Perrin se rozloučil s Randem, zhluboka se nadechl a vykročil do chodby. Najednou si přál, aby měl svou sekeru. Bashere měl meč. „Urozený pán Bashere?“ Perrinova úklona nebyla opětována. Druhý muž páchl chladným vztekem. „Jsem Perrin Aybara.“
„Promluvíme si,“ ucedil Bashere stroze a otočil se na patě. Perrin neměl jinou volbu než ho následovat, a přes delší nohy musel jít hezky rychle.
Bashere dvakrát zahnul za roh, potom vstoupil do malé komnaty a zavřel za nimi dveře. Vysoká okna dovnitř vpouštěla dostatek světla a víc žáru, než mohl zvládnout i tak vysoký strop. Naproti sobě zde stála dvě křesla s vycpanými sedadly a vysokými opěradly s vyřezávanými spirálami. Na lapisem vykládaném stolku stál stříbrný džbán s dlouhým hrdlem a dva stříbrné poháry. Tentokrát to nebyl punč, podle vůně bylo ve džbánu silné víno.
Bashere naplnil poháry, jeden vrazil Perrinovi do ruky a pánovitě mu ukázal na křeslo. Pod kníry se usmíval, avšak jeho oči a úsměv jako by patřily dvěma různým mužům. Očima mohl zarážet hřebíky. „Zarin ti asi řekla všechno o mém panství, než jsi... se s ní oženil. Všechno o Zlomené koruně. Vždycky to byla upovídaná holka.“
Zůstal stát, takže se Perrin rovněž neposadil. Zlomená koruna? Faile se o žádné zlomené koruně rozhodně nikdy nezmiňovala. „Nejdřív mi řekla, že obchoduješ s kožešinama. Nebo to možná byl nejdřív obchodník s dřívím a pak s kožešinama. Taky jsi prodával ledový papričky.“ Bashere sebou trhl a nevěřícně si pro sebe zopakovaclass="underline" „Obchodník s kožešinama?"
„Její příběh se změnil,“ pokračoval Perrin, „ale o jednou víc zopakovala, co jsi říkal o tom, jak se má chovat generál, a já se jí rovnou zeptal a...“ Zahleděl se do vína, ale potom se přiměl podívat druhému muži do očí. „Když jsem zjistil, kdo doopravdy jsi, skoro jsem na svatbu s ní změnil názor, jenomže ona už se rozhodla, a když se Faile jednou rozhodne, pohnout s ní je jako pohnout s mulím spřežením, co se rozhodlo najednou posadit na zadek. Kromě toho ji miluju. Miluju ji.“
„Faile?“ štěkl Bashere. „Kdo, u Jámy smrti, je Faile? Mluvíme tady o mojí dceři Zarin a o tom, cos jí provedl!“
„Faile je jméno, který si dala, když se z ní stala hledačka Valerského rohu,“ vysvětloval Perrin trpělivě. Musel na tohoto muže udělat dobrý dojem. Být na nože s tchánem bylo skoro stejně zlé jako být na nože s tchyní. „To bylo dřív, než potkala mě.“
„Hledačka?“ Do hlasu se mu vloudila pýcha a on se náhle zazubil. Pach hněvu téměř úplně zmizel. „Ta malá mrška mi o tom neřekla ani slovo. Musím říct, že Faile se k ní hodí víc než Zarin. To byl nápad její matky a já –“ Náhle se otřásl a vrhl na Perrina podezíravý pohled. Do vzduchu se opět začal šířit hněv. „Nesnaž se změnit téma, chlapče. My tady mluvíme o tobě a mé dceři a té vaší údajné svatbě.“
„Údajné?“ Perrin se odjakživa uměl ovládat. Panímáma Luhhanová vždycky tvrdila, že se nikdy nevzteká. Když jste větší a silnější než ostatní chlapci, s nimiž vyrůstáte, a náhodou byste mohli někomu ublížit, naučíte se ovládat svůj hněv. Právě teď s tím však měl trochu potíže. „Vědma provedla obřad, stejný jako u každýho, kdo ve Dvouříčí uzavíral sňatek, už od nepaměti.“
„Chlapče, vůbec by na tom nezáleželo, ani kdyby ta slova pronesl ogierský starší se šesti Aes Sedai jako svědky. Zarin pořád není dost stará, aby se vdala bez svolení své matky, o čež nikdy nepožádala, natož aby nějaké obdržela. Je teď u Deiry, a jestli svou matku nepřesvědčí, že je dost stará, aby se mohla vdát, tak se vrátí zpátky do tábora a nejspíš bude cestou dělat své matce sedlo. A tebe...“ Bashere pohladil jílec meče, i když si to zřejmě neuvědomoval. „Tebe,“ řekl téměř vesele, „já zabiju.“
„Faile je moje,“ zavrčel Perrin. Na ruku mu vyšplíchlo víno a on se překvapeně podíval na pohár, jejž rozdrtil v pěsti. Opatrně pokroucený kousek stříbrného plechu postavil na stůl vedle džbánu, se svým hlasem ale nic udělat nedokázal. „Nikdo mi ji nesmí vzít. Nikdo! Odvezete ji zpátky do tábora – nebo kamkoliv jinam! – a já si pro ni přijdu.“
„Mám s sebou devět tisíc mužů,“ podotkl druhý muž překvapivě mírným tónem.
„Je těžší je zabít než trolloky? Zkuste mi ji sebrat – zkuste to! – a uvidíme!“ Perrin si uvědomil, že se třese. Ruce měl zaťaté v pěst, až to bolelo. Vyděsilo ho to. Nerozzlobil se – tedy skutečně – tak dlouho, že už si ani nevzpomínal, jaké to je.
Bashere si ho prohlédl od hlavy k patě a zakroutil hlavou. „Možná že by byla škoda zabít tě. Potřebujem nějakou novou krev. V rodě už řídne. Můj děd říkával, že všichni začínáme měknout, a měl pravdu. Já jsem jenom zpolovice takový muž, jako býval on, a jakkoliv se to stydím říct, Zarin je strašná měkkota. Není slabá, víš...“ Zamračil se a kývl, když poznal, že Perrin nehodlá říci, že Faile je slabá, „...ale měkká, to ona je.“
A to Perrina šokovalo natolik, že se posadil dřív, než si uvědomil, že přistoupil ke křeslu. Copak se ten člověk zbláznil, takhle obrátit na čtvrťáku? A Faile, měkká? Občas uměla být nádherně měkká, ale každý muž, jenž by si pomyslel, že je měkká tak, jak to měl na mysli její otec, by mu nejspíš musel odevzdat svou hlavu. Včetně jej.
Bashere zvedl promáčknutý pohár, prohlédl si ho, pak ho vrátil na stůl a usadil se v druhém křesle. „Zarin mi o tobě hodně pověděla, než šla za matkou, všechno o urozeném pánu z Dvouříčí, Zabíječi trolloků. Tohle je dobré. Líbí se mi muž, který se postaví proti trollokovi a necouvne. Teď chci vědět, co jsi za člověka.“ Vyčkávavě se odmlčel a usrkl víno.
Perrin zatoužil po Randově melounovém punči či dokonce po svém poháru s vínem, než ho pomačkal. V hrdle mu náhle vyschlo. Chtěl udělat dobrý dojem, ale musel začít s pravdou. „Pravdou je, že nejsem žádný pán. Jsem kovář. Víš, když přišli trolloci...“ Odmlčel se, protože Bashere se chechtal, až si musel utírat oči.
„Chlapče, Stvořitel nikdy urozené rody nestvořil. Někteří na to zapomínají, ale vrať se dost daleko a na začátku každého rodu najdeš obyčejného muže, který prokázal neobyčejnou odvahu nebo si zachoval hlavu a ujal se útoku, když už všichni ostatní kolem prchali jako husy při trhání peří. A taky další věc, na kterou někteří lidi rádi zapomínají, je ta, že cesta dolů může být stejně prudká. Mám v Tyru dvě komorné, které by byly urozenými dámami, kdyby jejich předkové před dvěma sty lety nebyli tak hloupí, že za nimi ani hlupák nešel, a v Sidoně dřevorubce, který tvrdí, že jeho předkové byli před Artušem Jestřábí křídlo králové a královny. Možná dokonce říká pravdu. Je to dobrý dřevorubec. Nahoru vede tolik cest jako dolů a cesty dolů jsou stejně zrádné a kluzké jako ty druhé.“ Bashere si odfrkl, až se mu zavlnily kníry. „Hlupák brečí, když se k němu štěstěna obrátí zády, a chce to skutečného hlupáka, aby brečel, když mu přeje. Já o tobě nechci vědět, čím jsi byl, dokonce ani ne, čím jsi, ale jaký jsi uvnitř. Jestli moje žena nechá Zarin kůži celou a já tě nezabiju, víš, jak se chovat k manželce? Nuže?“
Perrin, hodlaje udělat dobrý dojem, se rozhodl nevysvětlovat, že by byl mnohem raději zase kovářem. „Chovám se k Faile, jak nejlíp umím,“ řekl opatrně.
Bashere si znovu odfrkl. „Jak nejlíp umíš.“ Jeho hlas se změnil v zavrčení. „To bys teda umět měl, chlapče, nebo ti... Poslouchej mě. Žena není voják, aby se rozběhla, když zavelíš. Jistým způsobem je žena jako holubice. Držíš ji jen z půlky tak pevně, jak je podle tebe nezbytné, jinak bys jí mohl ublížit. A ty Zarin ublížit nechceš. Rozumíš mi?“ Náhle se znepokojivým způsobem zazubil a hlas mu zněl téměř přátelsky. „Jako zeť bys nemusel být špatný, Aybaro, ale jestli s tebou bude nešťastná...“ Znovu pohladil jílec meče.