„Aspoň šest,“ řekla se skutečně poťouchlým úsměvem. „Perrine, bude nám koukat přes rameno, dokud jí neřeknu, že prvního vnuka může čekat brzo, a napadlo mě, jestli se ti někdy podaří porozepínat mi knoflíčky...“ I po měsících manželství se pořád ještě červenala, ale nepřestávala se usmívat. „Když tu teď je po tolika týdnech opravdická postel, chovám se necudně jako vesnická holka o sklizni.“
Čas od času zauvažoval o těch saldejských vesnických holkách, o nichž pořád mluvila. Ruměnec neruměnec, kdyby byly tak necudné jako Faile, když spolu byli sami, tak by v Saldeii nikdy nemohli sklidit žádnou úrodu. Při svlékání jí utrhl ještě dva knoflíčky a jí to vůbec nevadilo. Vlastně se jí podařilo rozervat mu košili.
Demiru překvapilo, když otevřela oči, překvapilo ji, když zjistila, že leží na posteli ve vlastním pokoji u Růžové koruny. Čekala, že bude mrtvá, ne svlečená pod lněnou pokrývkou. Na stoličce v nohou postele seděl Stevan a dařilo se mu tvářit zároveň ustaraně, přísně a také, jako by se mu ulevilo. Štíhlý cairhienský strážce byl o hlavu menší než ona a téměř o dvacet let mladší, i přes prošedivělé spánky, ale občas se pokoušel chovat otcovsky a málem prohlašoval, že se o sebe nedokáže postarat, pokud ji on nedrží za ruku. Velmi se obávala, že tenhle incident mu při jejich zápase poskytne v příštích měsících značnou výhodu. Na jedné straně postele byla Merana a tvářila se vážně, na druhé Berenicia. Kyprá žlutá sestra vždycky vypadala vážně, nyní však vyloženě zasmušile.
„Jak?“ vypravila ze sebe Demira. Světlo, ale že byla slabá. Za to mohlo léčení, vyndat ruce zpod pokrývky byla nesmírná námaha. Musela být blízka smrti. Léčení nezanechávalo jizvy, ale vzpomínka a slabost docela stačily.
„Do šenku přišel muž,“ vysvětloval Stevan, „a tvrdil, že chce pivo. Vykládal, že viděl, jak Aielové sledují nějakou Aes Sedai – a přesně popsal tebe – a říkal, že ji chtějí zabít. Jakmile domluvil, cítil jsem...“ Bezútěšně se usmál.
„Stevan mě požádal, abych šla s ním,“ dodala Berenicia, „a málem mě za sebou táhl – a celou cestu jsme běželi. Pravda, nebyla jsem si jistá, že jsme to zvládli včas, dokud jsi teď neotevřela oči.“
„Ovšem,“ přisadila si Merana hluše, „to bylo všechno součástí stejné pasti, stejného varování. Aielové a ten muž. Škoda, že jsme ho nechali odejít, ale měli jsme kvůli tobě takové starosti, že se mu podařilo vyklouznout dřív, než někoho napadlo ho zadržet.“
Demira myslela na Milama a na to, jak tohle ovlivní pátrání v knihovně, jak dlouho asi potrvá, než se Stevan uklidní, a to, co říkala Merana, k ní proniklo až po chvíli. „Zadržet ho? Varování? O čem to mluvíš, Merano?“ Berenicia si zamumlala cosi o tom, že by to pochopila, kdyby jí to ukázaly v knížce. Berenicia měla občas pěkně jedovatý jazýček.
„Vidělas někoho přijít do šenku na panáka, co jsme dorazily, Demiro?“ zeptala se Merana trpělivě.
Byla to pravda. Neviděla. Jedna nebo dvě Aes Sedai v Caemlynu neznamenaly žádnou změnu pro chod hostince, ale devět bylo něco jiného. Paní Cinchoineová se o tom poslední dobou otevřeně zmiňovala. „Takže jste se měli dozvědět, že mě Aielové zabili. Nebo jste mě možná i měli najít dřív, než zemřu.“ Právě si vzpomněla na to, co ten zlovolně se tvářící chlapík vrčel. „Měla jsem vám povědět, abyste se všecky držely dál od al’Thora. Přesně: ‚Vyřiď těm ostatním čarodějnicím, aby se držely dál od Draka Znovuzrozeného.‘ Těžko mohl chtít, aby mrtvola tuhle zprávu předala dál, že? Jak moje rány vypadaly?“
Stevan si na stoličce poposedl a upřel na ni bolestínský pohled. „Obě minuly orgány, na místě by tě nejspíš nezabily, ale ztratilas spoustu krve –“
„Co uděláme teď?“ přerušila ho Demira a směřovala svou otázku na Meranu, dřív, než mohl začít plácat, jak hloupé od ní bylo, nechat se takhle chytit.
„Já říkám, že bychom měli najít Aiely, kteří za to jsou zodpovědní,“ prohlásila Berenicia rázně, „a já z nich udělám odstrašující příklad.“ Pocházela z Hraničních blat Shienaru a aielské nájezdy ji provázely po celé dětství a dospívání. „Seonid se mnou souhlasí.“
„To ne!“ namítala Demira. „Nepřipustím, abyste mi zničily první šanci studovat Aiely. Už takhle těžko řeknou víc než dvě slova. Koneckonců, byla to moje krev. Kromě toho, pokud byl muž, který vás varoval, taky Aiel, tak mi připadá zřejmé, že jednal na rozkaz, a myslím, že v Caemlynu je jenom jeden muž, který dává rozkazy Aielům.“
„My ostatní,“ řekla Merana, s přísným pohledem upřeným na Berenicii, „souhlasíme s tebou, Demiro. Už nechci slyšet další řeči o plýtvání časem a energií na hledání jedné smečky psů mezi stovkami, když muž, který je poslal na lov, si s úsměvem chodí kolem.“ Berenicia se trochu naježila, než sklonila hlavu, to ale dělala vždycky.
„Musíme al’Thorovi aspoň ukázat, že s Aes Sedai takhle jednat prostě nemůže,“ vyjela Berenicia ostře. Meranin pohled její tón zmírnil, ale nadšeně nemluvila. „Ale ne tak rázně, aby to zničilo všechny naše plány, samozřejmě.“
Demira sepjala prsty a s povzdechem si je opřela o rty. Cítila se slabá. „Něco mě napadlo. Když ho otevřeně postavíme před to, co udělal, tak to jistě popře, a my nemáme žádný důkaz, abychom mu ho vmetly do tváře. A nejen to, mohlo by být prozíravé zjistit, jaký má názor na lovení Aes Sedai jako králíků.“ Merana a Berenicia si vyměnily pohledy a dost rázně kývly. Ubohý Stevan se zuřivě mračil. Nikdy nikomu neprominul, když jí ublížil. „Nebylo by lepší nic neříkat? Nad tím by mohl hloubat a hezky se zpotit. Proč jsme něco neřekly? Co uděláme? Nevím, kolik toho zvládneme, ale aspoň bychom ho mohly přimět, aby se ohlížel přes rameno.“
„To má smysl,“ řekla ode dveří Verin. „Al’Thor si musí Aes Sedai vážit, jinak s ním nebude žádné pořízení.“ Kývla Stevanovi, aby odešel – samozřejmě počkal, až kývne i Demira – a pak se posadila na jeho stoličku. „Myslela jsem, že když ses stala terčem –“ Zamračila se na Meranu a Berenicii. „Nesednete si? Nechci, aby mě bolelo za krkem z toho, jak se musím koukat nahoru.“ Verin mluvila dál, zatímco ony si přistavily jedinou židli v místnosti a stoličku z obou stran Demiřiny postele. „Jelikož ses stala terčem, Demiro, tak bys měla pomáhat rozhodnout, jak dát panu al’Thorovi lekci. A zdá se, že už jsi s tím začala.“
„Já myslím,“ začala Merana, ale Verin ji uťala.
„Za chviličku, Merano. Demira má právo vyslovit první návrh.“
Demiře se zadrhl dech v hrdle, jak čekala na výbuch. Merana zřejmě vždycky chtěla, aby její rozhodnutí Verin schválila, což bylo za daných okolností jen přirozené, byť neohrabané, ale tohle bylo poprvé, kdy Verin prostě převzala velení. A přesto Merana na Verin jen chvíli civěla se stisknutými rty a pak sklonila hlavu. Demira napadlo, jestli to znamená, že Merana předává poselstvo Verin. Očividně nemohla dělat nic jiného. Oči všech se vyčkávavě upřely na Demiru. Zvláště Verininy oči byly velmi pronikavé.
„Jestli chceme, aby si lámal hlavu nad tím, co hodláme podniknout, navrhuji, aby dneska žádná z nás nešla do paláce. Třebas bez vysvětlení, nebo, jestli je to příliš silné, tak mu podat takové, které prohlédne.“ Merana přikývla. Důležitější bylo, jak se věci vyvíjely, že kývla i Verin. Demira se rozhodla odvážit se ještě dál. „Možná že bychom neměly nikoho posílat pár dní, ať se hezky dusí ve vlastní šťávě. Jsem si jistá, že pozorováním Min zjistíme, až bude hezky načatý, a...“ Ať už se rozhodnou k čemukoliv, ona se toho chtěla účastnit. Byla to, koneckonců, její krev a jenom Světlo ví, na jak dlouho teď bude muset odložit své pátrání v knihovně. Tohle byl skoro stejně podstatný důvod, proč dát al’Thorovi lekci, jako to, že zapomínal, kdo Aes Sedai jsou.