„Snažím se, aby byla šťastná,“ ujistil ho Perrin vážně. „Ublížit jí je to poslední, co bych chtěl.“
„Dobrá. Protože to by bylo to poslední, co bys v životě udělal, chlapče.“ Tohle také řekl s úsměvem, ale Perrin nepochyboval, že myslí vážně každé slovo. „Myslím, že je čas vzít tě za Deirou. Jestli se Zarin ještě nedomluvily, tak bychom je měli rozdělit, než se navzájem zabijí. Když se hádaly, vždycky se nechaly trochu moc unést, a Zarin je teď moc velká, aby to Deira ukončila tím, že jí vrazí pár pohlavků.“ Bashere postavil pohár na stůl a cestou ke dveřím pokračoval. „Jednu věc bys ale měl vědět. To, že žena tvrdí, že něčemu věří, ještě neznamená, že je to pravda. Och ano, ona tomu bude věřit, ale nemusí to ještě být nutně pravda jenom proto, že tomu nějaká žena věří. Nezapomínej na to.“
„Nezapomenu.“ Perrin si myslel, že chápe, co tím druhý muž myslel. Faile občas byla s pravdou na štíru. Nikdy to nebylo něco důležitého, ani něco, co sama za důležité považovala, ale když slíbila, že udělá něco, co udělat nechtěla, vždycky se jí podařilo nechat si zadní vrátka, kterými proklouzla, a slib do písmene dodržet, přičemž udělala přesně to, co udělat chtěla. On jen nechápal, co to má společného se schůzkou s Faileinou matkou.
Byla to dlouhá cesta palácem, sloupořadími a nahoru po schodech. Zřejmě tu nebylo mnoho Saldejců, zato hodně Aielů a Děv, nemluvě o sloužících v červenobílé livreji, kteří se ukláněli, a bíle oděných mužů a žen, jako byli ti, co přišli převzít jejich koně. Ti kolem spěchali s podnosy a náručemi osušek, s očima sklopenýma, a zřejmě si nikoho nevšímali. Perrin si překvapeně uvědomil, že značný počet z nich má kolem hlavy stejný pruh šarlatové látky, jaký nosili i mnozí Aielové. Museli to být také Aielové. Všiml si i jisté drobnosti. Pásku na čele nosilo stejně tolik žen co mužů v bílém, i muži v šedivých kabátech a spodcích, ale pokud viděl, žádné Děvy. Gaul mu o Aielech něco málo prozradil, ale o páskách na čele se nikdy nezmiňoval.
Když s Basherem vstoupili do komnaty se slonovinou vykládanými křesly a stolky na koberci s červenozlatozeleným vzorem, Perrin z další místnosti tlumeně zachytil rozčilené ženské hlasy. Slova přes silné dveře nerozeznal, ale poznal, že jedna z žen je Faile. Náhle se ozval políček, téměř vzápětí následovaný dalším, a Perrin sebou trhl. Jenom úplný blbec by vstoupil mezi manželku a její matku, když se hádají – podle toho, co viděl, se pak obvykle na toho ubožáka vrhly obě – a věděl velmi dobře, že za běžných okolností se o sebe Faile umí postarat. Jenomže taky viděl silné ženy, které samy byly matkami a dokonce babičkami, jež dovolily, aby s nimi jejich vlastní matky zacházely jako s malými holkami.
Narovnal se a vyrazil ke dveřím do další komnaty, Bashere tam však byl před ním a zaklepal, jako by měli všechen čas na světě. Ovšem Bashere taky nemohl slyšet to, co Perrinovi připomínalo dvě kočky v jednom pytli. Mokré kočky.
Bashereho zaklepání ukončilo prskání jako seknutí nožem. „Můžete dál,“ ozvalo se hlasitě a klidně.
Perrin se jen tak tak neprodral kolem Bashereho, a jakmile byl uvnitř, okamžitě znepokojeně vyhledal očima Faile, sedící v křesle se širokými lenochy tam, kde světlo, dopadající do místnosti vysokými okny, přestávalo být tak ostré. Koberec tu byl hlavně tmavočervený, což mu připomnělo krev, a na jednom ze dvou nástěnných koberců byla vyobrazena žena na koni, zabíjející oštěpem pantera. Na druhém byla vyobrazena zuřivá bitva odehrávající se kolem praporce se stříbrným lvem. Z Faile cítil směs pocitů, které nedokázal rozluštit, a na levé tváři měla červený otisk ruky, nicméně se na něj usmála, byť chabě.
Z pohledu na její matku Perrin zamrkal. Jak Bashere pořád mluvil o holubicích, čekal Perrin křehkou ženu, ale urozená paní Deira byla o pár coulů vyšší než její manžel a byla... sošná. Nebyla velká jako panímáma Luhhanová, jež byla kulatá, ani jako Daisa Congarová, která vypadala, že by mohla rovnou převzít kovářské kladivo. Měla vyvinuté poprsí, což by muže při pohledu na vlastní tchyni rozhodně nemělo napadnout, a Perrin pochopil, kde vzala Faile svou krásu. Faile měla matčin obličej bez pramenů bílých vlasů na spáncích. Pokud bude Faile vypadat takhle, až dosáhne věku své matky, tak byl Perrin šťastlivec. Na druhou stranu smělý nos urozené paní Deiře propůjčoval vzhled orla, když na něj upřela tmavé, zešikmené oči, orla s ohnivým pohledem, připraveného hluboko zarazit drápy do zvlášť nestydatě nafoukaného králíka. Byl z ní cítit vztek a opovržení. Skutečným překvapením však byl karmínový otisk ruky na její tváři.
„Otče, zrovna jsme mluvily o tobě,“ řekla Faile s láskyplným úsměvem, připlula k Basheremu a uchopila jej za ruce. Políbila ho na obě tváře a Perrin pocítil rozladění. Otec si nezasloužil tohle všechno, když manžel stál hned vedle něj a musel se spokojit pouze s kratičkým úsměvem.
„To bych měl někam odjet a schovat se, ne, Zarin?“ Bashere se zasmál. Byl to velmi zvučný smích. On si zřejmě ani nevšiml, že se jeho manželka a dcera navzájem zfackovaly!
„Dává přednost Faile, Davrame,“ podotkla nepřítomně urozená paní Deira. S rukama zkříženýma pod kyprým poprsím si Perrina prohlédla od hlavy k patě, aniž by se to pokoušela zakrýt.
Zaslechl, jak Faile otci tichounce šeptá: „Teď je to na něm."
Perrin si to už ostatně domyslel, když mezi dcerou a matkou došlo na rány. Narovnal se a připravil se říci urozené paní Deiře, že bude na Faile něžný, jako by byla kotě, že sám bude poslušný jako jehňátko. To poslední by byla samozřejmě lež – Faile by poslušného muže napíchla na rožeň a opekla si ho k večeři – ale bylo třeba udržet klid. Kromě toho se k ní snažil být něžný. Možná kvůli urozené paní Deiře Bashere mluvil o něze. Žádný muž by nikdy neměl odvahu chovat se k téhle ženě jinak.
Než však mohl otevřít ústa, Faileina matka řekla: „Žluté oči ještě vlka nedělají. Jsi dost silný, abys mou dceru zvládl, mladý muži? Podle toho, co mi vykládala, jsi pěkně změkčilý, podvoluješ se každému jejímu rozmaru a necháváš ji, aby si tě omotala kolem prstu pokaždé, když si chce hrát kolíbku.“
Perrin vykulil oči. Bashere se posadil do křesla, kde předtím seděla Faile, a teď, s nohama nataženýma před sebou a zkříženýma v kotnících, si spokojeně prohlížel vlastní holínky. Faile, sedící na širokém lenochu otcova křesla, se na matku rozzlobeně zamračila a pak se usmála na Perrina se vší důvěrou, kterou prokazovala, když mu říkala, aby se Randovi postavil čelem.
„Nemyslím, že si mě otáčí kolem prstu,“ pravil Perrin opatrně. Zkoušela to, pravda, ale on si nemyslel, že by jí to někdy dovolil. Jenom občas, aby ji potěšil.
Urozená paní Deira si odfrkla a vydalo to za celé svazky. „Slaboši si to nikdy nemyslí. Žena chce silného muže, silnějšího, než je sama, tady.“ Prstem ho píchla do prsou tak silně, že zachrčel. „Já nikdy nezapomenu, jak mě Davram poprvé chytil za krk a ukázal mi, kdo je z nás dvou silnější. Bylo to úžasné!“ Perrin zamrkal. Tohle si ani neuměl představit. „Když je žena silnější než muž, začne jím opovrhovat. Má možnost buď ho utiskovat, nebo se stát menší, aby nebyl menší on. Když je ale manžel dost silný...“ Znovu do něj dloubla, ještě silněji, „...může být tak silná, jak jen chce a jak silná dokáže vyrůst. Budeš muset Faile dokázat, že jsi silný.“ Další dloubnutí, ještě silnější. „Ženy v mé rodině jsou jako panteři. Když ji nedokážeš naučit, aby lovila na tvůj příkaz, poškrábe tě, jak si zasloužíš. Jsi dost silný?“ Tentokrát ho dloubnutím donutila o krok couvnout.