Sulin běhala sem a tam, natřásala mu polštáře a upravovala lněnou pokrývku, brumlala, že pokrývky na podlaze byly zdravější, přinesla mu mátový čaj, o nějž nepožádal, a punč, který nechtěl, dokud jí nerozkázal, aby toho nechala. „Jak můj pán Drak velí,“ zavrčela se sladkým úsměvem. Předvedla druhé dokonalé pukrle, ale vyrazila ven, jako by se nehodlala namáhat s otevíráním dveří.
Min s ním rovněž zůstala, seděla na žíněnce, držela ho za ruku a mračila se, až usoudil, že se bojí, že Rand umírá. Nakonec ji taky vyhnal ven, alespoň na tak dlouho, aby si mohl natáhnout tmavošedé roucho, které předtím vždycky nechával v šatníku. Našel tam ještě něco jiného, až úplně vzadu. Úzké nezdobené dřevěné pouzdro s flétnou, které mu daroval Tom Merrilin. Randovi to připadalo tak dávno. Posadil se k jednomu vysokému úzkému oknu a pokusil se hrát. Po tak dlouhé době to zprvu bylo spíš kvílení a odmlky než co jiného. Právě tyhle podivné zvuky přitáhly Min zpátky.
„Zahraj mi,“ vyhrkla a potěšením, nebo možná ohromením, se zasmála a samozřejmě se mu usadila na koleni, zatímco on se snažil s pramalým úspěchem vyloudit nějakou rozeznatelnou melodii. A takhle to vypadalo, když k nim vrazily moudré, Amys, Bair, Sorilea a asi tucet dalších. Min se, celá rudá, rychle vyškrábala na nohy a urovnávala si kabátec tak, až jste si mohli myslet, že se tady prali.
Bair a Sorilea byly u něj dřív, než se zmohl na slovo.
„Podívej se doleva,“ nařídila mu Sorilea, zvedla mu palcem víčko a přistrčila k němu ošlehaný obličej. „Teď doprava.“
„Máš moc rychlý tep,“ zamumlala Bair, držíc mu kostnaté prsty na krku.
Nandera nejspíš vyslala Děvy, jakmile se mu podlomila kolena. Sorilea zřejmě rozehnala menší vojsko moudrých, které se hodlaly vrhnout na palác, a vzala s sebou jenom tuhle menší hordu. A Sorilea Nesorilea, zřejmě se všechny chtěly dostat u Car’a’carna na řadu. Když s Bair skončily, jejich místa zaujaly Amys a Colinda, hubená ženská s pronikavýma šedýma očima, která vypadala na střední věk, až na to, že měla stejně silnou osobnost jako Sorilea. To ale měla Amys taky a ještě spousta dalších. Štouchaly do něj, dloubaly, koukaly a nadávaly mu do tvrdohlavců, když odmítl skákat na místě. Zřejmě si opravdu myslely, že to udělá.
Min rovněž neprošla bez povšimnutí, zatímco se moudré střídaly u Randa, ostatní obklopily ji, kladly jí stovky otázek, všechny ohledně jejích vidění. Z čehož ona vykulila oči a zírala na ně a na Randa, jako kdyby uvažovala, jestli jí snad čtou myšlenky. Amys a Bair to vysvětlily – Melain si nedokázala nechat zprávu o holčičkách pro sebe – a místo toho, aby oči ještě víc vykulila, málem jí vypadly z důlků. Dokonce i Sorilea zřejmě přijala Melainin názor, že Min její schopnost staví více méně na roveň moudré, jelikož však moudré byly moudré – což v podstatě odpovídalo tomu, že Aes Sedai jsou Aes Sedai – musela všechno opakovat tolikrát, kolik bylo moudrých, protože ty, které se motaly kolem Randa, si chtěly být jisté, že jim nic neušlo.
Jakmile Sorilea a ostatní váhavě usoudily, že si potřebuje jenom odpočinout, a odešly s rozkazem, aby si odpočinul, Min se mu zase pohodlně usadila v klíně. „Ony mluví ve snech?“ řekla potřásajíc hlavou. „To snad ani není možný, je to jako něco z příběhů.“ Zamračila se. „Jak je podle tebe Sorilea stará? A ta Colinda. Viděla jsem – Ne. Ne, s tebou to nemá nic společného. Možná na mě působí to horko. Když něco vím, tak to vím vždycky. Musí to být tím horkem.“ V očích jí poťouchle zasvitlo. Pomalu se naklonila blíž a našpulila rty k polibku. „Když je našpulíš takhle,“ zamumlala, když se skoro dotýkala jeho, „mohlo by to pomoct. V tom posledním kousku se skoro dal rozeznat ‚Kohout v bryndě'.“ Chvíli mu trvalo, než pochopil, clonila mu celý výhled, ale když mu to došlo, musel skutečně vypadal skvěle, protože ona se mu se smíchem zhroutila na prsa.
Zakrátko došla zpráva od Coiren, ptala se na jeho zdraví, doufala, že není nemocný, a ptala se, jestli by ho mohla se dvěma sestrami navštívit. Nabízela léčení, pokud by si to přál. Zatímco Rand zprávu četl, Luis Therin se zavrtěl, jako by se probouzel ze spánku, avšak jeho nejasné nespokojené mumlání se nedalo srovnávat s výbuchem vzteku v Caemlynu, a zřejmě zase usnul, když Rand dopis odložil.
Bylo to v ostrém protikladu k chování Merany. A připomnělo mu to, že se ve Slunečním paláci dopoledne nestane nic, aby to Coiren v plném znění nevěděla do západu slunce, jestli ne dřív. Poslal v odpověď zdvořilé poděkování za její přání a zdvořilé odmítnutí nabídky. Pořád se cítil unavený a chtěl mít všech pět pohromadě, než se zase setká s nějakou Aes Sedai. Aspoň částečně proto odmítl.
V tom samém dopise Rand také požádal o návštěvu Gawyna. S Elaininým bratrem se setkal jen jednou, ale měl ho rád. Gawyn ale nepřišel a ani neodpověděl. Rand smutně usoudil, že Gawyn věří těm příběhům o své matce. Těžko můžete po někom žádat, aby takové věci prostě přestal věřit. Kdykoliv na to pomyslel, dostal tak pochmurnou náladu, že dokonce i Min si zoufala, když se ho snažila povzbudit. Byl-li Rand v takové náladě, ani Perrin, ani Loial se nezdržovali v jeho blízkosti.
O tři dny později přišla od Coiren další žádost, stejně zdvořilá, a tři dny poté další, ale on se omluvil i nyní. Částečně to bylo kvůli Alanně. Cítil ji daleko a nejasně, ale s každou hodinou se blížila. Nebylo divu, Rand si byl jistý, že Merana Alannu vybere jako jednu ze šesti. Nehodlal si Alannu pustit blíž než na míli k tělu, rozhodně ne na dohled, ale řekl, že je postaví na roveň Coiren, a myslel to vážně. Takže Coiren bude muset mít ještě chvíli strpení. Kromě toho měl stejně moc práce.
Rychlá návštěva ve škole v bývalém Barthanesově paláci nakonec nebyla tak rychlá. Idrien Tarsinová znovu čekala ve dveřích, aby mu ukázala všechny možné vynálezy a objevy, často nesrozumitelné, a taky dílny, kde nyní různé nové radlice, brány a sekačky vyráběli na prodej, potíž však nastala s Heridem Felem. Nebo možná s Min. Felovi se myšlenky jako obvykle zatoulaly, jeho jazyk je následoval, a mužík očividně zapomněl, že tu Min je. Zapomněl na ni několikrát. Ale Rand ho ještě nestačil pořádně nasměrovat k tomu, co chtěl vědět, když si jí Fel náhle poprvé všiml a vyskočil jako splašený králík. Pak se jí neustále omlouval za zpola vykouřenou fajfku, kterou si jako obvykle zapomněl zapálit, neustále si oprašoval popel z mohutného teřichu a neustále si uhlazoval řídké šedé vlasy. Min se to očividně líbilo, ačkoliv proč se jí líbilo, že ten člověk zapomíná na její přítomnost, to Rand netušil. Dokonce Fela políbila na temeno, když se s Randem zvedli k odchodu, po čemž stařík zůstal jako opařený. Taky mu moc nepomohlo, když zjistil, co Fel vykoumal ohledně zámků na věznici Temného a o Poslední bitvě.
Příštího dne dostal noticku vmáčknutou na utržený růžek pergamenu.
Víra a řád dávají sílu. Musíš odklidit rum, než začneš stavět. Vysvětlím, až se příště uvidíme. Nevoď tu holku. Moc hezká.
Byl to spěšný škrabopis s podpisem vtištěným do rožku a Randovi nedával smysl. Když se ale snažil znovu spojit s Felem, stařík zjevně řekl Idrien, že se zase cítí být mladý, a odešel na ryby. Uprostřed sucha. Randa napadlo, že snad stařík nakonec přišel o rozum úplně. Min však ta poznámka rozhodně pobavila. Zeptala se, může-li si ji nechat, a on ji několikrát přistihl, jak se nad ní zubí.