„Rande, Perrine,“ ozval se ustaraně Loial. „Jenom zachovejte klid, nerozčilujte se. Neperte se. Ne vy dva.“ Rukou o velikosti šunky oba neohrabaně poplácal po rameni. „Oba byste si měli nyní odpočinout v državě. Državy jsou velice mírné, velice uklidňující.“
Rand civěl na Perrina a Perrin na oplátku na něj. Pořád ještě cítil jistý hněv, záchvěvy jako blesky v bouři, která nechce utichnout. Luis Therin znepokojeně mumlal někde v dálce. „Mrzí mě to,“ zabručel Rand a myslel to pro oba.
Perrin jen neurčitě mávl rukou, možná to znamenalo, že není zač se omlouvat nebo že omluvu přijímá, sám se ale neomluvil. Místo toho znovu otočil hlavu ke sloupům, ke dveřím, jimiž vstoupil Loial.
Znovu uběhla poměrně dlouhá doba, než běžící kroky zaslechl i Rand.
Na nádvoří se plnou rychlostí vřítila Min. Nevšímajíc si Loiala a Perrina, popadla Randa za ruce. „Přicházejí,“ funěla. „Právě jsou na cestě.“
„Jenom klid, Min,“ řekl Rand. „Uklidni se. Už jsem si myslel, že si šly všechny lehnout jako – jak jsi říkala, že se jmenuje? Demira?“ Pravdou bylo, že cítil značnou úlevu, ačkoliv dunivý a sípavý smích Luise Therina při zmínce o Aes Sedai zesílil. Po tři dny se Merana každé odpoledne objevovala se dvěma sestrami, pravidelně jako nejlepší hodinky, ale návštěvy před pěti dny náhle ustaly beze slova na vysvětlenou. Min neměla tušení proč. Rand si začal dělat starosti, jestli je jeho pravidla neurazila natolik, aby odešly.
Ale Min k němu úzkostlivě vzhlížela. Uvědomil si, že se žena třese. „Poslouchej mě! Je jich sedm, ne tři, a neposlaly mě, abych požádala o svolení nebo ti dala vědět nebo tak. Vyklouzla jsem před nimi a Růženka celou cestu cválala. Chtěly se dostat do paláce dřív, než by ses to dozvěděl. Zaslechla jsem, jak Merana mluví s Demirou, když nevěděly, že tam jsem. Chtějí se dostat do velkého sálu před tebou, abys ty musel přijít za nimi.“
„Je tohle to tvoje vidění, co myslíš?“ zeptal se klidně. Ženy, které umějí usměrňovat, mu ošklivě ublíží, říkala. Sedm! šeptal chraptivě Luis Therin. Ne! Ne! Ne! Rand si ho nevšímal. Víc nemohl dělat.
„Já nevím,“ supěla Min zoufale. Rand si překvapeně uvědomil, že se jí lesknou oči neprolitými slzami. „Myslíš, že bych ti to neřekla, kdybych to věděla? Já jenom vím, že přicházejí, a –“
„A není se čeho bát,“ přerušil ji důrazně. Aes Sedai ji musely opravdu vyděsit, aby měla Min slzy na krajíčku. Sedm, sténal Luis Therin. Sedm jich nezvládnu, ne najednou. Ne sedm. Rand pomyslel na tlouštíka-angrial a hlas se začal vytrácet. Přesto zněl pořád znepokojeně. Alespoň že mezi nimi nebyla Alanna. Rand ji cítil v dálce, nehýbala se, tedy rozhodně ne směrem k němu. Nebyl si jistý, jestli se ještě někdy odváží k ní přiblížit. „A nemám ani času nazbyt. Jalani?"
Baculatá mladičká Děva vykoukla zpoza sloupu tak náhle, že Loial prudce narovnal uši. Min jako by viděla ogiera poprvé v životě, i Perrina. Taky sebou trhla.
„Jalani,“ řekl Rand, „vyřiď Nandeře, že jdu do velkého sálu, kde zakrátko očekávám Aes Sedai.“
Snažila se udržet klidnou tvář, avšak v náznaku spokojeného úsměvu vypadaly její buclaté tváře ještě baculatější. „Beralna už šla Nanderu informovat, Car’a’carne.“ Loial nad tím titulem zastříhal ušima.
„Tak řekni Sulin, aby mi do oblékárny za velkým sálem přinesla můj kabát. A Dračí žezlo.“
Jalani se usmála otevřeně. „Sulin už běžela v těch svých mokřinských šatech rychle jako šedonosý zajíc, když si sedne na trny segade.“
„V tom případě,“ prohlásil Rand, „mi můžeš do velkého sálu přivést mého koně.“ Mladé Děvě spadla brada, zvlášť když se Perrin a Loial rozřehtali z plných plic.
Min Randa praštila pěstí do žeber, až zachrčel. „Tohle není vůbec k smíchu, ty zabedněný ovčáku! Merana a ostatní se balily do šátků, jako by si braly zbroj. Teď mě poslouchej. Postavím se stranou za sloupy, takže ty mě uvidíš, ale ony ne, a jestli něco zahlídnu, dám ti znamení.“
„Ty zůstaneš pěkně tady s Loialem a Perrinem,“ prohlásil Rand. „Nevím, jaké znamení bys mohla dát, abych mu rozuměl, a jestli tě ony uvidí jenom koutkem oka, tak poznají, žes mě varovala.“ Předvedla jeden z těch svých postojů ruce v bok a zamračený, mrzutě umíněný pohled s přivřenýma očima. „Min?“
K jeho překvapení si povzdechla a řekla: „Ano, Rande,“ poddajná jako máslo. Tohle v něm vždycky vzbudilo podezření, stejně jako když to udělala Elain nebo Aviendha, jenže teď neměl čas se v tom vrtat, jestli se měl do velkého sálu dostat před Meranou. Kývl a doufal, že nevypadá tak nejistě, jako se cítil.
Napadlo ho, zda by neměl požádat Perrina a Loiala, aby ji tu zadrželi – tohle by milovala – a odklusal do oblékárny za velkým sálem s Jalani za patami, která si mumlala, jestli to s tím koněm měl být vtip. Sulin už na něj čekala se zlatem vyšívaným červeným kabátem a Dračím žezlem. Hlavice oštěpu si vysloužila pochvalné zabručení, ačkoliv by jí určitě připadala přijatelnější bez zelenobílých střapců, s řádně dlouhým ratištěm a bez řezeb. Rand se přesvědčil, že má angrial v kapse. Byl tam a on začal dýchat lehčeji, přestože Luis Therin pořád zřejmě úzkostně funěl.
Když Rand spěchal oblékárnou obloženou deštěním s vyřezávanými lvy do velkého sálu, zjistil, že všichni byli stejně rychlí jako Sulin. Po jedné straně trůnního pódia se tyčil Bael a na druhé stála Melain a klidně si upravovala tmavou loktuši. Ode dveří k pódiu byla rozestavěna stovka či víc Děv, klečících pod Nandeřiným pozorným dohledem na koleni, s oštěpy a puklíři, rohovinovými luky v pouzdrech na zádech a toulci plnými šípů u boků. Nad černými závoji byly vidět jenom jejich oči. Jalani se rychle připojila k jedné řadě. Za nimi se mezi silnými sloupy tlačili další Aielové, muži i Děvy, ačkoliv žádný zřejmě neměl kromě těžkého nože jinou zbraň. Hodně z nich se však tvářilo zachmuřeně. Vyhlídka na střet s Aes Sedai je rozhodně nemohla těšit, a nebylo to ze strachu z jediné síly. Ať už o nich teď Melain a ostatní moudré hovořily jakkoliv, většina Aielů měla v hlavě pevně zahnízděnou představu, že kdysi Aes Sedai zklamali.
Bashere tu, samozřejmě, nebyl – byli s manželkou v jednom výcvikovém táboře – a nebyli tu ani žádní andorští šlechtici, kteří zaplnili palác. Rand si byl jistý, že Naean, Elenia, Lir a celá jejich banda se o tomhle shromáždění dozvěděli velice rychle. Audienci u trůnu si nikdy nenechali ujít, pokud je rovnou neposlal pryč. Jejich nepřítomnost mohla znamenat pouze to, že cestou k velkému sálu zjistili její důvod, a to znamenalo, že Aes Sedai jsou již v paláci.
Rand se vskutku teprve usadil na Dračím trůnu, s Dračím žezlem na koleni, když do velkého sálu vběhla zmateně se tvářící paní Harforová, což u ní bylo dost neobvyklé. Vytřeštila oči na něj i na Aiely a udiveně vyhrkla: „Poslala jsem sloužící všude, aby tě našli. Jsou tu Aes Sedai –“ Dál se nedostala, protože se v širokých dveřích objevilo sedm Aes Sedai.
Rand najednou cítil, jak Luis Therin sáhl po saidínu, dotkl se angrialu, ale Rand ho převzal sám a držel ten zuřící proud ohně a ledu, špíny a nádhery, stejně tvrdě, jako svíral kus seanchanského oštěpu.
Sedm, mumlal Luis Therin temně. Řekl jsem jim tři a přijde jich sedm. Musím být opatrný. Ano. Opatrný.