Ve tratích bylo víc koček a psů, než se pamatovala, a hubenějších, ale mnohem méně lidí. Nezahlédla nikoho, dokud nezabočila za roh, a proti ní přicházelo pět šest Aielů, kteří se smáli a povídali si. Když se objevila, zřejmě je to překvapilo.
„Promiň, Aes Sedai,“ zamumlal jeden z nich a všichni se vtiskli do křižující trati, ačkoliv tu byla spousta místa.
Přemítajíc, nejsou-li to ti samí, kteří ji dlouhou dobu sledovali – jeden obličej jí připadal hodně povědomý, patřil podsaditému chlapíkovi se zločineckýma očima – kývla, zamumlala díky a spěchala dál.
Oštěp, který se jí zaryl do boku, přišel jako blesk z čistého nebe. Demira dokonce ani nevykřikla. Zoufale se snažila dosáhnout na saidar, ale bok jí probodlo něco dalšího, a pak ležela v prachu. Před ní se objevila ta tvář, kterou si pamatovala, v černých očích výsměch, muž vrčel něco, čeho si nevšímala, jak se snažila dosáhnout na saidar, snažila se... Kolem ní se uzavřela temnota.
Když Perrin a Faile konečně měli za sebou nekonečný rozhovor s Faileinými rodiči, na chodbě na ně čekala ta divná služebná, Sulin. Perrin byl propocený skrz naskrz, na kabátci měl od potu tmavé skvrny a měl pocit, jako kdyby uběhl deset mil a celou dobu ho tloukli. Faile se usmívala a při chůzi se málem vznášela. Celá zářila, byla nádherná a tak pyšná na sebe, jako když přivedla muže z Hlídky, právě když trolloci už už dobývali Emondovu Roli, Sulin udělala pukrle pokaždé, když se na ni některý z nich podíval, a pokaždé přitom málem upadla. Na ošlehané tváři s jizvou na líci měla ztuhlý podlézavý úsměv, který vypadal, že se při dalším nadechnutí roztříští. Procházející Děvy si ukazovaly rukama a Sulin se před nimi také ukláněla, ačkoliv při tom skřípala zuby natolik hlasitě, že to Perrin jasně slyšel. Dokonce i Faile ji začala sledovat ostražitým pohledem.
Když je ta žena zavedla do jejich pokojů – měli obývací pokoj a ložnici s postelí s nebesy, dost velkou, aby se tam vešlo deset lidí, a mramorovým balkonem, z něhož byl výhled na nádvoří s fontánou – trvala na tom, že jim všecko vysvětlí a ukáže, dokonce i to, co jasně viděli. Koně jim ustájili a vyhřebelcovali. Sedlové brašny, nevybalené, visely v šatníku spolu s Perrinovým opaskem, a většina jejich nemnohých věcí byla úhledně vyskládána do přihrádek prádelníku. Perrinova sekera byla opřená o šedý mramorový krb, jako by byla připravená ke štípání dříví na podpal. V jednom ze dvou stříbrných džbánů, lesknoucích se sraženou vodou, byl studený čaj ochucený mátou, ve druhém švestkový punč. Ukázala jim i dvě nástěnná zrcadla v pozlacených rámech, jedno nad stolem, kde ležely Failein slonovinový hřeben a kartáč, a druhé bylo vysoké stojací zrcadlo s vyřezávanými nohami, které by nepřehlédl ani slepec.
Zatímco Sulin ještě vysvětlovala, jak se přináší voda na koupání a k čemu slouží měděné vany, Perrin jí do mozolnaté dlaně vtiskl zlatou korunu. „Děkuju ti,“ řekl, „ale teď laskavě odejdi...“ Chvíli měl dojem, že mu tlustý peníz hodí zpátky, ale místo toho se mu nakonec dostalo dalšího roztřeseného pukrlete a při odchodu za sebou práskla dveřmi.
„Řekla bych, že ten, kdo zde cvičí služebnictvo, svou práci moc neumí,“ poznamenala Faile. „To bylo, mimochodem, moc dobré. Zdvořilé, ale důrazné. Jenom kdybys takhle zacházel s našimi sluhy.“ Když se k němu obrátila zády, ztišila hlas do šepotu: „Rozepnul bys mi knoflíčky?“
Perrin se vždy cítil neobratně, když jí silnými prsty rozepínal mrňavé knoflíčky, a trochu se bál, že jí je utrhne nebo jí rozerve šaty. Na druhou stranu svou manželku svlékal velmi rád. Obvykle na to měla komornou. Perrin si byl jist, že kvůli poztráceným knoflíčkům. „Myslelas vážně něco z těch nesmyslů, cos navykládala svý mámě?“
„Copak jsi mě nezkrotil, manželi můj,“ řekla, aniž se na něho ohlédla, „a nenaučil mě slétnout ti na zápěstí, kdykoliv zavoláš? Copak neběhám, abych tě potěšila? Nejsem poslušná i tvého nejnepatrnějšího pokynu?“ Bylo z ní cítit pobavení. Rozhodně pobaveně mluvila. Jediný problém byl, že mluvila, jako kdyby to taky myslela vážně, stejně jako když své matce říkala téměř to samé, s hlavou vysoko zdviženou a pyšná, jak jen to uměla ona sama. Ženy prostě byly zvláštní, tím to celé bylo. A její matka...! Vlastně i její otec!
Asi by měl změnit téma. O čem že to Bashere mluvil? „Faile, co je to zlomená koruna?“ Byl si jist, že mluvil o něčem takovém.
Faile si utrápeně odfrkla a náhle byla cítit znepokojením. „Rand odešel z paláce, Perrine.“
„A i kdyby?“ Naklonil se, aby lépe viděl na maličké perleťové knoflíčky, a zamračil se na její záda. „Jak to víš?“
„To Děvy. Bain a Chiad mě naučily něco z prstové řeči. Ale neříkej to, Perrine. Podle toho, jak se chovaly, když se doslechly, že jsou tady Aielové, jsem si myslela, že mě to učit asi neměly. Kromě toho by mohlo být užitečný rozumět tomu, co Děvy říkají, aby to ony nevěděly. Kolem Randa se to jimi zjevně jen hemží.“ Pootočila se natolik, aby se na něj mohla rozpustile usmát a pohladit ho po vousech. „Ty první Děvy, co jsme potkaly, si myslely, že máš hezký ramena, ale tohle se jim moc nelíbilo. Aielské ženy nepoznají slušný vousy, když nějaký uvidí.“
Perrin potřásl hlavou a počkal, až se zase obrátí, a pak strčil do kapsy knoflíček, který se utrhl, když se otočila. Snad si toho nevšimne. On chodil týden s chybějícím knoflíkem na kabátci a nevšiml si toho, dokud ho na něj neupozornila. A ohledně vousů, Gaul říkal, že Aielové jsou vždycky hladce oholení. Bain a Chiad považovaly jeho plnovous za předmět podivných vtipů. Perrina už v tomhle horku nejednou napadlo, že se oholí. Jenomže Faile se jeho vousy líbily. „A co Rand? Proč by mělo záležet na tom, jestli odešel nebo neodešel z paláce?“
„Jen bys měl vědět, co dělá za tvými zády. Očividně jsi nevěděl, že odchází. Nezapomínej, on je Drak Znovuzrozený. To je skoro jako král, král králů, a králové občas využívají i přátele, z nezbytí i schválně.“
„Rand by to neudělal. A co vůbec navrhuješ? Abych ho špehoval?“
Myslel to jako žert, ale ona řekla: „Ne ty, má lásko. Špehování je práce manželky.“
„Faile!“ Narovnal se tak rychle, že málem uškubl další knoflíček, uchopil ji za ramena a obrátil čelem k sobě. „Ty Randa špehovat nebudeš, slyšíš?“ Zatvářila se zarputile, svěsila koutky úst a přimhouřila oči – doslova páchla umíněností – ale on uměl být taky tvrdošíjný. „Faile, chci vidět trochu té poslušnosti, co ses jí tak vychloubala.“ Pokud však viděl, tak dělala to, co řekl, když chtěla být hodná a měla dobrou náladu, a jinak ne, a zapomínala, jestli má pravdu on či nikoliv. „Myslím to vážně, Faile. Chci tvůj slib. Nebudu se účastnit žád –"
„Slibuju, srdce moje,“ řekla a položila mu prsty na ústa. „Slibuju, že nebudu Randa špehovat. Vidíš, jsem poslušná svého pána manžela. Vzpomínáš, kolik vnuků moje matka říkala, že čeká?“
Z té náhlé změny tématu zamrkal. Ale dala mu slovo. To bylo důležité. „Šest, myslím. Přestal jsem to počítat, když nám začala vykládat, kteří mají být kluci a kteří holky.“ Urozená paní Deira měla několik překvapivě upřímných rad ohledně způsobu, jak se toho dá dosáhnout. Naštěstí mu většina unikla, protože uvažoval, jestli náhodou nemá odejít, dokud neskončí. Faile jenom kývala, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, a její otec a manžel tam jen tak seděli.