Uchopil saidín, otevřel průchod a čára světla se rozšířila, takže se ukázal vnitřek velkého stanu se zelenými pruhy, který byl prázdný až na barevné koberce, do nichž byl vetkán vzor tairenského bludiště. V tomhle stanu hrozil útok ze zálohy dokonce ještě méně než v okolí statku, ale Enaila a Maira a ostatní se přesto zahalily a vrhly se do průchodu. Rand se ještě zdržel a ohlédl se.
Kely Huldin zrovna odcházel k domu, hlavu sklopenou, a vedle něj jeho žena poháněla jejich dva potomky. Neustále ho na uklidněnou hladila po rameni, dokonce i z takové dálky však Rand viděl, jak září. Kely očividně neuspěl. Taim teď stál s Jurem Gradym a oba se dívali, jak se malý plamínek mezi nimi chvěje. Sora Gradyová, se synkem v náručí, se na manžela nedívala. Oči stále upírala na Randa. Oči ženy se zabodnou hlouběji než nůž. Další dvouříčské pořekadlo.
Rand prošel průchodem a počkal, až projde i zbytek Děv. Pak propustil pravý zdroj. Dělá, co musí.
4
Smysl pro humor
V šeru ve stanu bylo dost velké horko, aby vedle toho Caemlyn, nějakých osm set mil na sever odsud, působil příjemně chladným dojmem, a když Rand rozhrnul chlopně, zamrkal. Udeřilo do něj slunce, až byl vděčný za šufu.
Nad zeleně pruhovaným stanem povlávala kopie Dračího praporce spolu s jednou karmínovou vlajkou se starobylým symbolem Aes Sedai. Na zvlněné pláni, kde byl veškerý porost až na pár nejodolnějších trsů trávy dávno rozdupaný na prach kopyty a vysokými botami, stály další stany – stany špičaté i ploché, většina byla bílá, i když často špinavě bílá, ale mnohé byly barevné či pruhované. Stany a barevné praporce urozených pánů. Tady, na hranici Tearu, na okraji Maredské pláně, se shromáždilo vojsko, tisíce a tisíce vojáků z Tearu a Cairhienu. Aielové si svoje stany stavěli hodný kus stranou od mokřiňanů. Již nyní tu bylo pět Aielů na každého Tairena a Cairhieňana a s každým dnem přicházeli další. Bylo to vojsko, před nímž se bude Illian třást jako osika, voj již teď dost mocný, aby rozdrtil cokoliv, co by mu stálo v cestě.
Enaila a ostatní členky přední stráže již byly venku. Sundaly si závoje a bavily se asi s tuctem Aielů. Jeho stan Aielové hlídali neustále. Byli oblečení stejně jako Děvy a vysocí jako Rand, i vyšší, lvi vedle panteřích Děv, muži s tvrdými, sluncem osmahlými tvářemi a očima modrýma, zelenýma nebo šedýma. Dneska zde byli Sha’mad Conde, Hromoví chodci, vedení samotným Roidanem, jenž vedl společenstvo na této straně Dračí stěny. Děvy pak nesly Car’a’carnovu čest, ale každé válečné společenstvo se dožadovalo podílu na strážní službě.
V jedné věci se oděvy některých mužů od odění Děv lišily. Polovina jich měla kolem spánků uvázaný pruh karmínové látky se starobylým symbolem Aes Sedai, černobílým kotoučem, na čele. Byla to novinka, poprvé se objevila před několika měsíci. Válečníci s těmito čelenkami se považovali za siswai’amany. Ve starém jazyce to znamenalo dračí oštěpy. Oštěpy, které vlastní Drak, byl možná přesnější překlad. Ty čelenky, a jejich význam, Randa vyváděly z míry, ale když muži dokonce odmítali připustit, že je nosí, nemohl toho moc dělat. Proč tu věc nenosila žádná z Děv – aspoň ji zatím u žádné neviděl – neměl tušení. Odmítaly se o tom bavit stejně jako muži.
„Vidím tě, Rande al’Thore,“ řekl Roidan vážně. Víc vlasů měl šedých než žlutých, ale tvář tohohle muže s mohutnými rameny mohl použít kovář jako kovadlinu či kladivo, a podle toho, kolik měl na lících a nose jizev, bylo docela dobře možné, že jich to pár udělalo. Vedle jeho ledově modrých očí však jeho tvář působila málem měkce. Pohledu na Randův meč se vyhýbal. „Kéž dnes najdeš dobrý stín.“ To nemělo nic společného s roztaveným sluncem nebo bezmračnou oblohou – Roidan se zřejmě vůbec nepotil – byl to prostě pozdrav jeho lidu ze země, kde slunce vždycky připalovalo a stromů tam rostlo pomálu.
Rand odpověděl stejně obřadně: „Vidím tě, Roidane. Kéž dnes najdeš dobrý stín. Je tu vznešený pán Weiramon?“
Roidan kývl směrem k velkému stanu s červeně pruhovanými boky a karmínovou střechou, obklopený muži s dlouhými oštěpy skloněnými pod stejným úhlem, kteří stáli těsně vedle sebe v leštěných kyrysech a zlatočerných varkočích tairenských obránců Kamene. Nad stanem povlávaly tři půlměsíce Tearu, stříbrné na červeném a zlatém poli, a vycházející slunce Cairhienu se značným množstvím paprsků, zlaté na modrém poli, po stranách Randovy vlastní šarlatové korouhve, a všechny se vlnily ve vánku, který jako by vycházel z otevřené pece.
„Mokřiňané jsou všichni tady.“ Dívaje se Randovi přímo do očí, Roidan dodaclass="underline" „Bruana do toho stanu nepozvali již tři dny, Rande al’Thore.“ Bruan byl kmenovým náčelníkem Nakai Aielů, Roidanova kmene. Oba byli z klanu Solné mělčiny. „Ani Hana z Tomanelle, ani Dhearika z Reynů, ani žádného jiného kmenového náčelníka.“
„Promluvím s nimi,“ řekl Rand. „Povíš Bruanovi a ostatním, že jsem tady?“ Roidan vážně kývl.
Enaila, sledujíc úkosem muže, se naklonila k Jalani a promluvila šeptem, který byl jasně slyšet na deset kroků. „Víš, proč se jim říká Hromoví chodci? Protože i když stojí na místě, pořád se díváš na oblohu a čekáš, že uvidíš blesk.“ Děvy zavýskly smíchem.
Jeden mladý Hromový chodec vyskočil do vzduchu a vykopl nohou v měkké holínce výš, než měl Rand hlavu. Byl by pohledný, nebýt svraštělé bílé jizvy, která vedla nahoru pod pruh černé látky, která mu zakrývala prázdný oční důlek. Také nosil karmínovou čelenku. „Víš, proč Děvy používají znakovou řeč?“ křikl na vrcholku výskoku, a když přistál, nasadil zmatený výraz. Neobracel se však na Děvy, hovořil ke svým společníkům a žen si nevšímal. „Protože dokonce i když nemluví, nemůžou přestat mluvit.“ Sha’mad Conde se řehtali stejně jako předtím Děvy.
„Jedině Hromoví chodci můžou považovat za čest hlídat prázdný stan,“ řekla Enaila Jalani smutně a potřásla hlavou. „Až si příště zavolají pro víno, jestli jim gai’šainové přinesou prázdné poháry, nepochybně se opijí víc, než my dokážeme z oosquai.“
Hromoví chodci si očividně mysleli, že při téhle výměně měla navrch Enaila. Jednooký a pár dalších zvedli směrem k ní hovězinou potažené puklíře a zabušili o ně oštěpy. Ona prostě jen chvíli poslouchala, pak si pro sebe kývla a vydala se za ostatními, které následovaly Randa.
Rand v duchu hloubal nad aielským humorem a prohlížel si rozlehlý tábor. Ze stovek roztroušených ohňů se k němu nesla vůně jídla, chleba pečeného na uhlících, masa opékaného na rožních, polévek bublajících v kotlích postavených na trojnožkách. Vojáci vždycky jedí dobře a často, když mohou. Na taženích obvykle bývalo jídla pomálu. Ohně přidávaly vlastní nasládlé pachy, neboť na Maredské pláni bylo víc sušeného volského trusu než dřeva na topení.