Dlouho na něj jen civěla, jako by ho chtěla ztlouci pouhou silou vůle, pak se bez dalšího slova otočila na patě. Vrátil se za ní zpátky do tábora a s překvapením viděl, že prochází podél řady spoutaných koní. Prohlédla si ohně a jak jsou rozložené pokrývky a potřásla hlavou nad zbytky jídla, které vojáci nechali. Neměl ponětí, co má za lubem, dokud se k němu nevrátila se zdviženou bradou.
„Tvoji muži si vedli velmi dobře, pane Cauthone,“ pravila dost hlasitě, aby ji každý slyšel. „V podstatě jsem spokojená. Kdybys ale dobře plánoval, nemuseli by se přecpávat jídlem, kvůli kterému budou, přinejmenším dnes v noci, vzhůru. Vcelku sis ale vedl dobře. Jsem si jistá, že příště budeš plánovat lépe.“ A chladná jako led odplula k vlastnímu ohni dřív, než se vzmohl na slovo, takže za ní jenom zíral.
Kdyby to však bylo všechno, zatracená dědička, co si myslí, že je jedním z jejích poddaných, a ona a Nyneiva chodily kolem Vandene a Adeleas se stisknutými rty – kdyby to bylo všechno, byl by si skočil dupák. Těsně po Elainině „prohlídce", než se vůbec dostal ke svým pokrývkám, ho liščí hlava zamrazila.
Tak ho to šokovalo, že tam jenom stál a díval se dolů na svou hruď, než ho vůbec napadlo podívat se k ohni Aes Sedai. A ty tam stály, podél neviditelné dělicí čáry, i s Aviendhou. Elain zamumlala cosi, čemu nerozuměl, a obě bělovlasé Aes Sedai přikývly, přičemž Adeleas si chvatně vytahovala z jakési pochvy u pasu brk a kalamář a do malé knížečky si naškrábala pár poznámek. Nyneiva se tahala za cop a cosi si mumlala.
Trvalo to jen chvilku. Pak mráz zmizel a ženy se vrátily k ohni, tiše spolu rozmlouvajíce. Tu a tam se některá podívala jeho směrem, dokud se neuložil ke spánku.
Příštího dne pak dorazili na silnici a Jaem uklidil barvoměnivý plášť. Silnice byl široký pruh udusané hlíny, kde byly ještě místy na krajnici vidět dlažební kameny, ale cestu jim příliš neurychlila. Například vedla mezi hustě zalesněnými kopci. Některé kopce si zasloužily přinejmenším označení menší hora a mezi stromy vyčnívaly kolmé útesy a skalní věže. Za druhé, oběma směry neustále proudili lidé, i když jich nebylo příliš mnoho. Většinou to byly hloučky otrhaných lidí s prázdnými výrazy, kteří neměli dost rozumu na to, aby uhnuli z cesty žebřiňáku s volským spřežením, natož kupecké karavaně s vozy překrytými plátnem, vrzající za šesti až osmispřežím koní. Na svazích byly přilípnuté domy a stodoly ze světlého kamene a kolem poledne třetího dne konečně zahlédli první vesnici, kde byly domy bíle omítnuté, s plochými střechami ze světle červených tašek.
Popichování však pokračovalo. Elain pokračovala ve svých večerních prohlídkách. Když jí druhou noc v táboře u silnice sarkasticky řekl, že je rád, že ona je ráda, předvedla mu jeden z těch svých schválně majestátních úsměvů a pravila: „To bys měl být, pane Cauthone,“ a znělo to, jako by každé slovo myslela vážně!
Jakmile se začali zastavovat v hostincích, prohlížela koně ve stájích i seníky, kde přespávali vojáci. Když ji požádal, aby to nedělala, jenom chladně zvedla obočí a neodpověděla. Když jí řekl, aby to nedělala, obočí ani nezvedla. Prostě ho úplně ignorovala. Říkala mu, aby udělal věci, které stejně udělat chtěl – jako nechat v prvním zájezdním hostinci, kde měli podkováře, zkontrolovat koňům podkovy – a, což bylo ještě drásavější, i věci, které by udělal, kdyby se o nich dozvěděl před ní. Jak zjistila, že se Tad Kandel snaží utajit vřed na zadku, to Mat netušil, ani to, že Lawdrin Mendair má v sedlových brašnách tajně ne méně než pět lahví kořalky. Byl mnohem víc než jen podrážděný, když musel něco udělat poté, co mu řekla, aby to udělal, ale Kandelovi bylo třeba vřed proříznout – někteří členové Bandy přejali Matův vztah k léčení – a Mendairovu kořalku vylít a tucet dalších věcí.
Mat se téměř modlil za to, aby mu řekla, že má udělat něco, co by nebylo nutné, aspoň jednou, takže by jí mohl sdělit, že to neudělá. Důrazně, kategoricky, ne! Další žádost o ter’angrial by byla dokonalá, jenže ona se o něm už znovu nezmínila. Vysvětlil vojákům, že ji poslouchat nemusejí, a žádného nikdy nepřistihl, že by to dělal, ale když je začala chválit, jak dobře se postarali o koně, začali se potěšené křenit, a když jim říkala, že jí připadají jako dobří vojáci, nafukovali se jako pávi. V den, kdy si všiml, jak se Vanin udeřil klouby ruky do čela, a slyšel ho mumlat: „Děkuju, má paní,“ beze stopy ironie, v ten den Mat málem spolkl jazyk.
Snažil se být milý, ale ženy to nepřipouštěly, nejenom Elain. Aviendha mu řekla, že nemá žádnou čest, pro všechno na světě, a jestli Elain nebude prokazovat větší úctu, tak ho to naučí. Aviendha! Ženská, již stále podezíral, že jen čeká na příležitost podříznout Elain krk! A nazývala Elain skoro-sestrou! Vandene a Adeleas se na něho koukaly, jako by byl divný brouk připíchnutý na desku. Navrhl té hledačce, že si s ní zastřílí, o peníze nebo jenom pro zábavu – luk, který nosila, musel zjitřit její představivost, protože si jako hledačka dala jméno Birgitte – ale ona se na něj jen zvláštně podívala a odešla. Vlastně se pak od něj držela dál. Držela se Elain jako klíště, pokud se Elain nepřiblížila k němu. A Nyneiva...
Celou cestu ze Salidaru se mu vyhýbala, jako by páchl. Třetí noc na cestě, a první v hostinci, malé hospůdce zvané U svatebního nože, ji Mat zahlédl, jak ve stáji s doškovou střechou krmí scvrklou mrkví svou baculatou kobylku, a usoudil, že ať už se jinak děje cokoliv, může si s ní aspoň promluvit o Bode. Nestávalo se každý den, aby se něčí sestra vydala stát Aes Sedai, a Nyneiva bude vědět, před čím Bode stojí. „Nyneivo,“ řekl míře k ní, „chci si s tebou promluvit –“ Dál se nedostal.
Ona doslova vyskočila do vzduchu a vyrazila k němu, hrozíc mu pěstí, i když ji okamžitě zakryla v záhybech sukní. „Nech mě na pokoji, Mate Cauthone,“ málem řvala. „Slyšíš mě? Nech mě na pokoji!“ A proletěla kolem něj ven, naježená tak, až ho napadlo, že se jí cop postaví jako kočičí ocas. Poté nejen že páchl, ale také měl nějakou nemoc, která byla jednak odporná a navíc nakažlivá. Když se k ní jenom pokusil přiblížit, schovala se za Elain, mračila se na něj přes její rameno a tvářila se, jako by na něj chtěla vypláznout jazyk. Ženské byly prostě bláznivé. To bylo všechno.
Aspoň že Tom a Juilin byli ochotní jet ve dne vedle něj, tedy pokud si jejich pozornost nevyžádala Elain. Občas to dělávala, jen aby za ním nemohli, tím si byl jistý, ačkoliv nedokázal přijít na to proč. Když se na cestě začaly objevovat hostince, ti dva byli šťastní, že se každý večer můžou s ním a Naleseanem podělit o korbel piva či punče. Sedávali ve vesnických šencích s cihlovými zdmi, kde panoval úplný klid a pohled na mourovatou kočku byl zábavou, a u stolů obsluhovala sama paní hostinská, nevyhnutelně žena s hýžděmi, že kdyby se ji muž pokusil štípnout, zlámal by si prsty. Převážně se bavili o Ebú Daru, o němž Tom hodně věděl i přesto, že tam nikdy nebyl. Nalesean byl ochotný opakovat příhody ze své jediné návštěvy vždy, když ho někdo požádal, ač se soustředil hlavně na souboje, které viděl, a na sázky při koňských dostizích. Juilin měl příběhy od mužů, které znal a kteří tam byli, nebo aspoň znali někoho, kdo tam byl, jež zněly neuvěřitelně, dokud je Tom či Nalesean nepotvrdili. V Ebú Daru bojovali muži v soubojích kvůli ženám a ženy kvůli mužům a cena v obou případech – tohle slovo použili – souhlasila, že půjde s vítězem. Muži dávali ženám jako svatební dar nůž a žádali je, aby jej použili, pokud se jim znelíbí – znelíbí se jim! – a žena, která zabila muže, byla v právu, pokud se nedokázal opak. V Ebú Daru chodili muži kolem žen po špičkách a nutili se do úsměvu při něčem, kvůli čemu by jiného muže zabili. Elain si to tam zamiluje. A Nyneiva jistě taky.