Z jejich povídání však vzešlo ještě něco jiného. Mat si Nyneivino a Elainino znechucení z Vandene a Adeleas jen nepředstavoval, jakkoliv se to ony snažily zakrýt. Nyneiva se na pohled spokojila jen se zlobným mračením a tichým mumláním. Elain se nemračila ani nemumlala, ale neustále se snažila převzít velení. Zřejmě se už považovala za královnu Andoru. Ať už za tvářemi Aes Sedai bylo skryto Světlo ví kolik let, Vandene a Adeleas musely být dost staré, aby mohly být matkami mladší ženy, dokonce i babičkami. Mata by nijak nepřekvapilo, kdyby se dozvěděl, že byly Aes Sedai již v době, kdy se Nyneiva a Elain narodily. Dokonce ani Tom to napětí nechápal, a on kupodivu na prostého kejklíře věděl a rozuměl hodně věcem. Elain Tomovi málem utrhla hlavu a řekla mu, že to nepochopí a ani nemůže, když se jí to pokoušel mírně vyčíst. Obě starší Aes Sedai však byly pozoruhodně snášenlivé. Adeleas zřejmě často ani nebrala na vědomí, že Elain dává rozkazy, a obě vypadaly překvapeně, když si toho všimly.
„Vandene řekla: ‚No, jestli to opravdu chceš, dítě, tak to samozřejmě uděláme,'“ zamumlal Juilin do svého piva, když celý incident vyprávěl. „Myslely byste si, že někdo, kdo byl před několika dny jenom přijatá novicka, bude mít radost. Elaininy oči mi připomínaly zimní bouřku. Nyneiva skřípala zuby tak silně, až jsem se bál, že jí popraskají.“
Byli v šenku U svatebního nože. Vanin, Harnan a ostatní posedávali na lavicích u ostatních stolů spolu s několika místními. Muži měli dlouhé vesty, některé tak jasných barev, že by se i Cikán zaradoval, a často nenosili košile, ženy měly světlé šaty s úzkým hlubokým výstřihem a sukně na jednom boku vykasané ke koleni, aby byla vidět spodnička dost barevná, že vedle ní byly vesty téměř mdlé. Mnoho mužů a všechny ženy měli v uších velké kruhy a na rukou jim jiskřila barevná sklíčka tří čtyř prstenů. Jak muži, tak ženy hladili dlouhé zakřivené nože, které měli za pasem, a temně na cizince zahlíželi. U svatebního nože se zastavily dvě kupecké karavany z Amadicie, ale kupci jedli ve svých pokojích a jejich vozkové zůstali u vozů. Elain, Nyneiva a ostatní ženy také odešly nahoru.
„Ženy jsou... jiné,“ pronesl Nalesean se smíchem v odpověď na Juilinovu poznámku, i když hovořil k Matovi, a hladil si špičatou bradku. Obvykle mu obyčejní lidé tolik nevadili, ale Juilin byl prostý muž z Tearu, což očividně znamenalo rozdíl, zvlášť když na něj Juilin schválně kulil oči, kdykoliv na něj promluvil. „V Tearu existuje jedno rolnické rčení: ‚Aes Sedai je deset ženských v jedné kůži.‘ Rolníci jsou občas docela moudří, ať shoří moje duše, jestli ne.“
„Alespoň nikdo neudělal nic, řekněme, drastického,“ řekl Tom, „i když jsem si říkal, že je to jenom tak tak, když si Elain nechala uklouznout, že z Birgitte udělala svýho prvního strážce.“
„Tu hledačku?“ vyjekl Mat. Několik místních se na něj upřeně zadívalo a on ztišil hlas. „Ona je taky strážce? Elainin strážce?“ To rozhodně pár věcí vysvětlovalo.
Tom a Juilin si nad okrajem pohárů vyměnili pohled.
„Určitě ji potěší, až se dozví, žes přišel na to, že je hledačkou rohu,“ řekl Tom, otíraje si pěnu z knírů. „Ano, je strážce, a to málem vyvolalo pěknou bitku. Jaem ji okamžitě začal brát jako mladší sestru, ale Vandene a Adeleas...“ Ztěžka si povzdechl. „Je moc nepotěšilo, že si Elain už vybrala strážce – očividně většině Aes Sedai trvá několik let, než si nějakýho najdou – a rozhodně je nepotěšilo, že si jako strážce vybrala ženu. A Elain se kvůli tomu zabejčila ještě víc.“
„Zřejmě nerady dělají věci, co ještě nikdo předtím neudělal,“ dodal Juilin.
„Ženská strážcem,“ zamumlal Nalesean. „Věděl jsem, že s příchodem Draka Znovuzrozeného se všechno změní, avšak ženská strážcem?“
Mat pokrčil rameny. „Asi si povede docela dobře, dokud nezačne doopravdy střílet z toho svýho luku. Nateklo ti do špatný dírky?“ zeptal se Juilina, jenž se začal dusit svým pivem. „Dobrýmu luku dám každej den přednost před mečem. Ještě lepší je hůl, ale luk je dobrej. Jenom doufám, že se mi nebude snažit bránit, až přijde čas odvíst Elain k Randovi.“
„Myslím, že střílet umí.“ Tom se naklonil nad stůl a praštil Juilina do zad. „Myslím, že umí, Mate.“
Pokud ale Nyneiva a ostatní pomyslely na škubání vlasů – a Mat nechtěl být v okolí deseti mil, medailonek nemedailonek – jemu to nepředváděly. Viděl jenom pevnou frontu a další pokusy do něho usměrnit, počínaje chvílí, kdy ráno po prvním pokusu sedlal Oka. Naštěstí měl spoustu práce s odháněním Nerima, jenž si myslel, že sedlat Matova koně je jeho práce, a naznačil, že to umí lépe. Zamrazení ostatně trvalo jen chvilku, takže Mat nedal nijak najevo, že si něčeho všiml. Rozhodl se, že tohle bude jeho odpověď. Žádné pohledy, žádné mračení, žádné obviňování. Bude je ignorovat a nechá je škvařit ve vlastní šťávě.
Měl spoustu příležitostí je ignorovat. Stříbrný medailon zchladl ještě dvakrát, než našli silnici, a pak několikrát během dne, večer a každý den poté. Občas to přišlo a zmizelo mrknutím oka a občas si byl jist, že to pokračovalo hodiny. Nikdy ovšem nepoznal, která je za to zodpovědná. Aspoň obvykle ne. Jednou, když měl vzadu na krku opruzeninu z horka a pocit, že mu šátek uřízne hlavu, si všiml, že se na něj dívá Nyneiva, a medailon při tom zchladl. Mračila se tak, že procházející sedlák, jenž klackem pobízel svého vola ve snaze přimět zvíře šourat se rychleji, se na ni pořád ohlížel, jako by se bál, že by se každou chvíli mohla podívat na něj a možná zabít vola mezi ojemi. Jenomže když se na ni Mat zamračil na oplátku, ona nadskočila a málem spadla z koně a mrazení pominulo. U ostatních to prostě nepoznal. Občas vídal, jak ho pozorují dvě i tři včetně Aviendhy, jež šla pořád ještě pěšky a koně si vedla. Ostatní, když se konečně podíval, si povídaly mezi sebou či se dívaly, jak nad nimi na bezmračné obloze krouží orel nebo mezi stromy na prudkém svahu v dohledu od silnice stojí velký černý medvěd, o polovinu vyšší než vzrostlý muž. Jediná skutečně dobrá věc na tom všem byla, že měl dojem, jako by Elain neměla radost. Nevěděl proč a nezáleželo mu na tom. Prohlížet jeho muže. Poplácávat ho pochvalně po hlavě. Kdyby byl muž, který dělá takové věci, tak by ji byl nakopl.
Pravdou bylo, že začal být velmi samolibý. Ať už dělaly cokoliv, nemělo to na něj větší vliv, nic, co by nespravila trocha Nerimova mazání na prsa. Nerim ho ujišťoval, že to nejsou omrzliny. Cítil se samolibě, až do čtvrtého odpoledne. Právě vycházel ze stáje u Jižní obruče, chatrného dvouposchoďového stavení z bíle omítnutých cihel v chatrné vesnici plné bíle omítnutých cihel a much, zvané So Tehar, kde nechal Oka, když ho cosi měkkého prudce udeřilo mezi lopatky. S pachem koňského hnoje v nose se otočil na patě, připravený přerazit vejpůl pacholka nebo bojovat na nože s jedním ze soteharských mrzutě se tvářících hulvátů. Nebyl to však stájník ani hulvát. Jenom Adeleas, chvatně škrábala do své knížečky a pokyvovala hlavou. Ruce měla čisté.