Vznešený pán Weiramon, s naolejovanou bradkou a vlasy prokvetlými stříbrem, se hluboce uklonil. Byl jedním z přítomných čtyř vznešených pánů, ve stříbrem složitě vykládaných holínkách – ostatní byli umaštěný, tělnatý Sunamon, hubený Tolmeran, jehož ocelově šedá bradka vypadala jako hrot kopí, a Torean, s nosem jako brambora, jenž vypadal víc jako sedlák než většina sedláků, ale Rand předal velení Weiramonovi. Jen prozatím. Ostatních osm Tairenů byli nižší šlechtici, někteří hladce oholení, i když ve vlasech měli také hodně stříbra. Byli tu kvůli přísaze věrnosti složené tomu kterému ze vznešených pánů, přesto však všichni měli jistou zkušenost s válčením.
Weiramon nebyl nikterak malý ani na Tairena, i když Rand byl o hlavu vyšší, ale vždycky Randovi připomínal bojovného kohouta, jak se pořád nafukoval a pyšně si vykračoval. „Zdrávas pánu Drakovi,“ odříkával s úklonou, „brzy dobyvateli Illianu. Zdrávas Jitřnímu pánu.“ Ostatní byli jen o nadechnutí pomalejší, Tairenové rozpřahovali ruce a Cairhieňané si kladli ruku na srdce.
Rand se zamračil. Jitřní pán byl jedním z titulů Luise Therina, aspoň tohle se tvrdilo v dějepisných zlomcích. Hodně vědomostí bylo ztraceno při Rozbití světa a další vyletěly s kouřem během trollockých válek i později, za stoleté války, přesto občas přežily překvapivé útržky. Překvapilo ho, že když Weiramon ten titul použil, nevyvolalo to další záchvat šíleného blábolení Luise Therina. Když na to tak myslel, tak jeho hlas Rand neslyšel od chvíle, kdy na něj zařval. Pokud si vzpomínal, tak to bylo poprvé od chvíle, kdy se mu ten hlas usídlil v hlavě, co ho skutečně oslovil. Z toho, co všechno za tím mohlo být, Randa zamrazilo v zádech.
„Můj pane Draku?“ Sunamon si mnul masité ruce. Zřejmě se snažil nevšímat si šufy, kterou měl Rand omotanou kolem hlavy. „Jsi –?“ Spolkl další slova a nasadil milý úsměv. Ptát se potenciálního šílence – přinejmenším potenciálního – jestli je v pořádku, nejspíš nebylo to, co chtěl říci. „Chtěl by pán Drak trochu punče? Lodanailleské smíchané s medem.“ Vyzáblý pán země, Sunamonův leník jménem Estevan, s tvrdou bradou a ještě tvrdšíma očima, ostře kývl a jeden sluha se vrhl pro zlatou číši na bočním stolku u plátěné stěny stanu. Další ji chvátal naplnit.
„Ne,“ řekl Rand, a pak hlasitěji. „Ne,“ Pokynem ruky poslal sluhy pryč, aniž by je skutečně viděl. Skutečně ho Luis Therin slyšel? Nějak to celou věc jenom zhoršilo. Nechtěl teď na tu možnost ani pomyslet. Nechtěl na to vůbec myslet. „Jakmile se sem dostanou Hearne a Simaan, skoro všechno bude na místě.“ Tihle dva vznešení páni by měli dorazit již brzy. Asi před měsícem dostali velení nad posledními velkými oddíly tairenských vojáků, které opouštěly Cairhien. Jistě, cestou na jih postupovaly i menší oddíly a další Cairhieňané. A také další Aielové. Aielská síla uvede věci do pohybu. „Chci vidět –“
Náhle si uvědomil, že ve stanu se rozhostilo ticho, téměř naprosté ticho, jen Torean náhle zvrátil hlavu a polkl zbytek punče. Rukou si přetřel rty a natáhl číši pro další, ale sluhové se snažili splynout s červeně pruhovanými stěnami. Sulin a ostatní tři Děvy byly náhle na špičkách, připravené se zahalit. „Co se děje?“ zeptal se Rand tiše.
Weiramon zaváhal. „Simaan a Hearne... odešli do Haddon Mirku. Nepřijdou.“ Torean jednomu sluhovi sebral džbán z tepaného zlata, dolil si číši sám a nacákal přitom punč na koberec.
„A proč šli tam, místo aby přišli sem?“ Rand nezvedl hlas. Byl si jist, že odpověď zná. Tyhle dva – a kromě nich pět dalších vznešených pánů – poslal do Cairhienu hlavně proto, aby je něčím zabavil, jinak by proti němu kuli pikle.
Cairhieňané si vyměňovali poťouchlé úsměvy, většinou je zakrývali za rychle pozvednuté číše. Semaradrid, nejvýše postavený muž, barevné pruhy na kabátci mu sahaly hluboko pod pás, své opovržení ani nezakrýval. Byl to muž s protáhlým obličejem s bílými prameny na spáncích a tmavýma očima, které dokázaly osekávat kámen, a pohyboval se ztuhle kvůli starým zraněním utrženým v občanské válce ve své zemi, ale kulhal z boje s Tearem. Ten hlavní důvod, proč spolupracoval s Taireny, byl ten, že nejsou Aielové. Jenže on taky hlavní důvod Tairenů ke spolupráci byl ten, že Cairhieňané nejsou Aielové.
Odpověděl však jeden ze Semaradridových krajanů, mladý pán Meneril, jenž měl na kabátě polovinu Semaradridových pruhů a na tváři jizvu z občanské války, která mu pozvedala levý koutek úst v neustálém jízlivém úsměvu. „Velezrada, můj pane Draku. Velezrada a vzpoura.“
Weiramon možná váhal říci něco takového Randovi do očí, ale nehodlal za sebe nechat mluvit cizozemce. „Ano, vzpoura,“ vyhrkl spěšně a loupl očima po Menerilovi, ale obvyklá nabubřelost se mu rychle vrátila. „A nejenom oni, můj pane Draku. Vznešení páni Darlin a Tedosian a vznešená paní Estanda jsou v tom taky. Ať shoří moje duše, oni všichni podepsali otevřenou výzvu k odporu! Zřejmě je do toho zapleteno asi dvacet či třicet nižších šlechticů, některým z nich dokonce ještě čouhá sláma z bot. Světlem zatracení hlupáci!“
Rand Darlina téměř obdivoval. Ten muž se proti němu otevřeně stavěl již od začátku, uprchl z Kamene, když padl, a snažil se pohnat k odporu venkovské šlechtice. Tedosian a Estanda byli jiný případ. Jako Hearne a Simaan se klaněli a usmívali, oslovovali ho pán Drak a intrikovali za jeho zády. Nyní mu ovšem oplatili jeho shovívavost. Nebylo divu, že si Torean polil punčem i prokvetlou bradku, když pil. S Tedosianem se zapletl hodně hluboko, a vlastně taky s Hearnem a Simaanem.
„Napsali víc než jen výzvu,“ poznamenal Tolmeran chladným hlasem. „Napsali, že jsi falešný Drak a že pád Kamene a to, že jsi tasil Meč, jenž není mečem, byl nějaký trik Aes Sedai.“ V jeho hlase se ozýval náznak otázky. V noci, kdy Tearský Kámen spadl Randovi do klína, tam nebyl.
„Čemu věříš, Tolmerane?“ V zemi, kde bylo usměrňování postaveno mimo zákon, než Rand ten zákon změnil, a Aes Sedai tu přinejlepším snášeli, kde Tearský Kámen stál nedobytný po téměř tři tisíce let, než ho Rand dobyl, to bylo svůdné tvrzení. A známé. Randa napadlo, jestli, až tyhle vzbouřence dopadne, najde i bělokabátníky. Napadlo ho, že Pedron Niall bude nejspíš příliš mazaný, aby něco takového dopustil.
„Myslím, že jsi vytáhl Callandor,“ pronesl hubeňour po chvíli. „Myslím, že jsi Drak Znovuzrozený.“ V obou případech položil na „myslím“ docela lehounký důraz. Tolmeran měl odvahu. Estevan kývl. Pomalu, ale kývl. Další chrabrý muž.
Dokonce ani oni však nepoložili otázku, která byla nasnadě, totiž jestli Rand chce vzbouřence vymýtit. Randa to nijak nepřekvapilo. Tak například, Haddon Mirk nebylo místo, kde by bylo snadné někoho chytat, byl to obrovský téměř neprůchodný prales, kde nebyly vůbec žádné vesnice, silnice, dokonce ani stezky. V nerovném hornatém terénu nejsevernějšího výběžku měl člověk štěstí, když za den urazil pár mil, a vojska mohla manévrovat, až jim došly potraviny, aniž by se vůbec uviděla. Důležitější však možná bylo, že ten, kdo by položil tuhle otázku, mohl upadnout v podezření, že se dobrovolně hlásí do velení této výpravy, a dobrovolník mohl zase upadnout v podezření, že se chce připojit k Darlinovi, ne ho chytit za límec. Tairenové možná nehráli daes dae’mar, hru rodů, jako ji hráli Cairhieňané – tahle banda vyčetla z každého pohledu celé svazky a v jedné větě slyšela víc, než jste do ní chtěli vložit – přesto však kuli pikle a pozorovali se, podezírali se z intrik a věřili, že všichni ostatní dělají to samé.