Randovi se nicméně hodilo nechat prozatím vzbouřence tam, kde jsou. Musel se cele soustředit na Illian. Muselo to vypadat, že se soustředí na něj. Na druhou stranu však zase nemohl vypadat jako slaboch. Tihle muži by se sice proti němu neobrátili, ale Poslední bitva Neposlední bitva, Tairenům a Cairhieňanům zabraňovaly jenom dvě věci, aby si navzájem skočili po krku. Dávali si přednost před Aiely, byť jen tak tak, a báli se hněvu Draka Znovuzrozeného. Kdyby se ho bát přestali, pokoušeli by se pozabíjet navzájem, i Aiely, dřív, než by stačil říci Stínovej Jak.
„Promluví tu někdo na jejich obranu?“ zeptal se Rand. „Zná někdo nějaké polehčující okolnosti?“ Pokud někdo něco věděl, držel jazyk za zuby. Včetně sluhů ho vyčkávavě pozorovaly téměř dva tucty párů očí. Sluhové možná napjatěji než pánové. Sulin a Děvy sledovaly všechno kromě něj. „Jejich tituly propadají, půda a statky jsou jim zabaveny. Na každého muže, jehož jméno je známo, bude vydán zatykač. A rovněž na každou ženu.“ To by mohlo znamenat problém. V Tearu existoval za vzpouru trest smrti. Některé zákony sice změnil, ale tenhle ne, a teď už na to bylo příliš pozdě. „Veřejně vyhlaste, že kdokoliv zabije některého z nich, bude mu vražda prominuta, a kdokoliv jim pomůže, bude obviněn z velezrady. Každý, kdo se vzdá, si zachová život,“ což mohlo vyřešit potíže s Estandou – nevydá rozkaz k popravě ženy – pokud dokáže vymyslet, jak to zařídit, „ale ti, kteří vytrvají, budou bez milosti viset.“
Šlechtici znepokojeně přešlapovali a vyměňovali si pohledy, Tairenové stejně jako Cairhieňané. Z nejedné tváře se vytratila krev. Rozsudek smrti jistě očekávali – za vzpouru ani nemohl být menší trest, a navíc s válkou na obzoru – ale odebrání titulů je zjevně šokovalo. Přes všechny zákony, které Rand v obou státech změnil, přes to, že i urozené pány dovlekli před soudce a pověsili pro vraždu či pokutovali pro napadení, oni si pořád mysleli, že je tu nějaký zděděný rozdíl, nějaký přirozený řád, který z nich podle práva činí lvy a z obyčejných lidí ovce. Vznešený pán, který šel na šibenici, zemřel jako vznešený pán, avšak Darlin a ostatní zemřou jako rolníci, což bylo v očích těchto lidí horší než umírání samotné. Sluhové byli stále připravení se džbány, aby naplnili číši, která se při pití příliš nakloní. Rysy měli stejně bezvýrazné jako vždy, ale v očích některých z nich se objevila radost, která tam předtím nebyla.
„Když je to teď vyřešeno,“ pokračoval Rand a cestou ke stolu si stáhl šufu, „podíváme se na mapy. Sammael je důležitější než hrstka hlupáků hnijící v Haddon Mirku.“ Doufal, že tam shnijí. Světlo je spal!
Weiramon stiskl rty a Tolmeran rychle vyhladil zamračení. Sunamon měl obličej tak klidný, že docela dobře mohl mít masku. Ostatní Tairenové se tvářili dost pochybovačně, Cairhieňané také, i když Semaradrid svoje pochyby dobře zakrýval. Někteří z nich během útoku na Kámen viděli myrddraaly a trolloky a někteří viděli i jeho souboj se Sammaelem v Cairhienu, přesto však někteří považovali jeho tvrzení, že Zaprodanci jsou volní, za příznak šílenství. Slyšel šeptat, že všechnu tuto zkázu přivodil na Cairhien sám, když jako šílenec útočil na přátele i nepřátele bez rozdílu. Podle Liažiny kamenné tváře skončí jeden z nich s Děvím oštěpem mezi žebry, jestli si nebudou na tyhle pohledy dávat pozor.
Nicméně se sešli kolem stolu, když odhodil šufu a hrabal se v mapách poházených v několika vrstvách po stole. Bashere měl naprostou pravdu. Muži budou následovat šílence, kteří vyhrávají. Dokud však budou vyhrávat. Zrovna když našel mapu, kterou hledal, podrobný nákres východní části Illianu, dorazili aielští náčelníci.
Do stanu vstoupil jako první Bruan z Nakai Aielů, těsně následován Jheranem ze Shaaradů, Dhearikem z Reynů, Hanem z Tomanelle a Erimem z Chareenů. Sulin a ostatní tři Děvy každému kývly na pozdrav. Bruan, robustní chlap se smutnýma šedýma očima, byl skutečným vůdcem pěti kmenů, které Rand zatím poslal na jih. Žádný z ostatních vůbec nic nenamítal. Bruanovo až podivně klidné chování bylo v rozporu s jeho obratností v boji. Aielové na sobě měli cadin’sory, šufy jim volně visely kolem krku a kromě těžkých nožů u pasu neměli jiné zbraně, jenže on takový Aiel byl těžko neozbrojený, i když měl jen holé ruce a nohy.
Cairhieňané prostě předstírali, že tu nejsou, ale Tairenové si dali práci a opovržlivě ohrnovali nosy a okázale čichali k vonným krabičkám a navoněným šátkům. Tear kvůli Aielům ztratil jen Kámen, a to ještě s pomocí Draka Znovuzrozeného, jak Tairenové věřili – nebo s pomocí Aes Sedai – ale Cairhien Aielové vyplenili dvakrát, dvakrát ho porazili a pokořili.
Kromě Hana si jich Aielové nevšímali. Han, bělovlasý, s tváří jako ze svraštělé hověziny, se vražedně mračil. Byl přinejlepším popudlivý, a nejspíš také nepomáhalo, že někteří Tairenové byli stejně vysocí jako on. Han byl na Aiela malý – což znamenalo, že na mokřiňana byl dost nadprůměrně vysoký – a kvůli tomu hodně vznětlivý, stejně jako Enaila. A Aielové samozřejmě opovrhovali „zabijáky stromů", což bylo jedno z jejich jmen pro Cairhieňany, víc než ostatními mokřiňany. Jejich další jméno pro ně bylo „křivopřísežníci".
„Illiánci,“ řekl Rand důrazně a uhladil mapu. Použil Dračí žezlo, aby zatížil jeden konec, a kalamář se zlatým okrajem a ladící misku s pískem na druhý. Nepotřeboval, aby se tu tihle muži začali navzájem zabíjet. Tedy, nemyslel si, že by to udělali – alespoň ne, dokud tam byl. V příbězích si spojenci nakonec vždycky začali věřit a mít se rádi. Pochyboval však, že tihle muži někdy dojdou tak daleko.
Zvlněná Maredská pláň zasahovala kousek do Illianu, kde hodný kus před Manetherendrellou a řekou Shal, jež se do ní vlévala, ustupovala zalesněným vrškům. Pět inkoustem načrtnutých křížků asi deset mil od sebe značilo východní hranici těchto kopců. Doirlonská pahorkatina.
Rand rázně položil prst na prostřední křížek. „Jste si jistí, že Sammael nepřidal žádné nové tábory?“ Weiramon se lehce zamračil, což Randa přimělo podrážděně vyštěknout: „Tak teda urozený pán Brend, jestli se vám to líbí víc, nebo rada devíti nebo Mattin Stepaneos den Balgar, jestli chcete samotného krále. Jsou ty tábory pořád tady?“
„Naši zvědové to potvrzují,“ řekl Jheran klidně. Štíhlý, jako je štíhlá čepel, světle hnědé vlasy měl silně prošedivělé, a teď, když čtyři sta let trvající krevní msta jeho Shaaradů s Goshien Aiely s Randovým příchodem skončila, byl vždycky klidný. „Sovin Nai a Duadhe Mahdi’in dávají dobrý pozor.“ Lehce spokojeně kývl, stejně tak Dhearik. Jheran byl Sovin Nai, Nůž v ruce, než se stal náčelníkem, a Dhearik Duadhe Mahdi’in, Hledač vody. „O každé změně nám běžci podají do pěti dnů zprávu.“
„Moji zvědové si myslí, že tam jsou,“ řekl Weiramon, jako by Jherad neřekl ani slovo. „Posílám každý týden nový oddíl. Dostat se tam a zpátky jim trvá měsíc, ale ujišťuji tě, že se vše dozvídám tak rychle, jak jen vzdálenost dovoluje.“
Aielové mohli mít tváře vytesané z kamene.
Rand si té mezihry nevšímal. Už předtím se snažil zatlouci mezery mezi Taireny, Cairhieňany a Aiely, ale zase se otevřely, jakmile se k nim otočil zády. Byla to zbytečná námaha.
Co se táborů týkalo... Věděl, že jich je jenom pět, v podstatě je navštívil. Bylo tu jedno... místo... do něhož uměl vstoupit, zvláštní, nezalidněný odraz skutečného světa, a on se tam procházel po dřevěných hradbách těch masivních pevností na kopcích. Znal odpovědi téměř na každou otázku, kterou hodlal položit, ale žongloval s plány uvnitř plánů, jako kejklíř žongluje s ohněm. „A Sammael pořád přivádí další muže?“ Tentokrát na jméno položil důraz. Výrazy Aielů se nezměnily – byli-li Zaprodanci volní, tak byli volní, svět tomu bude muset čelit tak, jak to je, ne jak byste si přáli, aby to bylo – ale ostatní po něm vrhali ty letmé, ustarané pohledy. Dřív nebo později si na to budou muset zvyknout. Dřív nebo později budou muset uvěřit.