Tu a tam přecházeli lučištníci či kušištníci nebo pikynýři v kožených kazajkách pošitých ocelovými kolečky či v prostých prošívanicích, ale tairenští a cairhienští šlechtici opovrhovali pěšáky a velebili jezdectvo, takže nejvíc byli vidět jezdci na koních. Tairenové v kapalínech a kyrysech přes kabátce s nabíranými rukávy s pruhy v barvách svých pánů. Cairhieňané v tmavých kabátcích a otlučených kyrysech a zvonových přilbách s odkrytým obličejem. Někteří muži měli na zádech připevněné krátké tyče s malými praporky zvané con, označující nižší cairhienské šlechtice a mladší syny větších pánů, a občas jen důstojníky, ačkoliv jenom málokterý cairhienský obyčejný člověk se pozvedl k hodnosti. Nebo tairenský. Tyto dva národy se nemísily, a zatímco Tairenové se často v sedlech hrbili a na každého Cairhieňana, který se k nim dostal blíž, vrhali opovržlivé úšklebky, menší Cairhieňané seděli na koních zpříma, jako kdyby se snažili dosáhnout co největší výšky, a Tairenů si vůbec nevšímali. Než je Rand donutil vyjet bok po boku, vedli proti sobě nejednu válku.
Mezi stany přecházeli prošedivělí staříci i teprve odrostlí hoši v hrubých šatech, píchali do stanů pevnými holemi a občas některý vyplašil krysu, kterou vzápětí dohonil a utloukl, aby si ji potom pověsil k ostatním na opasek. Jakýsi chlapík s docela velkým nosem v ušmudlané kožené vestě a bez košile, s lukem v ruce a toulcem u pasu, položil na stůl před jedním stanem dlouhou řádku vran a krkavců přivázaných za nohy a výměnou za ně získal od znuděného Tairena za stolem bez přilby měšec. Jen málokdo takhle daleko na jihu skutečně věřil, že myrddraalové používají krysy a krkavce a jim podobné tvory jako špehy – Světlo, kromě těch, kteří je skutečně viděli, skoro nikdo tady na jihu nevěřil ani na myrddraaly a trolloky! – ale když pán Drak chtěl mít tábor bez těchto tvorů, tak klidně poslechnou, zvlášť když pán Drak za každou mrtvolku platil stříbrem.
Samozřejmě se ozval jásot. Nikdo jiný by tady nechodil s doprovodem Děv oštěpu, a taky tu bylo Dračí žezlo. Ze všech stran se ozývalo „Světlo sviť na pána Draka!“ a „Milost provázej pána Draka!“ a podobné volání. Mnozí dokonce vypadali, že to myslí vážně, i když se to těžko poznávalo u někoho, kdo křičí z plných plic. Jiní se jen strnule dívali či obraceli koně a odjížděli pryč, ale ne příliš rychle. Koneckonců, nedalo se poznat, kdy se rozhodne přivolat blesk nebo otevřít jámu v zemi. Muži, kteří umějí usměrňovat, se zblázní, a kdo mohl vědět, co může nějaký šílenec udělat, nebo kdy? Ať už však jásali nebo ne, všichni ostražitě sledovali Děvy. Jen pár si jich skutečně zvyklo na ženy nosící zbraně jako muži. Kromě toho to byly Aielanky, a všichni věděli, že Aielové jsou stejně nepředvídatelní jako šílenci.
Hluk však nebyl dost silný, aby Rand nezaslechl, co Děvy za ním říkají.
„Má skvělý smysl pro humor. Kdo je to?“ To byla Enaila.
„Jmenuje se Leiran,“ odpovídala jí Somara. „Cosaida Chareen. Myslíš, že má smysl pro humor, poněvadž považoval tvůj vtip za lepší než svůj. Vypadá, že má silné ruce.“ Několik Děv se začalo dusit smíchem.
„Ty sis nemyslel, že je Enaila legrační, Rande al’Thore?“ Sulin teď vedle něj. „Nesmál ses. Nikdy se nesměješ. Občas si myslím, že nemáš smysl pro humor.“
Rand se prudce zastavil a otočil se k nim tak náhle, že některé sáhly po závoji a rozhlížely se kolem, co ho tak poplašilo. „Jeden popudlivý starý sedlák jménem Hu jednou ráno zjistil, že jeho nejlepší kohout vyletěl na vysoký strom vedle jezírka u statku a nechce sletět dolů, a tak zašel ke svému sousedovi Wilovi a požádal ho o pomoc. Ti dva spolu nikdy nevycházeli, ale Wil nakonec souhlasil, a tak se oba vydali k jezírku a začali šplhat na strom. Hu lezl první. Chtěli kohouta vyplašit, víte, ale ten pták jenom poletoval výš a výš z větve na větev. Pak, zrovna když se Hu a kohout dostali už skoro na vršek stromu a Wil byl těsně pod nimi, se ozvalo hlasité zapraštění a pod Huem se ulomila větev a on spadl až do jezírka a všude stříkala voda a bláto. Wil slezl dolů, jak nejrychleji mohl, a ze břehu natáhl k Huovi ruku, ale Hu tam jenom ležel na zádech a zapadal stále hlouběji do bahna, až mu byl z vody vidět jenom nos. Další sedlák viděl, co se stalo – přiběhl a vytáhl Hua z jezírka. ‚Proč jsi nepopadl Wilovi ruku?‘ zeptal se Hua. ‚Mohl ses utopit.‘ ‚Proč bych mu měl podávat ruku teď? Před chvílí jsem kolem něj prošel za jasného dne a on na mě ani nepromluvil.'“ Rand netrpělivě čekal.
Děvy si vyměnily nechápavé pohledy. Nakonec řekla Somara: „Co se stalo s tím jezírkem? Voda má v tomhle příběhu určitě nějakou důležitou roli.“
Rand rozhodil rukama a znovu se vydal k červeně pruhovanému stanu. Za sebou zaslechl Liah: „Myslím, že to měl být vtip.“
„Jak se můžeme smát, když nevíme, co se stalo s tou vodou?“ namítala Maira. „To byl ten kohout,“ připojila se Enaila. „Mokřinský humor je divný. Myslím, že to bylo něco s tím kohoutem.“
Rand se snažil neposlouchat.
Obránci při jeho příchodu stáli ještě ztuhleji, pokud to tedy vůbec bylo možné, a ti dva stojící před vchodem se zlatými třásněmi hladce ustoupili stranou a rozhrnuli chlopně. Oči upírali za aielské ženy.
Rand jednou obránce Kamene vedl, v zoufalém boji proti myrddraalům a trollokům v chodbách samotného Tearského Kamene. Té noci by byli šli za každým, kdo byl ochoten ujmout se velení, byl to však on.
„Kámen se drží,“ řekl tiše. To byl jejich bojový pokřik. Některým obráncům přelétl tváří úsměv, než zase ztuhli. V Tearu se lidé nesmáli tomu, co řekl urozený pán, pokud nebylo naprosto jisté, že pán chce, aby se zasmáli.
Většina Děv si klidně dřepla venku s oštěpy přes kolena, tuto pozici dokázaly udržet celé hodiny, aniž by hnuly svalem, ale Sulin Randa následovala dovnitř s Liah, Enailou a Jalani. I kdyby tihle obránci byli Randovými přáteli od dětství, Děvy by stejně byly opatrné, ale muži uvnitř žádní přátelé nebyli.
Podlahu ve velkém stanu pokrývaly barevné koberce s třásněmi a se vzory tairenského bludiště i složitými spirálovými motivy, a uprostřed stál masivní stůl, hustě vyřezávaný a zlacený a křiklavě vykládaný slonovinou a tyrkysem, k jehož přepravě nejspíš bylo třeba celého vozu. Mapami pokrytý stůl odděloval tucet zpocených Tairenů od půldruhého tuctu Cairhieňanů, kteří horkem trpěli ještě víc, a všichni muži drželi zlaté číše, které jim sluhové v černozlatých livrejích, postávající v pozadí, pořád jen dolévali punčem. Všichni šlechtici byli v hedvábí. Hladce oholení Cairhieňané, pomenší, štíhlí a bledí ve srovnání s muži na druhé straně stolu, však na sobě měli kabátce tmavé a střízlivé, až na jasné vodorovné pruhy v rodových barvách na hrudi, kdy počet pruhů značil postavení v rodu, kdežto Tairenové, z nichž většina měla naolejované bradky zastřižené do úhledné špičky, nosili prošívané kabátce, které byly hotovou zahradou červené, žluté, zelené a modré barvy, samý aksamit a brokát, stříbrná nit a zlatohlav. Cairhieňané byli vážní, dokonce zarputilí, většina měla propadlé tváře, každý vyholené a napudrované čelo, což kdysi bylo v Cairhienu módou mezi vojáky, ne urozenými pány. Tairenové se usmívali a čichali k navoněným šátkům a vonným krabičkám, které plnily stan těžkými odéry. Kromě punče bylo zřejmě jedinou další společnou věcí to, že všichni svorně vrhli po Děvách ostrý pohled, načež dál předstírali, že Aielanky jsou neviditelné.