„Jestli posíláš tyhle Taireny proti vlastním lidem, je to chyba. Dokonce i kdyby se jim dalo věřit, myslím, že to nezvládnou. Pošli oštěpy. Jeden kmen bude stačit, bohatě.“
Rand zavrtěl hlavou. „Darlin a jeho vzbouřenci můžou počkat. Důležitý je Sammael.“
„Tak nás nech jít do Illianu hned,“ hlásil se Jheran. „Zapomeň na tyhle mokřiňany, Rande al’Thore. Už teď je tady skoro dvě stě tisíc oštěpů. Můžeme Illiánce zničit dřív, než se Weiramon Saniago a Semaradrid Maravin dostanou na půl cesty k nim.“
Rand na chvíli pevně zavřel oči. Copak se s ním budou hádat všichni? Tohle však nebyli muži, kteří by se podvolili, když se na ně Drak Znovuzrozený zamračí. Tihle šli za Tím, jenž přichází s úsvitem, za Car’a’carnem, a jak ho už dávno unavilo poslouchat, dokonce ani Car’a’carn není král. „Chci vaše slovo, že tu zůstanete, dokud Mat neřekne, abyste se hnuli. Slíbí mi to každý z vás.“
„Zůstaneme, Rande al’Thore.“ Bruanovi se v klamně mírném hlase ozvalo napjaté ostří. Ostatní souhlasili tvrdším tónem, ale slib mu dali.
„Je to ale plýtvání časem,“ dodával hned Han a zkřivil rty. „Kéž nikdy nepoznám stín, jestli tomu tak není.“ Jheran a Erim přikyvovali.
Rand nečekal, že se poddají tak rychle. „Občas musíte časem plýtvat, abyste ho ušetřili,“ řekl, a Han si odfrkl.
Hromoví chodci zvedli boční stěny zeleně pruhovaného stanu a podepřeli je tyčemi, takže uvnitř ve stínu vál větřík. Ačkoliv ve stanu bylo horko a sucho, Aielům to zřejmě připadalo osvěžující. Rand byl přesvědčený, že se nepotí ani o kapku méně než venku na slunci. Stáhl si šufu a usadil se na kobercích. Bruan a ostatní si sedli naproti němu. Děvy se připojily k Hromovým chodcům kolem stanu a tu a tam se dovnitř doneslo jejich škádlení a následně smích. Tentokrát zřejmě získal navrch Leiran. Alespoň mu Děvy dvakrát zabušily oštěpy o puklíře. Rand skoro ničemu z toho nerozuměl.
Nacpal si fajfku s krátkou troubelí tabákem a podal kozinkový váček kolem, aby si mohli nacpat i náčelníci – našel v Caemlynu soudek dobrého dvouříčského listí – a pak svou usměrněním zapálil, zatímco ostatní si poslali jednoho Hromového chodce pro hořící klacík z ohně na vaření. Když byly všechny fajfky zapálené, muži se usadili a spokojeně bafali.
Hovor trval stejně dlouho jako rozmluva s urozenými pány, ne proto, že bylo třeba probrat tolik věcí, ale proto, že s mokřiňany mluvil Rand sám. Aielové byli velmi hákliví na svou čest, jejich životy ovládalo ji’e’toh, čest a povinnost, s pravidly stejně složitými a podivnými, jako byl jejich humor. Hovořili o Aielech, kteří ještě přicházeli ze severu od Cairhienu, o tom, jestli Mat dorazí, a co, pokud něco, by se mělo udělat se Shaidy. Mluvili o lovu, o ženách, o tom, jestli se žitná vyrovná oosquai, a o humoru. Dokonce i trpělivý Bruan se nakonec vzdal, rozhodil rukama a přestal vysvětlovat aielské vtipy. Co pod Světlem bylo směšného na tom, že nějaká žena probodne náhodou svého manžela, bez ohledu na okolnosti, nebo na tom, že nějaký muž skončí svatbou se sestrou ženy, kterou si chtěl vzít? Han mrzutě zabručel, odfrkl si a odmítal uvěřit, že to Rand nepochopil. On se tomu vtipu o probodnutém manželovi smál tak, že málem přepadl na záda. Jediná věc, o které nemluvili, byla nadcházející válka s Illianem.
Když odešli, Rand vstal a zašilhal do slunce, které bylo v polovině cesty k obzoru. Han zopakoval příběh s bodnutím a odcházející náčelníci se znovu rozchechtali. Rand si o dlaň vyklepal fajfku a rozdrtil zbytky tabáku nohou na prach. Pořád ještě měl čas vrátit se do Caemlynu a zajít za Basherem, ale on zašel zpátky do stanu a díval se, jak slunce zapadá. Když se dotklo obzoru, zrudlo jako krev. Enaila a Somara mu přinesly talíř dušeného skopového, kterého bylo dost pro dva muže, kulatý bochník chleba a džbán mátového čaje, který postavily do vědra s vodou, aby se vychladil.
„Nejíš dost,“ pravila Somara a snažila se uhladit mu vlasy, než uhnul hlavou.
Enaila si ho prohlížela. „Kdyby ses nevyhýbal Aviendze, ona by dohlédla na to, abys jedl.“
„Nejdřív ji zaujme a potom před ní utíká,“ zamumlala Somara. „Musíš ji znovu zaujmout. Proč jí nenabídneš, že jí umeješ vlasy?“
„Tak troufalý by být neměl,“ zavrhla to pevně Enaila. „Nabídnout, že ji učeše, by mělo docela stačit. Nechce, aby si o něm myslela, že je drzý.“
Somara si odfrkla. „Ona si nebude myslet, že je drzý, když před ní utíká. Umíš být příliš cudný, Rande al’Thore.“
„Uvědomujete si, že ani jedna nejste moje matka, že ano?“
Obě ženy v cadin’sorech se na sebe zmateně podívaly. „Myslíš, že je to další mokřinský vtip?“ zeptala se Enaila a Somara pokrčila rameny.
„Já nevím. Nevypadá pobaveně.“ Poplácala Randa po zádech. „Jsem si jistá, že to byl dobrý vtip, ale musíš nám ho vysvětlit.“
Rand trpěl mlčky a skřípal zuby a ony ho pozorovaly, jak jí. Doslova sledovaly každou lžíci. Záležitosti se nijak nezlepšily, když odnesly talíř a přišla za ním Sulin. Sulin mu dávala drzé a velmi neslušné rady, jak má znovu přilákat Aviendžinu pozornost. Mezi Aiely to byla věc, kterou první sestra mohla udělat pro prvního bratra.
„Musíš být v jejích očích slušně cudný,“ vykládala mu bělovlasá Děva, „ale ne tak slušný, aby si myslela, že jsi nudný. Požádej ji, ať ti v potním stanu oškrábe záda, ale nesměle, se sklopenýma očima. Když se svlékáš do postele, zatanči, jako by tě život těšil, a omluv se, když si náhle uvědomíš, že tam je, a hned jdi do pokrývek. Umíš se červenat?“
Hodně trpěl mlčky. Děvy věděly tolik, a přitom tak málo.
Když se vrátili do Caemlynu, slunce už dávno zapadlo, a Rand se s botami v rukou odplížil do svých komnat, potmě se snažil najít cestu předpokojem do ložnice. I kdyby nevěděl, že tam Aviendha bude již ležet na rohožích na podlaze u stěny, byl by vycítil její přítomnost. Pro jednou se mu zřejmě podařilo počkat dost dlouho, aby už usnula. Snažil se to zarazit, ale Aviendha si ho nevšímala a Děvy se smály jeho „nesmělosti“ a „cudnosti". Shodly se na tom, že se to hodí k muži, když je sám, ale nesmí to zacházet příliš daleko.
Lehl si do postele s pocitem úlevy, že Aviendha už spí – a dost rozladěný, že se neodvažuje zapálit lampu, aby se mohl umýt – a ona se obrátila na rohoži. Nejspíš byla celou dobu vzhůru.
Řekla jen: „Spi dobře a probuď se.“
Pomyslel si, jaká je to hloupost, tohle náhlé uspokojení, protože mu žena, které se chtěl vyhnout, popřála dobrou noc, a nacpal si pod hlavu polštář vycpaný husím peřím. Aviendha to nejspíš považovala za skvělý vtip. Utahování si z lidí bylo mezi Aiely povýšeno málem na umění, a čím blíž se dostali k tomu, že tekla krev, tím lépe. Pomalu usínal a poslední jeho myšlenka patřila tomu, jaký obrovský vtip chystá sám, ačkoliv o něm zatím věděl pouze on, Mat a Bashere. Sammael neměl vůbec smysl pro humor, ale to velké kladivo vojska čekajícího v Tearu bylo největším vtipem, jaký kdy svět viděl. S trochou štěstí bude Sammael mrtvý dřív, než si uvědomí, že by se měl smát.
5
Jiný tanec
Hostinec U zlatého jelena ve většině věcech odpovídal svému jménu. Po celém velkém šenku byly rozestavěné leštěné stoly a lavice s vyřezávanými růžičkami na nohách. Jedna šenkýřka v bílé zástěře nedělala nic jiného, než že zametala podlahu z bílého kamene. Omítnuté stěny těsně pod vysokým trámovým stropem zdobil široký pruh s modrozlatým vzorem mořských vln. Krby byly z dobře opracovaného kamene, vnitřek pak krášlily větve jehličnanů a nad každou římsou byl vysekán jelen nesoucí v paroží pohár. Na jedné římse stály vysoké, trochu zlacené hodiny. Na malém pódiu vzadu hrál hlouček muzikantů, dva potící se muži pouze v košilích bez kabátů foukali do kvílejících píšťal, dva drnkali na devítistrunné citary a rudolící žena v modrých pruhovaných šatech honila maličké dřevěné paličky po dulcimeru na tenkých nožkách. Přes tucet služebných pak běhalo sem a tam, pohybovaly se rychle v zástěrách a světle modrých šatech. Většina byla hezká, i když některé měly stejně tolik let jako panímáma Daelvinová, kulatá hostinská s řídkými šedými vlasy staženými na šíji do drdolu. Právě taková místa měl Mat rád. Vyzařovalo z nich pohodlí a peníze. Vybral si tento hostinec, protože byl téměř uprostřed města, ale to ostatní mu taky nevadilo.