Když Mat obracel Oka, zasáhl ho zezadu Elainin hlas, zněl ještě přísněji než ráno. „Nedovoluj jim pít přes míru, pane Cauthone.
Někteří muži nevědí, kdy mají přestat. Určitě nechceš, aby chlapec viděl dospělé muže opilé.“
Mat zaskřípal zuby a bez ohlížení přejel náměstí. Olver se na něho díval. Bude muset chlapy varovat, aby před klukem nechlastali, zvlášť Mendaira. Světlo, jak nesnášel, když mu říkala, co má dělat!
Ukázalo se, že hostinec se jmenuje U tulačky, ale znamení nade dveřmi a šenk slibovaly vše, po čem Mat toužil. V místnosti s vysokým stropem bylo rozhodně chladněji než venku, široké oblouky oken stínily dřevěné okenice s vyřezávanými arabeskami. Zdálo se, že je v nich víc děr než dřeva, avšak místnost stínily. Mezi místními seděli i cizinci, hubený Muranďan se zakroucenými kníry, podsaditý Kandořan se dvěma stříbrnými řetězy na přednici kabátce a další, které Mat jen tak od pohledu nepoznal. Ve vzduchu se vznášel řídký tabákový kouř a dvě ženy, hrající na pronikavé flétny, a muž s bubínkem mezi koleny přidávali podivnou hudbu. Nejlepší bylo, že šenkýřky byly hezoučké a muži u čtyř stolů hráli vrchcáby. Kandorský kupec hrál karty.
Vznosná hostinská se představila jako Setalle Ananová, i když podle oříškových očí se v Ebú Daru určitě nenarodila. „Dobří pánové...“ Velké kruhy v uších se jí zhouply, když se klaněla stejně Matovi jako Naleseanovi. „...může vám Tulačka nabídnout svoje ubohé ubytování?“
I přes nádech šedi ve vlasech byla pohledná, Mat se jí však díval do očí. Na těsně padnoucím náhrdelníku měla pověšený svatební nůž, jehož jílec, vyložený červenými a bílými kamínky, jí spočíval v hluboké jamce mezi prsy. Také u pasu měla zakřivený nůž. Přesto nedokázal potlačit úsměv. „Panímámo Ananová, mám pocit, jako bych přišel domů.“
Zvláštní bylo, že se mu v hlavě přestaly otáčet kostky.
48
Opřete se o nůž
Nyneiva vylezla z poměrně velké měděné vany s dlouhým ručníkem omotaným kolem hlavy a pomalu osychala. Baculatá šedovlasá služebná se ji pokoušela obléknout, avšak Nyneiva ji poslala pryč, a nevšímajíc si polekaných pohledů a námitek, oblékla se sama, s velikou péčí, a ve vysokém úzkém stojacím zrcadle si prohlížela tmavě zelené šaty se širokým límcem ze světlé maredské krajky. Lanův těžký zlatý prsten měla v kapsáři – lépe na něj nemyslet – spolu s jedním zkrouceným prstenovým ter’angrialem a Velký had se jí zlatě leskl kolem prostředníku na pravé ruce. Na pravé ruce. Na to bylo taky lepší nemyslet.
Na vysokém stropě byla hezky namalovaná modrá obloha a bílé mráčky, a i když měl nábytek znepokojivě velké pozlacené lví tlapy a štíhlé sloupky u postele, nohy židlí i všechno ostatní svislé bylo na její vkus trochu příliš kroucené a zlacené, pořád to byl nejpohodlnější pokoj, jaký za značně dlouhou dobu obývala. Příjemný pokoj. Docela chladný. A ona se snažila zůstat klidná. Samozřejmě to nefungovalo. Cítila, jak setkávají saidar, a když vyšla z ložnice, uviděla ochranu proti odposlouchávání, kterou vytvořila Elain, a zavázala ji kolem obývacího pokoje. Birgitte a Aviendha tu již byly taky, všechny čistě vydrhnuté a oblečené.
Čtyři ložnice tady obklopovaly jeden obývací pokoj, který měl na stropě taky namalovanou oblohu a mráčky. Birgitte tvrdila, že je to tu normální uspořádání. Čtyři vysoká okna vedla na balkon z bíle natřeného tepaného železa, tak složitě proplétaného, že se mohly neviděny dívat dolů na náměstí Mol Hara před palácem. Okny vál slabý vánek, přinášející slanou vůni moře, a kupodivu byl opravdu chladnější. Hněv narušoval její soustředění, takže Nyneivě krátce po příchodu do Tarasinského paláce začalo být horko.
Tom a Juilin dostali pokoje někde v obydlí služebnictva, což Elain skutečně podráždilo víc než oba muže. Tom se zasmál. On si to ale mohl dovolit.
„Dej si trochu toho vynikajícího čaje, Nyneivo,“ vybídla ji Elain a položila si ubrousek na zářivě modré hedvábné suknice. Jako všechno ostatní v místnosti, i její široké křeslo stálo na pozlacených koulích a další zlacené koule lemovaly vysoké opěradlo nad její hlavou. Aviendha seděla vedle ní, ale na podlaze, s nohama zkříženýma pod sukní šatů s vysokým límcem, které téměř ladily se světle zelenými dlaždicemi. Propletený stříbrný náramek se šaty ladil velmi dobře. Tu Nyneivu napadlo, že ještě nikdy neviděla Aielanku sedět v křesle. Lidé v těch dvou hostincích na ni rozhodně civěli.
„Máta a moruše,“ dodala Birgitte k Elainině nabídce a bez čekání naplnila další jemňounký šálek ze zlatého porcelánu. Birgitte měla samozřejmě široké šedé kalhoty a krátký modrý kabátek. Občas nosila i šaty, ale její vkus byl takový, až byla Nyneiva ráda, že je nosí jen zřídka. Všechny tři se oblékly a vyparádily a nikdo je nechtěl.
Stříbrný pohár se vlhce leskl a čaj byl studený a osvěžující. Nyneiva obdivovala Elainin chladný a suchý obličej. Sama se cítila mokrá i přes vánek. „Musím říct,“ zamumlala, „že jsem čekala jiný přijetí.“
„Opravdu?“ opáčila Elain. „Po tom, jak s námi Vandene a Adeleas zacházely?“
Nyneiva si zhluboka povzdechla. „Tak dobrá. Doufala jsem. Konečně jsem Aes Sedai, opravdická Aes Sedai, a nikdo tomu zřejmě nevěří. Vážně jsem doufala, že po odjezdu ze Salidaru to bude jiný.“
Jejich setkání s Merilille Caendevin neprobíhalo nejlépe. Tedy spíš to, když jí byly představeny. Vandene je představila v podstatě jen zběžně a pak byly propuštěny, poslány pryč, aby si skutečné Aes Sedai mohly promluvit. Merilille říkala, že se jistě chtějí osvěžit, ale vlastně je propustila, a ony mohly odejít jako poslušné přijaté nebo zůstat jako mrzutá děcka. Už jen ta vzpomínka Nyneivě kazila veškeré pokusy o klid. Po obličeji se jí řinul pot.
Jenže být poslána pryč ještě nebylo to nejhorší. Merilille byla štíhlá, bledě elegantní Cairhieňanka s lesklými černými vlasy a velikýma vlahýma očima, šedá, která vypadala, že ji nikdy nic nepřekvapilo a taky nepřekvapí. Jenomže ty tmavé oči vykulila, když jí sdělily, že Nyneiva a Elain jsou Aes Sedai, a ještě víc, když se doslechla, že Egwain je amyrlin. Birgitte jako strážce ji jasně ohromila, i když tou dobou se již ovládala natolik, že se jenom podívala a krátce stiskla rty. Aviendha z toho vyšla nejsnáze. Merilille jenom zamumlala, jak ráda by byla, kdyby se stala novickou. Pak přišlo propuštění. A rada, připomínající spíš rozkaz, aby několik příštích dní strávily zotavováním po útrapách cesty.
Nyneiva si z rukávu vytáhla šátek a marně si krajkovým čtverečkem ovívala obličej. „Pořád si myslím, že něco skrývají.“
„Vážně, Nyneivo,“ řekla Elain potřásajíc hlavou. „Mně se nelíbí, jak s námi zacházely, o nic víc než tobě, ale ty se snažíš udělat z myši býka. Když chtějí Vandene a Adeleas hledat uprchlice, ať – si. Nebo bys byla raději, kdyby mísu hledaly ony?“ Za celou cestu se o ter’angrialu, jejž hledaly, téměř nezmínily ze strachu, aby párek neudělal právě tohle.
Nyneiva si přesto pořád myslela, že něco skrývají. Elain to jenom nechtěla připustit. Adeleas si neuvědomila, že Nyneiva vyslechla tu poznámku o hledání uprchlic, jakmile dorazí do Ebú Daru, a když se Nyneiva zeptala, jestli opravdu čekají, že nějakou najdou, Vandene trochu příliš rychle odvětila, že vždycky mají oči otevřené, kdyby narazily na nějakou mladou ženu, která uprchla z Věže. Nedávalo to smysl. Ze Salidaru nikdo neutekl, ale mladší novicky občas utíkaly – život byl tvrdý, zvlášť když se musely těšit na léta poslouchání, než vůbec mohly pomyslet na to, že by myslely na sebe – a občas se i přijatá novicka, jež si začala dělat starosti, zda někdy dosáhne šátku, pokusila vyklouznout, ale dokonce i Nyneiva věděla, že jen pár se jich dostalo z ostrova Tar Valonu a skoro všechny byly přivlečeny zpět. Vyhodit novicku mohly kdykoliv, že není dost silná, aby mohla pokračovat, že odmítla nebo neuspěla ve zkoušce na přijatou či ve zkoušce na Aes Sedai, jíž s Elain unikly, ale o odchodu nikdy nemohly rozhodovat ony, pokud už nenosily šátek.