„Každého muže z Illianu, který udrží oštěp, aniž by o něj zakopával, nebo to tak aspoň vypadá,“ řekl Tolmeran zachmuřeně. Byl stejně dychtivý bojovat s Illiánci jako každý Tairen – ty dva národy se nenáviděly od doby, kdy se vydrápaly z trosek říše Artuše Jestřábí křídlo. Jejich dějiny byly plné válek vedených z těch nejmalichernějších příčin – ale zřejmě byl o maličko méně náchylný než ostatní vznešení páni si myslet, že bitvu lze vyhrát jedním dobrým útokem. „Každý zvěd, který se dostane zpátky, hlásí, že jsou tábory větší, s lepším opevněním.“
„Měli bychom vyrazit hned, můj pane Draku,“ řekl Weiramon ostře. „Světlo spal moji duši, můžu chytit Illiánce s kalhotama dole. Uvázali se na místo. No, vždyť nemají skoro žádné koně! Rozdrtím je do jednoho a cesta na město bude otevřená.“ V Illianu, stejně jako v Tearu a Cairhienu, „město“ bylo městem, které dalo jméno celému státu. „Ať shoří moje oči, do měsíce vyvěsím nad Illianem tvoji zástavu, můj pane Draku. Nejpozději do dvou.“ Mrkl na Cairhieňany a dodal, jako by z něj ta slova tahali párem volů: „Já a Semaradrid.“ Semaradrid se lehce uklonil. Velmi lehce.
„Ne,“ odmítl Rand stroze. Weiramonův plán doslova volal po pohromě. Mezi táborem a Sammaelovými velkými pevnostmi na kopcích leželo dobrých dvě stě padesát mil, přes travnatou pláň, kde patnáct sáhů vysoká terénní vlna byla považována za slušný kopec a dva hony mlází za les. Sammael měl také zvědy. Dvě stě padesát mil. Dvanáct či třináct dní pochodu pro Taireny a Cairhieňany, s trochou štěstí. Aielové by to dokázali tak za pět, kdyby si pospíšili – osamělý zvěd či dva se pohybují rychleji než vojsko, dokonce i aielské – ale ti ve Weiramonových plánech neměli místo. Dávno předtím, než by Weiramon dorazil k Doirlonské pahorkatině, Sammael by byl připraven Taireny rozdrtit, a ne obráceně. Hloupý plán. Dokonce ještě hloupější než ten, který jim předložil Rand. „Dal jsem vám rozkazy. Zůstanete tu, dokud nedorazí Mat, aby převzal velení, a ani pak se nikdo nepohne ani o fous, dokud si nebudu myslet, že tady mám dost mužů. Na cestě jsou další bojovníci, Tairenové, Cairhieňané i Aielové. Já chci Sammaela rozdrtit, Weiramone. Rozdrtit ho nadobro a přivést Illian pod Dračí praporec.“ Tolik byla pravda. „Sice bych si přál, abych mohl být s vámi, ale Andor ještě vyžaduje mou pozornost.“
Weiramon měl mrzutý výraz jako vtesaný do kamene a ze Semaradridova výrazu by se i víno v jeho punči změnilo v ocet. Tolmeran se zase tvářil tak bezvýrazně, že jeho nesouhlas byl zřejmý jako pěst na nose. Semaradridovi dělal starosti odklad. Nejednou poukázal na to, že i když s každým dnem přicházejí do tábora další muži, do pevností v Illianu přicházejí rovněž. Weiramonův plán byl nepochybně výsledkem jeho naléhání, ačkoliv Cairhieňan by byl vymyslel lepší. Tolmeranovy pochyby se soustředily na Mata. Přes všechno, co slyšel od Cairhieňanů o Matově válečnickém umění, Tolmeran to považoval jen za lichotky hlupáků venkovanovi, který byl náhodou přítelem Draka Znovuzrozeného. Byly to upřímné námitky a ta Semaradridová byla dokonce oprávněná – pokud by plán, který jim Rand sdělil, nebyl jen další zástěrka. Nebylo pravděpodobné, že by se Sammael plně spolehl jen na krysy a krkavce jako špehy. Rand předpokládal, že v táboře jsou i lidští špehové, pracující rovněž pro další Zaprodance, a pravděpodobně i pro Aes Sedai.
„Stane se, jak říkáš, můj pane Draku,“ řekl Weiramon neochotně. Když došlo na boj, byl udatný až dost, ale jinak to byl slepý blázen, který nedokázal myslet dál než na slávu útoku, svou nenávist k Illiáncům a opovržení ke Cairhieňanům a aielským „divochům". Rand si byl jist, že Weiramon je přesně ten muž, kterého potřebuje. Tolmeran a Semaradrid nevyrazí příliš brzy, dokud bude mít velení Weiramon.
Ještě dlouho rokovali a Rand poslouchal a občas se na něco zeptal. Žádné další námitky nebyly, žádné další návrhy k okamžitému útoku, vlastně vůbec žádná debata o útoku. Rand se Weiramona a ostatních vyptával na vozy a jejich náklad. Na Maredské pláni bylo jen pár vesnic a daleko od sebe, a kromě Far Maddingu na severu žádné město. Bylo tu jen tak tak dost úrodné půdy, aby uživila lidi, kteří tu žili. Velké vojsko potřebovalo neustálý přísun vozů z Tearu se vším, od mouky na chleba po podkováky. Kromě Tolmerana zastávali vznešení páni názor, že vojsko si přes pláň dokáže přenést to, co bude potřebovat, a pak bude žít z toho, co seberou v Illianu. Představa, že oberou zemi pradávného nepřítele až na hlínu jako hejno kobylek, zřejmě měla jistou přitažlivost. Cairhieňané měli ovšem jiný názor, zvláště Semaradrid a Meneril. Za cairhienské občanské války a shaidského obléhání jejich hlavního města hladověli nejenom prostí lidé. Illian byl úrodná země a dokonce i na Doirlonské pahorkatině byly statky a vinice, ale Semaradrid a Meneril nechtěli svěřit žaludky svých vojáků nejistému drancování, pokud by existoval jiný způsob. Co se Randa týkalo, nechtěl, aby se v Illianu plenilo víc, než bude nezbytné.
Na nikoho však příliš netlačil. Sunamon ho ujistil, že vozy se sjíždějí, a už dávno se naučil, že nemá Randovi říkat jedno a dělat druhé. Zásoby byly sháněny po celém Tearu i přes to, jaké při té zmínce dělal Weiramon netrpělivé grimasy a Torean jaksi upoceně mumlal o nákladech. Důležité však bylo, že plán, který jim předložil, pokračoval – a taky pokračovat bude.
Při loučení došlo k ještě velkolepějšímu žvanění a umnějším poklonám, a než si Rand omotal šufu kolem hlavy a vzal si zpátky Dračí žezlo, vyslechl zpola srdečné pozvání na hostinu a stejně nejisté nabídky, že se o něj postarají, když už nemůže zůstat a najíst se při hostině, kterou by nechali připravit. Ať Tairenové nebo Cairhieňané, vyhýbali se společnosti Draka Znovuzrozeného, jak jen bezpečně mohli, aniž by přišli o jeho přízeň, přičemž předstírali, že nic takového nedělají. Většina chtěla být jinde, zvlášť když usměrňoval. Samozřejmě ho doprovodili k východu a ještě o pár kroků dál, ale když je opustil, Sunamon si hlasitě oddechl a Rand slyšel, jak se Torean skutečně hihňá úlevou.
Aielští náčelníci šli s Randem mlčky a Děvy venku se připojily k Sulin a ostatním třem, takže kolem šestice mužů vytvořily cestou k zeleně pruhovanému stanu kruh. Tentokrát jásalo jenom pár lidí a náčelníci neřekli ani slovo. Ve stanu toho napovídali zhruba taky tolik. Když se o tom Rand zmínil, opáčil Dhearik: „Tihle mokřiňani nás nechtějí poslouchat.“ Byl to statný muž, jen o šířku prstu nižší než Rand, s velkým nosem a spoustou světlých pramenů ve zlatých vlasech. Modré oči měl plné opovržení. „Poslouchají jenom vítr.“
„Pověděli ti o těch vzbouřencích proti tobě?“ zeptal se Erim. Byl vyšší než Dhearik, měl útočnou bradu a ve vlasech skoro tolik stříbra co červeně.
„Řekli,“ odvětil Rand a Han se na něj zamračil.