47
U tulačky
Mat chtěl do Ebú Daru klidnou jízdu a jistým způsobem se mu jí dostalo. Ale cesta se šesti ženami, z nichž čtyři byly Aes Sedai, byla plná rozčilování.
Prvního dne dorazili k vzdálenému lesu, když bylo slunce ještě vysoko na obloze, a několik hodin cestovali pod vysokým baldachýnem většinou holých větví. Koňům pod kopyty šustilo suché listí a křupaly větve. Nakonec těsně před západem slunce se utábořili u vysychajícího potůčku. Harnan, velitel oddílu, s hranatou bradou a jestřábem vytetovaným na tváři, dohlédl na to, aby se vojáci Bandy uložili, vyhřebelcovali a spoutali koně, postavili hlídky a zapálili ohně. Nerim a Lopin pobíhali kolem Mata a stěžovali si, že s sebou nevzali stany, a jak má chudák vědět, že bude trávit noci spaním na zemi, když mu pán nic neřekne, a jestli z toho bude mít jeho pán smrt, tak to není jeho vina. Jeden hubený a druhý podsaditý, dařilo se jim dělat si navzájem ozvěnu. Vanin se samozřejmě postaral sám o sebe, ačkoliv dohlížel na Olvera a vyhřebelcoval Vichra tam, kam kluk nedosáhl, ani když použil sedlo jako stoličku. O Olvera se starali všichni.
Ženy se utábořily společně s nimi, avšak jistým způsobem bylo místo, kde se usádlily, stejně oddělené, jako by bylo padesát kroků daleko. Jako by neviditelná čára rozdělovala tábořiště na dvě poloviny a neviditelné cedule říkaly vojákům, aby ji nepřekračovali. Nyneiva a Elain a obě bělovlasé ženy se sesedly kolem vlastního ohně s Aviendhou a zlatovlasou hledačkou a směrem, kde v pokrývkách polehával Mat a jeho muži, se téměř nepodívaly. Tichý hovor, přinejmenším to, co z něj Mat zaslechl, se točil kolem starostí Vandene a Adeleas s tím, že Aviendha hodlá svého koně celou cestu do Ebú Daru vést, místo aby na něm jela. Tom se snažil promluvit o samotě s Elain a ona ho, ze všech věcí, jen nepřítomně poplácala po tváři, než ho poslala zpátky za Juilinem a Jaemem, šlachovitým starým strážcem, jenž patřil Vandene a většinu času zjevně trávil broušením svého meče.
Mat nic nenamítal, aby se ženy držely stranou. Vznášelo se kolem nich napětí, jemuž nerozuměl. Aspoň kolem Nyneivy a Elain, hledačku to zřejmě nakazilo taky. Občas zíraly na Aes Sedai – druhé dvě Aes Sedai, pořád si nebyl jistý, jestli si někdy zvykne na to brát tak i Nyneivu a Elain – trochu příliš upřeně, ačkoliv Vandene a Adeleas si toho nevšímaly, stejně jako Aviendha. Ať už byl důvod jakýkoliv, Mat s tím nechtěl mít nic společného. Smrdělo to, jako by se mezi nimi rozhořel spor, a ať už vyšlehnou plameny nebo bude doutnat pod zemí, moudrý muž se jim vyhne hodně širokým obloukem, zvlášť když ty ženy jsou Aes Sedai.
Trochu ho to dráždilo, stejně jako další věc, což byla jeho vlastní chyba. Jídlo. Od ohně Aes Sedai se rychle rozšířila vůně jehněčího a nějaké polévky. Čekaje rychlou cestu do Ebú Daru, neřekl Vaninovi a ostatním nic o potravinách, což znamenalo, že v sedlových brašnách měli jen trochu sušeného masa a suchary. Mat cestou skoro nezahlédl ani ptáčka či veverku, natož vysokou, takže lov nepřicházel v úvahu. Když Nerim pro Mata rozložil malý skládací stolek a stoličku – Lopin připravoval další pro Naleseana – Mat mu řekl, ať rozdělí to, co nacpal do košů na nákladních koních. Výsledek nebyl tak dobrý, jak doufal.
Nerim stál u Matova stolu a naléval mu vodu ze stříbrného džbánu, jako by to bylo víno, a lítostivě se díval, jak do vojáků padají vybrané pochoutky. „Nakládaná křepelčí vajíčka, můj pane,“ ohlašoval pohřebním tónem. „Velmi dobře by se hodila na snídani mého pána v Ebú Daru.“ A: „Nejlepší uzený jazyk, můj pane. Kdyby jenom můj pán věděl, co vše jsem musel podstoupit, abych v té ubohé vesnici našel jazyk uzený v medu, když jsem neměl čas a všechno nejlepší zřejmě zabraly Aes Sedai.“ Vlastně nejvíc asi litoval toho, že Lopin pro Naleseana našel konzervu drozdů. Pokaždé, když Nalesean jednoho rozkousl, Lopinův samolibý úsměv zesílil a Nerimovi se obličej protáhl ještě víc. Vlastně z toho, jak někteří muži větřili, bylo zřejmé, že by měli radši kousek jehněčího a misku polévky než celý v medu uzený jazyk nebo huspeninu z husích jater. Olver na oheň žen pohlížel s otevřenou touhou.
„Nechceš jíst s nima?“ zeptal se ho Mat. „Jestli jo, je to v pořádku.“
„Mám rád uzenýho úhoře,“ prohlásil Olver statečně. Temnějším tónem dodaclass="underline" „A stejně se s náma mohla rozdělit.“ Očima sledoval Aviendhu, kamkoliv se pohnula, a zřejmě měl něco i proti hledačce, snad proto, že hodně času trávila očividně přátelským hovorem s Aielankou. Přinejmenším Aviendha musela chlapcův upřený pohled vycítit, protože se po něm ohlédla a zamračila se.
Mat si otřel bradu a zadíval se na oheň Aes Sedai – když na to tak myslel, sám by si také raději dal jehněčí a polévku – a všiml si, že Jaem chybí. Vanin sice vrčel, že ho zase posílá pryč, avšak Mat ho poslal ze stejného důvodu, proč ho nechával prohlížet cestu vepředu ve dne i přesto, že Jaem také chodil na zvědy. Nechtěl se spoléhat jenom na to, co se mu Aes Sedai uvolí říci. Nyneivě by možná věřil – nemyslel si, že by mu otevřeně zalhala, jako vědma se Nyneiva vždycky na každého lháře vrhla jako jestřáb – ale ona se na něj koukala přes Adeleasino rameno velmi podezřelým způsobem.
K jeho překvapení se Elain zvedla, jakmile dojedla, a přeplula onu neviditelnou čáru. Některé ženy jako by se přímo vznášely těsně nad zemí. „Neprošel by ses se mnou, pane Cauthone?“ zeptala se chladně. Ne docela zdvořile, ale ne úplně hrubě.
Mat jí ukázal, ať jde první, a ona odplula mezi stromy zalité měsíčním světlem za hlídkami. Zlaté vlasy jí spadaly na ramena a rámovaly jí tvář tak, aby každý muž zůstal koukat, a měsíční světlo její nadutost poněkud změkčilo. Kdyby byla něčím jiným... A to nemyslel jenom Aes Sedai, dokonce ani ne to, že patřila k Randovi. Rand se na muže, jenž vždycky věděl, jak na ženy, zjevně zaplétal s tou nejhorší sortou ženských. Pak začala Elain mluvit a on zapomněl na všechno ostatní.
„Máš ter’angrial,“ řekla bez úvodu a aniž se na něj podívala. Jenom plula dál a pod nohama jí šustilo listí, jako by čekala, že za ní půjde jako lovecký pes. „Někdo říká, že ter’angrial je právem majetkem Aes Sedai, ale já nežádám, abys mi ho vydal. Nikdo ti ho nevezme. Ale takové věci je třeba studovat. Z toho důvodu chci, abys mi každý večer, když zastavíme, ten ter’angrial předal. Vrátím ti ho ráno, než vyrazíme.“
Mat se na ni úkosem podíval. Mluvila vážně, ani v nejmenším o tom nepochyboval. „To je od tebe vážně laskavý, nechat mi, co je moje. Jenomže proč si myslíš, že mám jeden z těch... jak tomu říkáte? Ter-něco?“
Ohó, teď strnula a taky se na něj podívala. Překvapilo ho, že jí z očí rovnou nevyskočil oheň a nezapálil celý les. Hlas, na druhou stranu, měla jako čirý led. „Víš velmi dobře, co je ter’angrial, pane Cauthone. Slyšela jsem, když ti o nich Moirain vykládala v Tearském Kameni.“
„V Kameni?“ odpověděl zdvořile. „Ano, na Kámen si pamatuju. Tam jsme měli všichni krásný časy. Vzpomínáš si na něco, co by se stalo v Kameni a dávalo by ti právo po mně něco chtít? Já ne. Jsem tady jenom proto, abych dal pozor, aby tobě a Nyneivě neudělali v Ebú Daru díry do kožichu. Až tě předám Randovi, můžeš se na ter’angrialy zeptat jeho.“