„Buď opatrná,“ nabádal ji důrazně. „Nechci, aby se ti něco stalo, Min.“
Chvíli se na něj mlčky dívala a pak se nadzvedla natolik, aby ho mohla zlehka políbit na rty. Aspoň... No, bylo to zlehka, ale byl to každodenní obřad, když odcházela, a on měl dojem, že ty polibky jsou s každým dnem méně a méně lehké.
Přes všechny sliby, které sám sobě dal, řekclass="underline" „Byl bych rád, kdybys to nedělala.“ Nechat si ji sedět na klíně byla jedna věc, ale s těmi polibky už se svým žertem zacházela příliš daleko.
„Ještě nevidím slzy, sedláčku,“ usmála se. „A nekoktáš.“ Prohrábla mu vlasy, jako by mu bylo deset, a vydala se ke dveřím, ale jak to občas dělala, kráčela s tak půvabným pohupováním, jež sice nemohlo vyvolat slzy a koktání, ale rozhodně ho přimělo se dívat, jakkoliv se snažil to nedělat. Když se obrátila, prudce vzhlédl k její tváři. „No, ovčáku, pěkně jsi zčervenal. Myslela jsem, že teď už se tě horko nedotýká. Uvidíme se zítra. Hlavně si nezapomeň vzít čistý punčochy."
Když se za ní dveře zavřely, Rand si zhluboka vydechl. Čisté punčochy? Bral si čisté každý den! Měl jenom dvě možnosti. Mohl dál předstírat, že na něj nemá žádný vliv, dokud toho nenechá, nebo se mohl vzdát a začít koktat. Nebo mohl začít žebrat. Kdyby začal žebrat, třeba by toho nechala, ale třeba by ho potom dráždila tímhle, a Min si z lidí moc ráda utahovala. Jediná další volba – být s ní pohromadě co nejméně, být chladný a odtažitý – nepřicházela v úvahu. Byla to kamarádka. Stejně dobře se mohl chovat chladně k... napadla ho jména Aviendha a Elain, ale ta se sem nehodila. K Matovi nebo Perrinovi. Jediná věc, jíž nerozuměl, bylo to, proč se v její blízkosti cítí tak příjemně. Neměl by, když ho tak provokovala, ale cítil.
Luis Therin začal blábolit hlasitěji ve chvíli, kdy padla zmínka o Aes Sedai, a teď zcela jasně řekclass="underline" Jestli intrikují se šlechtici, musím s nimi něco udělat. Jdi pryč, nařídil mu Rand.
Devět je moc nebezpečné, i když jsou necvičené. Moc nebezpečné. Nesmíš to dovolit. Ne. Och ne. Jdi pryč, Luisi Therine!
Já nejsem mrtvý! hlas v jeho hlavě řval. Zasloužím si smrt, ale jsem živý! Živý! Živý!
Jsi mrtvý! křičel Rand v odpověď ve vlastní hlavě. Ty jsi mrtvý, Luisi Therine!
Hlas se vytrácel a stále vyl Živý!, když se ztratil z doslechu. Rand se zachvěl a vstal, aby si dolil číši, a punč pak vypil jediným dlouhým douškem. Po tváři mu stékal pot a košile se mu lepila k tělu. Soustředit se ho stálo námahu. Luis Therin byl pořád vlezlejší. Jedna věc byla jistá. Jestli Merana kuje pikle s urozenci, zvláště s urozenci připravenými vyhlásit vzpouru, pokud brzy neukáže Elain, aby je uspokojil, tak bude muset něco podniknout. Naneštěstí neměl tušení co.
Zabij je, zašeptal Luis Therin. Devět je moc nebezpečné, jenže když jich pár zabiju, když je zaženu... zabiju... donutím je, aby se mě bály... už znovu nezemřu... zasloužím si smrt, ale chci žít... Rozplakal se, ale šeplavé žvanění pokračovalo.
Rand si znovu dolil číši a snažil se neposlouchat.
Když se na dohled objevila Origanská brána vedoucí do Vnitřního Města, Demira Eriff zpomalila. Značný počet mužů v přecpané ulici si ji obdivně prohlížel, když se kolem ní tlačili, a ona si snad potisící v duchu slíbila, že přestane nosit šaty z rodného Arad Domanu, a potisící na to okamžitě zapomněla. Šaty nebyly důležité – těch stejných šest si nechávala šít po celá léta – a kdyby se muž, jenž by si neuvědomil, že je Aes Sedai, začal chovat příliš nestoudně, vždycky stačilo prostě mu dát najevo, ke komu je drzý. To jí je dostalo z vlasů dostatečně rychle, obvykle tak rychle, jak jen stačili utíkat.
Právě teď ji zajímala jen Origanská brána, velký oblouk z bílého mramoru v lesklé bílé hradbě, jímž pod dohledem tuctu Aielů, o nichž předpokládala, že jsou stejně bezvýznamní, jako na první pohled vypadali, proudili lidé, káry a vozy. Aielové mohli Aes Sedai poznat. Občas to dokázalo překvapivě hodně lidí. Kromě toho ji od Růžové koruny sledovali. Ty kabátce a spodky v barvách splývajících s kamením a křovím byly na městské ulici nepřehlédnutelné. Takže i kdyby chtěla vstoupit do Vnitřního Města, i kdyby byla ochotná riskovat Meranin hněv tím, že by vstoupila bez toho, aby si vyžádala al’Thorovo povolení, neudělá to. Jak ji žralo, že Aes Sedai musí žádat nějakého mužského o povolení. Ona se jenom chtěla sejít s Milamem Harnderem, druhým knihovníkem v královském paláci a jejím agentem po téměř třicet let.
Knihovna v královském paláci tady se nemohla srovnávat s knihovnou v Bílé věži ani s Královskou knihovnou v Cairhienu nebo Terhanskou knihovnou v Bandar Ebanu, ale stejně dobře mohla chtít umět létat, jako dostat se ke knihám. Přesto, pokud by Milam dostal její zprávu, začal by hledat knihy, které chtěla. V Palácové knihovně docela dobře mohly být nějaké informace o zámcích na Temného věznici, možná dokonce z katalogizovaných zdrojů, ačkoliv to by bylo příliš velké štěstí. Ve většině knihoven ležely v rozích svazky, které měly být již dávno zařazeny, přesto však jaksi zůstávaly opomenuty sto i pět set let, občas dokonce víc. Ve většině knihoven byly poklady, o jakých neměli tušení ani sami knihovníci.
Demira trpělivě čekala a nechala lidi procházet kolem, pozornost věnovala pouze těm, kteří vycházeli z brány, Milamovu holou hlavu a kulatý obličej však nezahlédla. Nakonec si povzdechla. Očividně její zprávu neobdržel. Kdyby ano, byl by si vymyslel, cokoliv by bylo potřeba, aby tady byl ve stanovenou dobu. Bude muset počkat, až na ni přijde řada doprovodit Meranu do paláce, a doufat, že jí mladý al’Thor dá své povolení – zase povolení! – podívat se do knihovny.
Otočila se od brány a pohledem se náhodou setkala se zraky vysokého chlapíka s hubenou tváří v povoznické kazajce, jenž na ni hleděl až příliš obdivně. Když se jejich pohledy setkaly, mrkl na ni!
Tohle tedy celou cestu zpět do hostince snášet nehodlala. Opravdu nesmím zapomenout nechat si ušít obyčejné šaty, pomyslela si přemítajíc, proč to ještě nikdy předtím neudělala. Naštěstí už v Caemlynu jednou byla, před lety, a u Růžové koruny bude čekat Stevan, maják, podle něhož, kdyby na to přišlo, se mohla řídit. Proklouzla do úzkého zastíněného průchodu mezi nožířskou dílnou a krčmou.
Úzké uličky v Caemlynu byly rozbahněné, když tu byla naposledy, ale i když byly suché, čím dále zašla, tím nepříjemněji páchly. Zdi byly holé, nebyla tu žádná okna a jen tu a tam úzké dveře či branka, jenže vypadaly, že je již léta nikdo nepoužil. Z vršků sudů a zadních zdí na ni mlčky hleděly hubené kočky a toulaví psi s vysedlými žebry tiskli uši k hlavě a občas zavrčeli, než odběhli křižující tratí, jak se tady zadním uličkám říkalo. Demira se však nebála, že by ji zvířata pokousala či poškrábala. Kočky zřejmě na Aes Sedai něco cítily. Ještě nikdy neslyšela, že by některou Aes Sedai poškrábala i ta nejdivočejší kočka. Psi se chovali nepřátelsky, pravda, skoro jako by si mysleli, že Aes Sedai jsou kočky, ale obvykle se jen chvíli předváděli a pak se ztratili.