„Já jsem... měla starosti, můj pane Draku.“ Přes zaváhání a ruměnec mluvila vyrovnaně. „Od chvíle, co přišly Aes Sedai, rostou klepy jako houby po dešti. Smím se zeptat, kdo skutečně chceš, aby tu vládl?“
„Elain Trakandovna. Dědička Andoru. Nyní vlastně královna Andoru.“ Přinejmenším jí brzy bude. „Nevím, které klepy máš na mysli, ale ty si hlavně lámej hlavu, jak srovnat Cairhieňany, a Aes Sedai nech na starosti mně. Elain ti bude vděčná za to, cos tu vykonala.“ Min si z jakéhosi důvodu hlasitě odfrkla.
„Ona je dobrá volba,“ pronesla Berelain zamyšleně. „Ji, myslím, Cairhieňané přijmou, snad dokonce i vzbouřenci v kopcích.“ To byla moc dobrá zpráva. Berelain byla všímavým soudcem politických proudů, možná stejně dobrým jako rozená Cairhieňanka. Zhluboka se nadechla a Luis Therin na okamžik přestal broukat. „Co se Aes Sedai týče... povídá se, že tě přišly doprovodit do Bílé věže.“
„A já jsem říkal, nechej Aes Sedai mně.“ Ne že by Berelain nevěřil. Svěřil jí vládu nad Cairhienem, dokud na Sluneční trůn neusedne Elain, dokonce jí věřil, že o ten trůn neusiluje sama. Věděl však také, že čím míň lidí ví, že má s Aes Sedai nějaké plány, tím menší je šance, že Coiren zjistí, že myslí na víc než jen na její zlato a šperky.
Jakmile se za Berelain zavřely dveře, Min znovu popotáhla. Vlastně tentokrát spíš zafrkala. „Ráda bych věděla, proč se obtěžuje s nošením vůbec nějakých šatů. No, dřív nebo později dostane přes prsty. Neviděla jsem nic, co by ti bylo k užitku. Jenom muže v bílým, kvůli kterýmu padne na zadek. Některé ženské nemají žádný stud!“
To samé odpoledne jej požádala o peníze a zaměstnala celý oddíl švadlen, protože z Caemlynu odešla jen s tím, co měla na sobě, a ony jí začaly dodávat záplavu kabátců, spodků a blůz z hedvábí a brokátu všemožných barev. Některé blůzky měly hodně hluboký výstřih, dokonce hlubší než kabátec. A u některých spodků si Rand nebyl jistý, jak se do nich vlastně dostává. Taky každý den cvičila házení nožem. Jednou viděl, jak jí Nandera a Enaila ukazují jejich způsob boje holýma rukama a nohama, jenž se výrazně lišil od toho, jak to dělali muži. Děvám se nelíbilo, že se dívá, a nechtěly pokračovat, dokud neodejde. Perrin by to možná pochopil, ale Rand se potisící rozhodl, že ženám prostě nerozumí a nikdy nebude.
Každý den chodil do Randových komnat Rhuark, nebo Rand chodil do pracovny, kterou Rhuark sdílel s Berelain. Randa potěšilo, že ji vidí tvrdě dřít nad zprávami o dodávkách zrní, přesunu uprchlíků a opravách škod po tom, co někteří Cairhieňané začali nazývat druhou aielskou válkou, i přes veškerou snahu označit to za shaidskou válku. Rhuark prohlásil, že se rozhodl ignorovat to, jak si Cairhieňané hrají, jak to nazýval, na ji’e’toh, ačkoliv pokaždé vrčel, když uviděl nějakou Cairhieňanku s mečem nebo mladého muže či ženu celé v bílém. Vzbouřenci zřejmě pořád seděli v kopcích a vyčkávali, jejich počty rostly, ale ti mu taky starosti nedělali. Jemu dělali starosti Shaidové a kolik oštěpů pořád každý den odcházelo na jih do Tearu. Zvědové, tedy ti, co se vrátili, hlásili, že Shaidové se na Rodovrahově Dýce vrtí. Nedalo se poznat, kterým směrem hodlají vytáhnout, ani kdy. Rhuark se taky zmínil o počtu Aielů, kteří se neustále poddávali bezútěšnosti a odhodili oštěpy, o počtu těch, kteří odmítli svléknout gai’šainskou bílou, když skončila jejich doba, dokonce i o těch několika málo, kteří stále mířili na sever, aby se připojili k Shaidům. Byl to důkaz jeho neklidu. Kupodivu byla ve stanech Sevanna, dokonce i ve městě samotném, a odešla den po Randově příchodu. Rhuark se o tom zmínil jen mimochodem.
„Nebylo by lepší ji chytit?“ zeptal se Rand. „Rhuarku, já vím, že má být údajně moudrá, ale nemůže jí být, tak jak to chápu já. Nepřekvapilo by mě, kdyby se bez ní Shaidové začali chovat rozumně.“
„O tom pochybuji,“ utrousil Rhuark. Seděl na podušce u stěny pracovny a bafal z fajfky. „Amys a ostatní si za Sevanninými zády vyměňují pohledy, ale přijímají ji jako moudrou. Když moudré říkají, že Sevanna je moudrá, tak taky je. Viděl jsem náčelníky, na které bych nepromarnil ani jediný měch s vodou, i kdybych stál mezi deseti tůněmi, ale přesto to byli náčelníci.“
Rand si povzdechl a pustil se do prohlížení mapy rozložené na stole. Rhuark ji zřejmě vůbec nepotřeboval. Bez dívání dokázal pojmenovat kterýkoliv krajinný rys, který byl na mapě. Berelain seděla v křesle s vysokým opěradlem na druhé straně stolu, s nohama složenýma pod sebou a složkou s papíry v klíně. V ruce držela brk a na stolečku u křesla stál kalamář. Občas na něj pohlédla, ale kdykoliv si všimla, že se na ni dívá Rhuark, sklonila zase hlavu ke zprávám. Z nějakého důvodu se Rhuark zamračil pokaždé, když se na ni podíval, a ona se vždycky začervenala a umíněně vystrčila bradu. Občas se Rhuark zatvářil odmítavě, což nedávalo žádný smysl. Teď se přece o své záležitosti zase starala.
„Budeš muset přestat posílat oštěpy na jih,“ řekl nakonec Rand. Nelíbilo se mu to. Bylo nesmírně důležité, aby Sammael viděl, jak na něj míří to největší kladivo na světě, ale ne za cenu, že bude muset opět vyhánět Shaidy z Cairhienu. „Nevidím žádný jiný způsob.“
Dny míjely a každý byl něčím vyplněn. Byli zde urození páni a paní, kteří se na sebe usmívali tak srdečně, až si byl Rand jistý, že pod povrchem proti sobě kují pikle. Moudré mu radily, jak jednat s Aes Sedai, ať už z Věže, či ze Salidaru. Vedle Amys a Bair vypadala Melain mírná. Ze Soriley mu tuhla krev v žilách. Mladí Cairhieňané se bouřili v ulicích proti Rhuarkovu zákazu soubojů. Rhuark to zvládl tím, že jim dal ochutnat, jaké to je doopravdy, když se z člověka stane gai’šain. Když seděli již celý den pod stráží nazí na slunci, trochu to jejich nadšení uhasilo, ale Rhuark nehodlal jít proti zvykům natolik, aby skutečně oblékl mokřiňany do bílého, a ti, které Rudé štíty pochytaly, se s celou věcí začali ve skutečnosti naparovat. Rand zaslechl Selindu, když velmi domýšlivým tónem říkala jiné mladé ženě s mečem a nakrátko zastřiženými vlasy, že nikdy skutečně nepochopí ji’e’toh, dokud ji nechytí Aielové. Bylo to velmi povznášející, ať už to znamenalo cokoliv.
Ale i přes Shaidy a urozence, moudré a pouliční bouře, přes to, že si nebyl jistý, jestli se Fel ještě někdy vrátí z ryb, byly ty dny... příjemné. Osvěžující. Možná to opravdu bylo jen proto, že byl po příchodu tak unavený. A možná to opravdu bylo jen ve srovnání s těmi posledními hodinami v Caemlynu, přesto to však zřejmě Luise Therina uklidnilo. Rand se dokonce přistihl, že ho baví, jak si z něj Min utahuje, natolik, že si jednou či dvakrát musel připomenout, že si z něj právě jen utahuje. Když byl v Cairhienu asi deset dní, začal uvažovat o tom, že by nebylo zase tak špatné strávit tu zbytek života. Samozřejmě věděl, že to nemůže vydržet.
Pro Perrina však těch deset dní vůbec nebylo příjemných. Zanedlouho vyhledal Loialovu společnost, jenomže Loial našel svůj ráj v Královské knihovně, kde trávil větší část dne. Perrin rád četl a ty zdánlivě nekonečné místnosti zaplněné knihami až po vysoké klenuté stropy by se mu možná líbily, ale čenichala tu jedna Aes Sedai, štíhlá tmavovlasá žena, která téměř nemrkala. Zdánlivě si ho nevšímala, ale on Aes Sedai nijak zvlášť nevěřil ani před událostmi v Caemlynu. Když mu tedy byla Loialova společnost odepřena, chodil Perrin často na lov s Gaulem a párkrát i s Rhuarkem, s nímž se setkal v Kameni a jehož si oblíbil. Perrinovým problémem byla jeho manželka. Nebo možná Berelain. Nebo obě. Kdyby nebyl Rand tak zaneprázdněný, Perrin by jej byl požádal o radu. Všeobecnou. Rand znal ženy, ale byly tu věci, o nichž muž prostě nemohl jen tak z ničeho nic mluvit.