Mat zašel do šenku a u hostinské si objednal punč, načež změnil názor a požádal místo toho o kořalku, kalnou tekutinu, o níž hubená žena tvrdila, že ji vyrábí ze švestek, ale která chutnala, jako by se s ní dala čistit rez. Juilin nad pitím jenom zafrkal a Tom odmítal byť jen přičichnout. Dokonce i Nalesean jenom usrkl a pak požádal o punč, a Nalesean byl ochoten pít cokoliv. Mat přestal počítat, kolik malých cínových šálků vyprázdnil, ale do postele ho museli dopravit Nerim s Lopinem spojenými silami. Nikdy ho ani nenapadlo, že by liščí hlava mohla mít nějaké hranice. Měl důkaz, a víc než to, že zastaví saidar, ale pokud jim stačilo, aby něco sebraly s pomocí jediné síly a hodily to po něm... Lepší než nic, říkal si pořád dokola, leže na hrbolatém slamníku a dívaje se, jak se po stropě plazí měsíční světlo a stíny. Mnohem lepší než nic. Kdyby se však udržel na nohou, byl by bez váhání sešel dolů pro další švestkovici.
Proto taky měl ohavnou náladu, jazyk jakoby pokrytý peřím, v hlavě mu bušilo a pod pálícím sluncem byl zpocený jako myš, když pátého dne silnice vystoupila na hřeben a odhalila Ebú Dar, rozkládající se dole na obou březích řeky Eldar, s velkým přístavem plným lodí za městem.
Prvním dojmem z města byla bílá. Bílé budovy, bílé paláce, bílé věže a vížky. Kupole jako jasně bílé tuříny nebo hrušky, často s karmínovými, modrými a zlatými pruhy, ale hlavně bylo město bílé a odráželo sluneční paprsky, až z toho bolely oči. Brána, k níž vedla silnice, byla široká a vysoká, s lomeným obloukem v bíle omítnuté hradbě tak silné, že jel dvacet kroků ve stínu, než se znovu vynořil do slunce. Město jako by bylo plné náměstí, kanálů a mostů, velkých náměstí plných lidí, s kašnami či sochami uprostřed, kanálů širokých i úzkých, po kterých muži poháněli bárky, a mostů všech velikostí, některé byly nízké, jiné se klenuly vysoko, některé byly dokonce dost široké, aby na nich mohly stát krámky. Paláce s portiky se silnými sloupy stály vedle krámků, předvádějících houně a sukno, domy o čtyřech poschodích s obrovskými oblouky oken, skrytými za žaluziemi, stály vedle stájí, nožířských dílen a rybáren.
Právě na náměstí Vandene přitáhla otěže a začala se radit s Adeleas, zatímco se na ně Nyneiva mračila a Elain se tvářila tak mrazivě, že by jí z nosu a brady měly viset rampouchy. Na Elainino naléhání se před vjezdem do města Aviendha vyškrábala na svého hubeného šedáka, ale teď zase stejně neohrabaně slezla dolů. Rozhlížela se kolem sebe skoro stejně zvědavě jako Olver, jenž vyvaloval oči od chvíle, kdy se město objevilo na dohled. Birgitte se zřejmě snažila těsně sledovat Elain, napodobujíc při tom Jaema a Vandene.
Mat využil příležitosti, začal se ovívat kloboukem a rozhlížel se kolem sebe.
Největší palác, jaký zatím viděl, zabíral celou jednu stranu náměstí, samá kupole, vížka a sloupořadí, tři a čtyři poschodí nad zemí. Na ostatních třech stranách náměstí dlážděného světlými dlažebními kameny stály velké domy společně s hostinci a krámy a všechny byly bílé. Uprostřed náměstí socha ženy v rozevlátém rouše, vyšší než ogier, stála na ještě vyšším podstavci. Žena měla jednu ruku zdviženou a ukazovala k jihu na moře. Procházelo tudy jen pár lidí, a věru nebylo divu, v takovém vedru. Na nejnižším stupni podstavce sochy několik lidí pojídalo oběd a kolem se slétali holubi a racci, rvoucí se o drobky. Bylo to ztělesnění míru a klidu. Mat nechápal, proč náhle ucítil, jak se mu v hlavě otáčejí kostky.
Ten pocit znal až příliš dobře. Občas ten pocit měl, když měl velké štěstí při hazardu. Byl tu vždycky, když byla na obzoru bitva. A zřejmě přicházel i tehdy, když bylo třeba učinit zásadní rozhodnutí, takové, kdy špatná volba mohla docela dobře znamenat, že skončí s podříznutým hrdlem.
„Teď půjdeme dovnitř menší bránou,“ ohlásila Vandene. Adeleas přikyvovala. „Merilille dohlédne na to, aby nám dali pokoje a my se mohly osvěžit.“
To muselo znamenat, že stojí před Tarasinským palácem, kde na Větrném trůně sedala Tylin Quintara z rodu Mitsobar a skutečně vládla území asi tak do sta mil kolem Ebú Daru. Jedna z mála věcí, které se mu podařilo o tomhle výletě zjistit, byla, že se Aes Sedai mají v paláci sejít s jednou ze svých, a také ovšem s Tylin. Aes Sedai se setkají s královnou. Mat se podíval na tu velkou hromadu lesklého mramoru a bíle omítnutého kamene a napadlo ho, jaké by to asi bylo bydlet tam. Obvykle se mu paláce líbily. Přinejmenším se mu líbilo všude, kde byli sloužící a zlato, a peřiny taky neuškodily. Ale pobyt v královském paláci znamenal, že pokaždé, když jste se ohlédli, měli jste za zadkem nějaké urozence. Mat byl raději, když se najednou setkával jen s omezeným počtem šlechticů. Dokonce i Nalesean dokázal být protivný. Takhle velký palác znamenal, buď že bude muset pořád uvažovat, kde asi Elain a Nyneiva jsou, nebo se je snažit pořád hlídat. Nebyl si jistý, co by bylo horší, kdyby ho nechaly, aby se za nimi vláčel jako jejich osobní strážce, nebo kdyby odmítly. Skoro slyšel, jak Elain říká tím chladným hlasem: Prosím, najděte nějaké ubytování pro pana Cauthona a moje muže. Ať je nakrmí a napojí. A klidně by to udělala. Zjevovala by se z čista jasna na další své prohlídky a říkala by mu, co má dělat, i kdyby to již dělal. Jenomže jestli s Nyneivou budou někde v bezpečí, tak to bude v královnině paláci. Kromě toho chtěl být někde, kde by mohl dát nohy nahoru a vypít si punč s dívkou na klíně, která by ho chlácholila. Mokré ručníky by taky nebyly od věci. Bolela ho hlava. V uších mu ještě zvonila přednáška, kterou mu ráno Elain přísně přednesla, o tom, jak špatné je pití a jak má dávat dobrý příklad. To byl další dobrý důvod, proč ji nemohl nakopnout. Byl na odpověď příliš slabý, právě vylezl z postele a přemítal, jestli se dokáže vytáhnout na Oka, a jí už tak prošlo příliš. Jestli to nezarazí teď, tak se nakonec bude on před ní ťukat klouby do čela.
Všechno to mu proběhlo hlavou, ještě než Vandene obrátila svého štíhlého nohatého ryzáka k paláci. „S mými muži se ubytujeme v jednom z těch hostinců,“ řekl Mat nahlas. „Když se budete ty nebo Elain chtít potulovat po ulicích, můžete mi poslat zprávu a já přivedu pár chlapů, aby vás doprovodili.“ Nejspíš to neudělají – nikdo nepřekonal ženskou, když si začala myslet, že se o sebe dokáže postarat s holýma rukama v jámě s medvědem – ale vsadil by se, že Vanin přijde na způsob, jak se dozvědět, kdy půjdou ven. A pokud ne on, tak Juilin. Lovec zlodějů by měl vědět jak. „Tenhle ujde.“ Vybrav zcela náhodně, ukázal na rozlehlou budovu na druhé straně náměstí. Nad klenutým vchodem se pohupovalo znamení, na něž nedohlédl.
Vandene se podívala, na Adeleas. Elain se podívala na Nyneivu. Aviendha se zamračila na něj.
On však žádné nedal příležitost promluvit. „Tome, Juiline, co byste řekli pár pohárkům punče?“ Voda by nejspíš byla lepší. Ještě toho v životě tolik nevypil.
Tom jen zavrtěl hlavou. „Snad později, Mate. Měl bych zůstat u Elain, kdyby mě snad potřebovala.“ Téměř otcovský úsměv, který Elain věnoval, se vytratil, když si všiml, že rozpačitě hledí na Mata. Juilin se neusmál – teď se ostatně usmíval zřídkakdy – ale také řekl, že zůstane s Elain, snad se zastaví později.
„Jak chcete,“ řekl Mat a znovu si dal klobouk na hlavu. „Vanine. Vanine?“ Tlouštík sebou trhl a přestal zbožně koukat na Elain. Skutečně se začervenal! Světlo, ta ženská ale měla špatný vliv.