň mi dala jasně najevo, že mě nehodlá sedlat sama.“
Randův smích byl až příliš drsný, aby byl veselý. „Opravdu si myslíš, že mě Aes Sedai nechají na pokoji jenom proto, že já nechám na pokoji je? Mě? Rozdělená Věž je to nejlepší, co se mi mohlo stát. Mají moc práce, jak hlídají sebe navzájem, aby mně věnovaly plnou pozornost. Bez toho bych měl pokaždé, kdybych se obrátil, za zadkem dvacet Aes Sedai. Padesát. Mám za sebou Tear a Cairhien, jistým způsobem, a opěrný bod tady. Bez toho rozkolu by zde pokaždé, kdybych otevřel pusu, někdo řekclass="underline" ‚Ano, ale Aes Sedai říkají.‘ Perrine, Moirain dělala, co mohla, aby si na mě přivázala šňůrky, dokud jsem ji nepřinutil toho nechat, a abych řekl pravdu, nejsem si jistý, jestli s tím pak opravdu přestala. Když Aes Sedai řekne, že ti bude radit, a ty se můžeš rozhodnout sám, myslí tím, že ví, co bys měl dělat, a pokud bude moct, přiměje tě k tomu, abys to udělal.“ Zvedl číši a zhluboka se napil. Když číši odložil, vypadal klidnější. „Kdyby byla Věž celá, už bych byl přivázaný na provázky a nemohl bych hnout ani prstem, aniž bych musel šest Aes Sedai poprosit o svolení.“
Perrin se málem sám rozesmál, a nebyl by to o nic veselejší smích. „Takže ty myslíš, že je lepší – co? – poštvat vzbouřené Aes Sedai proti Věži? ‚Provolávej slávu buď býkovi, nebo medvědovi, provolávej ji oběma a budeš zadupán a sežrán.'“
„Tak prosté to není, Perrine, i když ony to nevědí,“ prohlásil Rand blazeovaně a potřásl hlavou. „Je tu ještě třetí strana, připravená přede mnou pokleknout. Pokud se se mnou znovu spojí. Světlo! Takhle bychom neměli trávit první chvíle setkání, mluvit o Aes Sedai. Emondova Role, Perrine.“ Náhle to zase byl téměř ten starý Rand, jehož si Perrin pamatoval, a dychtivě se zakřenil. „S Bode a ostatními jsem strávil jenom chvilku, ale vykládaly o všech možných změnách. Pověz mi, co se změnilo, Perrine. Pověz mi, co zůstalo stejné.“
Dlouho si povídali o běžencích a všech novinkách, které s sebou přinášeli, nových druzích fazolí a dýní, nových odrůdách hrušek a jablek, o tkaní jemného sukna a snad i koberců, výrobě cihel a střešních tašek, kamenictví a nábytku mnohem zdobenějším, než co Dvouříčí za dlouhou dobu vidělo, pokud vůbec někdy. Perrin si již postupně zvykl na tu spoustu lidí, kteří přišli přes pohoří Oparů, Randa však ohromila. Výhody a nevýhody hradby, již někteří chtěli kolem Emondovy Role a dalších vesnic zbudovat, probrali pěkně do hloubky, a také zda jsou lepší kamenné hradby nebo dřevěná palisáda. Rand občas mluvil jako starý Rand, smál se tomu, jak ze začátku byly všechny ženy zaujaté proti tarabonským a domanským šatům a teď se rozdělily na ty, které by na sebe nevzaly nic než dobré pevné dvouříčské šaty, a ty, jež svoje soukenné oděvy rozřezaly na hadry. A také tomu, kolik mladých mužů si po vzoru Taraboňanů a Domanců nechalo narůst kníry a občas i kozí bradku z Almothské pláně, díky čemuž nemoudrý mládenec občas vypadal, jako by se mu pod nosem uhnízdilo nějaké malé zvířátko. Perrin se nenamáhal dodávat, že plnovousy, jaký nosil on, jsou ještě oblíbenější.
Jako šok však přišlo, když Rand dal jasně na srozuměnou, že nehodlá navštívit tábor, ačkoliv tam bylo hodně mužů, které znal. „Tebe ani Mata ochránit nemůžu,“ řekl mírně, „je ano.“
Poté hovor přirozeně vázl, až si posléze i Rand uvědomil, že ho zadusil. Nakonec s povzdechem vstal, prohrábl si vlasy a celý rozcuchaný se rozhlédl kolem sebe. „Musíš se chtít jít umýt a odpočinout si, Perrine. Nebudu tě zdržovat. Nechám pro vás připravit pokoje.“ Doprovodil Perrina ke dveřím a náhle dodaclass="underline" „To s tím Tearem si ještě promyslíš, viď, Perrine? Potřebuju tě tam. Není v tom zahrnuto žádné nebezpečí. Jestli se rozhodneš jít, povím ti celý plán. Budeš teprve čtvrtý muž, který bude znát celý plán.“ Randova tvář ztvrdla. „Musíš si ho nechat pro sebe, Perrine. Nesmíš o tom říct dokonce ani Faile.“
„Umím držet jazyk za zuby,“ prohlásil Perrin stroze. A trochu smutně. Nový Rand byl zpátky. „A to s Tearem si promyslím.“
46
Za branou
Perrin vše sledoval jenom mimochodem, když Rand dával příkazy jedné Děvě. „Vyřiď Sulin, ať pro Perrina a Faile připraví pokoje a poslouchá je, jako bych to byl já.“ Podle toho, jak se řehtaly a plácaly do stehen, to obě Aielanky považovaly za nějaký ohromný vtip, ale Perrin hleděl na štíhlého muže, který stál o kus dál v chodbě ověšené goblény. V nejmenším nepochyboval, že ten muž je Davram Bashere. Nebylo to jenom tím, že byl Saldejec; se svými hustými, stříbrem protkanými kníry, stáčejícími se dolů, až mu téměř zakrývaly ústa, se Faile v nejmenším nepodobal. Nebyl ani vyšší než Faile, možná o maličko menší, ale podle způsobu, jak stál, se založenýma rukama a tváří jako jestřáb sledující ohrádku před kurníkem, si byl Perrin jist. Jisté také bylo, že ví všechno.