„Co tady dělá?“ chtěla vědět Nyneiva. Ten muž rozpoutal masakr v Tanchiku a jen Světlo ví, kde ještě.
Služebná se na ni zmateně podívala. „No, děti Světla také vyslaly poselstvo, už před několika měsíci. Královna... Aes Sedai?“ Opět to zaváhání.
Elain se podařilo půvabně přikývnout, Nyneiva ale z hlasu hrubost nedostala. „Tak bychom ji neměly nechat čekat.“ Merilille si nechala o téhle Tylin uklouznout jednu věc, totiž že je to puntičkářka, škrobeně formální. Jestli ale i ona začne pochybovat o tom, že jsou Aes Sedai, Nyneiva měla zrovna tu správnou náladu, aby jí to dokázala.
Služebná je nechala ve velké komnatě se světle modrým stropem a žlutými stěnami, odkud řada vysokých trojitých oblouků oken vedla na balkon z tepaného železa, takže tu proudil příjemně slaný vánek. Nyneiva a Elain udělaly před královnou pukrle, odpovídající úkloně Aes Sedai před vladařem, lehce pokrčit kolena a mírně naklonit hlavu.
Tylin byla velmi působivá žena. Nebyla sice vyšší než Nyneiva, ale Elain se bude muset ještě hodně namáhat, aby se jí i ve své nejlepší chvíli vyrovnala v majestátnosti. Na jejich zdvořilosti měla odpovědět stejně, ona to však neučinila. Místo toho si je velitelsky prohlížela. Měla velké, tmavé oči.
Nyneiva její zájem oplácela nejzdvořileji, jak dokázala. Zvlněné lesklé černé kadeře, prošedivělé na spáncích, Tylin spadaly pod ramena, rámujíce velmi sličnou tvář, byť na ní nechyběly vrásky. Překvapivě měla na lících dvě jizvy, tenoučké a tak staré, že se již téměř zcela ztratily. Za pasem, setkaným ze zlata, měla samozřejmě jeden z těch zakřivených nožů, jehož jílec a pochva byly obsypány drahokamy, o němž si byla Nyneiva jistá, že je jen na ozdobu. Tylin na sobě měla šaty z modrého hedvábí, jaké si jistě nikdo nemohl obléci pro souboj, se záplavou sněhobílé krajky, která by jí nejspíš zakrývala i špičky prstů, kdyby dala ruce dolů, a suknicemi vyhrnutými vepředu nad kolena, aby byly vidět vrstvy zelenobílých hedvábných spodniček, táhnoucí se ještě o krok za ní. Živůtek, lemovaný stejnou krajkou, byl natolik těsný, až si Nyneiva říkala, jestli je v něm horší sedět nebo stát. Kolem štíhlé dlouhé šíje měla obojek z pleteného zlata, jenž jí přidržoval další krajku pod bradou, a na něm zavěšený svatební nůž v bílé pochvě, visící jílcem dolů z oválného prostřihu, který se bohatě vyrovnal všem hlubokým výstřihům, módním v jiných krajích.
„Vy musíte být Elain a Nyneiva.“ Tylin se usadila v křesle s řezbami připomínajícími bambus, i když bylo celé pozlacené, a aniž by od nich odtrhla zrak, pečlivě si upravila suknice. Hlas měla hluboký, melodický a velitelský. „Myslela jsem si, že je tu ještě třetí. Aviendha?“
Nyneiva si vyměnila pohled s Elain. Nedostalo se jim vybídnutí, aby se posadily, Tylin ani okem nemrkla ke křeslu. „Ona není Aes Sedai,“ začala Elain pomalu.
Tylin promluvila, než stačila říci víc. „A vy jste? Tys viděla nejvíc osmnáct zim, Elain. A ty, Nyneivo, jež na mne civíš jako kočka, která si přiskřípla ocas, kolik jsi jich viděla ty? Dvacet dva? Snad dvacet tři? Bodni mě do jater! Jednou jsem navštívila Tar Valon a Bílou věž. Pochybuji, že by žena vašeho věku kdy nosila ten prsten na pravé ruce.“
„Dvacet šest!“ štěkla Nyneiva. Značná část ženského kroužku doma v Emondově Roli si myslela, že je na vědmu příliš mladá, takže se jí stalo zvykem přizdobovat si každé jmeniny, jež si mohla připsat. „Je mi dvacet šest a jsem Aes Sedai ze žlutého adžah.“ Pořád cítila záchvěv pýchy, když tohle říkala. „Elain je možná osmnáct, ale je taky Aes Sedai a ze zeleného adžah. Myslíš, že by nás Merilille nebo Vandene nechaly nosit tyhle prsteny jako vtip? Hodně věcí se změnilo, Tylin. Sama amyrlin, Egwain z al’Vereů, není o nic starší než Elain.“
„Vážně?“ utrousila Tylin bezvýrazně. „To mi neřekly. Když Aes Sedai, která mi radila ode dne, kdy jsem usedla na trůn, a mému otci přede mnou, náhle bez vysvětlení odcestuje do Věže a já potom zjistím, že řeči o rozdělení Věže jsou pravdivé, když Dračí spřísahanci zřejmě vyrůstají ze země, když je proti Elaidě vybrána jiná amyrlin a v Altaře sebere vojsko pod velením jednoho z největších generálů dřív, než se o tom doslechnu – když se toto všechno stane, nemůžete čekat, že budu milovat překvapení.“
Nyneiva doufala, že se jí ve tváři neobjevuje nic z nepříjemných pocitů, které měla. Proč se nedokáže naučit občas držet jazyk za zuby? Náhle si uvědomila, že už necítí pravý zdroj. Vztek a rozpaky spolu moc dobře neladily. Nejspíš to bylo jen dobře. Kdyby dokázala usměrňovat, mohla by ze sebe udělat ještě většího hlupáka.
Elain se bez zadrhnutí vrhla do toho, aby věci urovnala. „Vím, že jsi to už slyšela,“ pravila Tylin, „ale dovol, abych připojila své omluvy k Merilille a ostatním. Sebrat vojsko na tvém území a bez tvého svolení bylo bezohledné. Jako polehčující okolnost mohu jenom uvést, že vše se událo velmi rychle a nás v Salidaru to chytilo uprostřed dění, ale to není žádná omluva. Dávám ti své slovo, že Altaře nikdo nechce ublížit, a nebylo to míněno jako urážka Větrného trůnu. Právě když spolu teď mluvíme, Gareth Bryne vede vojsko na sever, pryč z Altary.“
Tylin na ni bez mrkání zírala. „Do této chvíle jsem neslyšela jediné slovo omluvy či vysvětlení. Ale každý vládce Altary se musí naučit spolknout urážky od větších mocností bez hořkosti.“ Zhluboka se nadechla a mávla rukou, až krajka zavlála. „Posaďte se. Posaďte se. Obě. Opřete se o nůž a uvolněte si jazyk.“ Náhle se usmála, téměř rozpustile. „Nevím, jak to říkáte v Andoru. Uvolněte se a klidně řekněte, co máte na srdci.“
Nyneivu potěšilo, že Elain překvapením vykulila oči, poněvadž sama zalapala po dechu. Tohle byla ženská, o níž Merilille tvrdila, že vyžaduje obřadnost jako vytesanou do leštěného mramoru. Nyneiva se ještě ráda posadila do křesla. Když pomyslela na všechny ty skryté proudy v Salidaru, napadlo ji, jestli se Tylin třeba nesnaží... oč? Už pomalu od každého kromě nejbližších přátel čekala, že se s ní bude snažit manipulovat. Elain se strnule posadila na krajíček křesla.
„Co jsem říkala, jsem myslela vážně,“ ujišťovala je Tylin. „Ať řeknete cokoliv, nebudu to brát jako urážku.“ Z toho, jak si prsty poklepala na zdobený jílec nože u pasu, však mohla jako urážku brát mlčení.
„Nejsem si jistá, kde začít,“ odvážila se Nyneiva opatrně. Byla by raději, kdyby jí k tomu Elain nepřikyvovala. To Elain měla vědět, jak jednat s králi a královnami. Proč něco neřekne?
„Začni s proč,“ pobídla ji královna netrpělivě. „Proč do Ebú Daru ze Salidaru přišly čtyři další Aes Sedai? Nemůžete se snažit předčit Elaidino poselstvo – Teslyn to tak ani nenazývá, a to je tady jen ona a Joline... Vy jste to nevěděly?“ Se smíchem se opřela v křesle a prsty jedné ruky si přitiskla na rty. „A víte o bělokabátnících? Ano?“ Volnou rukou švihla dolů a její veselí začalo probublávat na povrch. „Tolik k bělokabátníkům! Jenomže já musím vyslechnout všechny, kteří mi skládají poklony, pana inkvizitora Carridina stejně jako ostatní.“
„Ale proč?“ chtěla vědět Nyneiva. „Těší mě, že nemáš bělokabátníky ráda, ale v tom případě, proč musíš poslouchat, co Carridin říká? Ten chlap je řezník.“ Poznala, že udělala další chybu. Jak Elain náhle zřejmě velmi zaujal veliký bílý krb, jehož široká římsa byla vyřezána do tvaru vysokých vln, jí to prozradilo dřív, než náhle utichly poslední zbytky Tylinina smíchu, jako když se sfoukne svíčka.