„Necháš už toho?“ zavrčel Perrin. Hruď si však nepřetřel. Faile mu vůbec nepomáhala, jenom se na něho povzbudivě usmívala. Bashere si ho prohlížel s našpulenými rty a zdviženým obočím. „Když jí občas povolím, je to proto, že chci sám. Líbí se mi, když se usmívá. Jestli čekáš, že po ní budu šlapat, tak na to klidně zapomeň.“ Možná tím prohrál. Faileina matka se na něj podívala velmi zvláštním způsobem a nesla se od ní směs pachů, které nedokázal určit, i když tu stále byl hněv a ledové pohrdání. Ať už však udělal dobrý dojem či nikoliv, skončil s tím, aby říkal, co Bashere a jeho žena chtěli slyšet. „Miluju ji a ona miluje mě, a tím to končí, aspoň co se mě týče.“
„On říkal,“ promluvil pomalu Bashere, „že jestli naši dceru odvezeš, vezme si ji zpátky. Zřejmě si myslí, že devět tisíc saldejských jezdců se pár stovkám dvouříčských lučištníků nemůže rovnat.“
Jeho žena se na Perrina zamyšleně podívala a pak se viditelně vzpamatovala a zvedla hlavu. „To je moc dobré, ale každý muž se umí ohánět mečem. Já chci vědět, jestli dokáže zkrotit umíněnou, tvrdohlavou, neposlušnou –“
„To stačí, Deiro,“ přerušil ji mírně Bashere. „Jelikož ses očividně rozhodla, že Zarin... Faile... už není malé dítě, tak podle mě si Perrin povede docela dobře.“
K velkému Perrinovu úžasu Bashereho žena pokorně sklonila hlavu. „Jak říkáš, srdce moje.“ Pak se zlobně zamračila na Perrina, vůbec ne pokorně, jako by chtěla říci, že takhle má muž zacházet se ženou.
Bashere si cosi zamumlal o vnucích a posílení krve. A Faile? Ta se na Perrina usmála s výrazem, jaký u ní ještě nikdy neviděl, výrazem, který ho rozhodně vyvedl z míry. Se založenýma rukama, zkříženými kotníky a hlavou nakloněnou na stranu se jí nějak dařilo vypadat... poddajně. Faile! Nejspíš se přiženil do rodiny, kde byli všichni šílení.
Když za sebou Perrin zavřel dveře, dopil Rand druhou číši punče a pak se rozvalil v křesle a zamyslel se. Doufal, že Perrin s Basherem dobře pořídí. Ale jestli začnou létat jiskry, třeba bude Perrin ochotnější jít do Tearu. Potřeboval buď Perrina, nebo Mata, aby přesvědčili Sammaela, že tenhle útok je skutečný. Tato myšlenka vyvolala tichý, trpký smích. Světlo, takhle myslet na přátele. Luis Therin se hihňal a nezřetelně mumlal něco o přátelích a zradě. Rand si přál, aby mohl aspoň rok spát.
Vstoupila Min, bez zaklepání a bez ohlášení, samozřejmě. Děvy se na ni občas dívaly divně, ale ať už jim Sulin řekla cokoliv, nebo to možná udělala Melain, Min teď byla na krátkém seznamu těch, které posílaly dovnitř bez ohledu na to, co právě dělal. Ona toho také využila. Už jednou trvala na tom, že si k jeho vaně přistaví stoličku a budou si povídat, jako by bylo všechno úplně normální. Teď se jenom zastavila, aby si nalila punč, a pak se mu trochu tvrději spustila do klína. Tvář se jí leskla potem. Odmítala vůbec poslouchat, že by se mohla naučit nevšímat si horka, jenom se zasmála a řekla, že není Aes Sedai a nehodlá se jí stát. Při těchhle návštěvách byl zřejmě jejím oblíbeným křeslem, ale on si byl jistý tím, že když bude prostě předstírat nevšímavost, dříve nebo později se své hry vzdá. Proto se taky schovával ve vodě, jak to jenom šlo, místo aby jí kolem očí omotal neprůhledný šátek z pramenů vzduchu. Jakmile by poznala, jaký na něj má účinek, nikdy by s tím vtipkováním nepřestala. Kromě toho, jakkoliv ho zahanbovalo to přiznat, mít na klíně dívku bylo milé. Nebyl ze dřeva.
„Popovídala sis hezky s Faile?"
„Netrvalo to dlouho. Přišel její otec a odvedl ji a ona se mu vrhla kolem krku a mě si nevšímala. Šla jsem se pak na chvíli projít.“
„Ona se ti nelíbila?“ zeptal se. Min vykulila oči a díky dlouhým řasám vypadaly ještě větší. Ženy nikdy nečekaly, že muž uvidí nebo pochopí něco, co nechtěly.
„To není tím, že by se mi nelíbila,“ řekla a slova jako by z ní tahali párem volů. „To jenom... No, ona chce, co chce, kdy to chce, a nevezme ne jako odpověď. Lituju chudáčka Perrina, že si ji vzal. Víš, co mi chtěla? Ujistit se, že netoužím po jejím drahocenným manžílkovi. Možná sis toho nevšiml – muži tyhle věci nikdy nevidí –“ Odmlčela se a podezíravě se na něj podívala přes ty dlouhé řasy. Rand koneckonců ukázal, že některé věci vidí. Když se ujistila, že se nehodlá smát nebo to nanést, pokračovala. „Na první pohled jsem viděla, že je z ní úplně paf, ten chudáček. Myslím, že by se na druhou ženu ani nepodíval, ale ona tomu nevěří, teda rozhodně ne, když se ta žena na něj podívá první. Našel svou sokolici, a mě by nepřekvapilo, kdyby ho zabila, až se objeví jestřábice.“ Dech se jí zadrhl v hrdle a ona k němu znovu vzhlédla a pak se začala věnovat své číši.
Kdyby se zeptal, vysvětlila by mu, co tím myslela. Vzpomínal si, že o svých viděních nemluvila, pokud se netýkala jej, ale pokud tomu tak bylo, z nějakého důvodu se změnila. Když ji teď požádal, podívala se na každého, o koho si řekl, a popsala mu všecko, co viděla. Přesto ji to však vyvádělo z míry.
Drž hubu! zařval na Luise Therina. Jdi pryč! Jsi mrtvý! Nemělo to žádný účinek, a poslední dobou to bylo často tak. Hlas dál mumlal, snad něco o zradě přátel, snad o zrádných přátelích.
„Vidělas něco, co by se týkalo mě?“ zeptal se.
Min se mu s vděčným úsměvem družně opřela o hruď – no, nejspíš to myslela družně, nebo taky možná ne – a začala mluvit, přičemž upíjela punč. „Když jste vy dva byli spolu, viděla jsem ty světlušky a temnotu silnější než kdy dřív. Hmm. Mám ráda melounovej punč. Ale když jste byli spolu v jedný místnosti, tak se ty světlušky držely, místo aby je temnota pohlcovala rychleji, než se stačily objevovat, jako když jsi sám. A když jste byli spolu, viděla jsem ještě něco. Dvakrát bude muset být tady, jinak ty...“ Nahlédla do číše, aby jí neviděl do tváře. „Když tady nebude, stane se ti něco ošklivýho.“ Mluvila tiše a vyděšeně. „Moc ošklivýho.“
Jakkoliv rád by se byl dozvěděl víc – jako kdy a kde a co – ona mu již řekla vše, co věděla. „Tak to si ho prostě budu muset držet u sebe,“ prohodil, jak nejveseleji dokázal. Nebyl rád, když byla Min vylekaná.
„Myslím, že to nebude stačit,“ zamumlala do punče. „Ono se to stane, pokud tady nebude, ale nic, co jsem viděla, neznamenalo, že se to nestane kvůli němu. Bude to moc ošklivý, Rande. Jen když na to vidění pomyslím...“
Zvedl jí bradu, aby jí viděl do tváře, a překvapilo ho, že jí z očí tečou slzy. „Min, nevěděl jsem, že ti ta vidění můžou ublížit,“ řekl něžně. „Mrzí mě to.“
„Víš leda houby, ovčáku,“ zamumlala. Vytáhla si z rukávu krajkou lemovaný kapesníček a oťukala si oči. „Byl to jenom prach. Měl bys říct Sulin, aby tu častěji uklízela.“ Kapesníček se mávnutím vrátil zpátky do rukávu. „Měla bych se vrátit k Růžový koruně. Jenom jsem ti musela povědět, co jsem viděla u Perrina.“
„Min, buď opatrná. Možná bys sem neměla chodit tak často. Jen si nemysli, že by na tebe byla Merana mírná, kdyby zjistila, co děláš.“
Usmála se a vypadala docela jako ta stará Min, v očích měla pobavený výraz, i když se jí stále leskly slzami. „Nech mě, ať se o sebe postarám sama, ovčáku. Ony si myslí, že si s otevřenou pusou prohlížím Caemlyn jako každý jiný vesnický prosťáček. Kdybych sem každý den nezaskočila, copak by ses dozvěděl, že se slízají s urozencema?“ To zahlédla náhodou včera cestou do paláce. Merana se na okamžik objevila v okně paláce, o kterém Min zjistila, že patří urozenému pánu Pelivarovi. Pravděpodobnost, že Pelivar a jeho host jsou jediní, byla asi stejná jako ta, že mu tam šla Merana vyčistit odpady.