„Bereš mě za slovo,“ pravila královna tiše. „Řekla jsem uvolněte si jazyk a...“ Tmavé oči sklopila k podlaze a zřejmě se snažila sebrat.
Nyneiva se podívala na Elain v naději, že jí přítelkyně aspoň naznačí, co udělala špatně, nebo spíš, jak to napravit, ale Elain se na ni jen úkosem podívala a lehounce potřásla hlavou, pak zase začala studovat mramorové vlny. Asi by se měla vyhýbat i pohledu na Tylin. A přesto žena, civící do podlahy, přitahovala její pozornost. Tylin jednou rukou hladila jílec zakřivené dýky a druhou menší jílec, usazený mezi prsy.
Svatební dýka o Tylin hodně prozrazovala. Vandene a Adeleas jim některé věci o Ebú Daru celkem ochotně vysvětlily, obvykle však ty, díky nimž město působilo dojmem, že pro každého, kdo není obklopen tuctem ozbrojených strážných, je velmi nebezpečné. Bílá pochva znamenala, že královna je vdova a nehodlá se znovu vdát. Čtyři perly a ohnivý opál zasazené do zlatem obaleného jílce říkaly, že porodila čtyři syny a dceru, bíle smaltované lůžko ohnivého opálu a červeně smaltované zasazení tří perel zase, že přežil pouze jediný syn. Všem bylo nejméně šestnáct, když zemřeli, a zemřeli v soubojích, jinak by byly smalty černé. Jaké to muselo být, neustále při sobě nosit takovou připomínku! Podle Vandene ženy považovaly červené či bílé smalty za zdroj pýchy, ať už byly kameny perly a ohnivé opály, nebo barevná sklíčka. Vandene tvrdila, že mnoho ebúdarských žen vyndávalo kameny za děti, jimž bylo víc než šestnáct a odmítly souboj, a už se k nim nikdy neznalo.
Po dlouhé době Tylin konečně zvedla hlavu. Tvářila se docela mile a levou ruku sundala z dýky u pasu, svatební nůž však nepřítomně mnula dál. „Chci, aby můj syn nastoupil na Větrný trůn po mně,“ řekla mírně. „Beslan je ve tvém věku, Elain. V Andoru by to byla věc přirozené posloupnosti – i když by to musela být žena –“ Skutečně se zakřenila, její pobavení vypadalo být upřímné. „– i ve všech ostatních zemích, kromě Murandy, kde jsou věci téměř stejné jako tady v Altaře. Za tisíc let po Artuši Jestřábí křídlo jenom jediný rod držel trůn po pět pokolení, a Anarinin pád byl tak hluboký, že do dnešního dne je rod Todande mazlíčkem pro každého, komu se zachce. Žádný jiný rod nikdy neměl víc než dva vládce po sobě.
Když na trůn usedl můj otec, ostatním rodům patřilo z města víc než Mitsobarům. Kdyby vyšel z tohoto paláce beze stráží, zašili by ho do pytle s kamením a hodili do řeky. Když zemřel, předal mi, co mám nyní. Ve srovnání s ostatními vládci to není moc. Muž, jedoucí na odpočatém koni, dorazí z jednoho konce mé moci na druhý za den rychlé jízdy. Ale já nelenila. Když dorazily zprávy o Draku Znovuzrozeném, byla jsem si jistá, že dokážu Beslanovi předat dvakrát větší území, než jsem měla, a kromě toho i jisté spojence. Tearský Kámen a Callandor všechno úplně změnily. Teď děkuji Pedronu Niallovi, když zařídí, aby si Illian ukousl stomílový kus, místo aby Altaru napadl. Poslouchám Jaichima Carridina a nenapliju mu do očí i přesto, kolik Altařanů zahynulo v bělokabátnické válce. Poslouchám Carridina a Teslyn a Merilille a modlím se, abych svému synovi mohla předat aspoň něco, místo aby mě našli utopenou v lázni v den, kdy Beslana potká nehoda na lovu.“
Tylin se zhluboka nadechla. Přívětivý výraz zůstal, ale do hlasu se vloudilo ostří. „Takže jsem se kvůli vám postavila na rybí trh s nahou hrudí. Teď mi budete odpovídat vy. Proč mám tu čest mít tu čtyři další Aes Sedai?“
„Přišly jsme sem hledat jeden ter’angrial,“ řekla Elain, a zatímco Nyneiva ohromeně kulila oči, pověděla jí všechno, od Tel’aran’rhiodu po prach v místnosti, kde je hledaná mísa.
„Zařídit, aby bylo počasí zase normální, by bylo podivuhodné požehnání,“ poznamenala Tylin pomalu, „ale čtvrť, kterou popisuješ, bude nejspíš Rahad, na druhém břehu řeky. Tam chodí po špičkách dokonce i občanská hlídka. Odpusťte – uvědomuji si, že jste Aes Sedai – ale v Rahadu byste mohly skončit s nožem v zádech dřív, než byste si to uvědomily. Když máte pěkné šaty, použijí velmi tenkou čepel, aby nevyteklo moc krve. Zřejmě bychom měly to pátrání nechat na Vandene a Adeleas. Myslím, že už toho zažily víc, aby chodily do takových míst.“
„Ony ti o té míse řekly?“ zeptala se Nyneiva zamračeně, ale královna zavrtěla hlavou.
„Jen to, že sem přišly něco hledat. Aes Sedai mi nikdy neřeknou víc, než opravdu musejí.“ Znovu se pousmála. Vypadala vesele, i když její jizvy díky tomu připomínaly tenké vrásky na tvářích. „Aspoň než jste přišly vy dvě. Kéž vás léta příliš nezmění. Častokrát jsem si přávala, aby se Cavandra nemusela vrátit do Věže. S ní jsem si mohla takhle popovídat.“ Vstala a jim pokynula, aby zůstaly sedět. Přeplula komnatou a slonovinovou paličkou klepla na stříbrný gong. Na tak malou věc vydal docela hlasitý zvuk. „Pošlu pro studený mátový čaj a promluvíme si. Povíte mi, jak vám mohu pomoci – kdybych do Rahadu poslala vojáky, bylo by to znovu jako vinné nepokoje – a snad mi dokonce budete umět vysvětlit, proč je zátoka plná lodí Mořského národa, které ani nepřistávají, ani neobchodují...“
Nad čajem při vyprávění minulo hodně času. Hlavně se bavily o nebezpečí číhajícím v Rahadu a o tom, co Tylin nemůže udělat. Přivedli i Beslana, zakřiknutého mladíka, který se uctivě klaněl a měl nádherné černé oči, v nichž se objevila snad úleva, když mu matka konečně řekla, že může jít. On rozhodně nepochyboval, že jsou Aes Sedai. Nakonec se však mladé ženy vydaly zpátky do svých komnat chodbami jasných barev.
„Takže ony chtějí převzít i pátrání,“ zamumlala Nyneiva, rozhlédnuvši se kolem, aby se ujistila, že žádný olivrejovaný sloužící není dost blízko, aby ji slyšel. Tylin už o nich i tak věděla příliš. A i když se usmívala, z Aes Sedai v Salidaru radost rozhodně neměla. „Elain, myslíš, že bylo moudrý všecko jí povědět? Mohla usoudit, že nejlepší způsob, jak zajistit, aby se ten kluk dostal na trůn, je nechat nás najít mísu a pak to všecko povědět Teslyn.“ Nejasně si na Teslyn vzpomínala. Červená, a nepříjemná ženská.
„Vím, jak se máti cítila, když Aes Sedai cestovaly po Andoru a nikdy jí neřekly, co dělají. Vím, jak bych se cítila já. Kromě toho jsem si konečně vzpomněla, co mě učili o té větě – opři se o nůž a to ostatní. Jediný způsob, jak urazit někoho, kdo ti ji řekne, je zalhat.“ Elain lehce zvedla bradu. „A Vandene a Adeleas si jenom myslí, že to převzaly. V tomhle Rahadu může být nebezpečno, ale já si nemyslím, že to bude horší než v Tanchiku, a tady si nebudeme muset dělat starosti s černými sestrami. Vsadím se, že do deseti dnů budeme naši mísu mít. Já budu vědět, proč Matův ter’angrial dělá, co by neměl dělat, budeme na cestě zpátky za Egwain a on se bude ťukat do čela stejně rychle jako pan Vanin. A Vandene a Adeleas zůstanou sedět tady s Merilille a Teslyn a budou se snažit přijít na to, co se stalo.“
Nyneiva si nemohla pomoci. Zasmála se nahlas. Hubený vyčouhlý sluha, přesouvající velkou vázu ze zlatého porcelánu, se na ni podíval a ona na něj vyplázla jazyk. Muž vázu málem pustil. „Tu sázku bych nebrala, až na tu část o Matovi. Takže deset dní.“
49
Mlžné zrcadlo
Rand spokojeně bafal z fajfky. Seděl jenom v košili opřený o jeden ze štíhlých bílých sloupů lemujících maličké oválné nádvoří a docela lhostejně se díval, jak z mramorové fontány stříká voda a ve slunečním světle se jiskří jako drahokamy. Ještě nebylo poledne a tato část nádvoří byla ve stínu, což bylo příjemné. Dokonce i Luis Therin byl zticha. „Jsi si jistý, že si to s tím Tearem nerozmyslíš?“