Ne všechno bylo v druhém nejlepším hostinci v Maerone v pořádku, samozřejmě. Z kuchyně bylo zase cítit skopové a tuříny a nevyhnutelná kořeněná ječná polívka a do toho se mísil prach a pach koní zvenčí. No, jídlo bylo ve městě nacpaném uprchlíky a vojáky problém, když ještě kolem stály další tábory. Z ulice se sem chvílemi donesly nevázané chlapské hlasy zpívající pochodové písničky, dupot nohou a klapot koňských kopyt a kletby na panující vedro. V šenku bylo horko rovněž, ani průvan nerozvlnil vzduch. Kdyby byla otevřená okna, všechno uvnitř by brzy pokryl prach, a proti horku by to stejně příliš nepomohlo. Maerone bylo jako pekáč.
Pokud Mat viděl, tak usychal celý zatracený svět, a on nechtěl myslet na důvod. Přál si, aby mohl zapomenout na vedro, zapomenout na to, proč je v Maerone, zapomenout na všechno. Slušný zelený kabátec se zlatou výšivkou na límci a manžetách měl rozepnutý, jemnou lněnou košili rozvázanou, a přesto se potil jako kůň. Mohlo by pomoci, kdyby si sundal černý hedvábný šátek, který měl kolem krku, avšak to dělával málokdy, pokud ho u toho mohl někdo vidět. Dopil víno, postavil leštěný korbel na stůl vedle svého lokte, zvedl klobouk se širokou krempou a začal se jím ovívat. Ať vypil cokoliv, nezůstalo to dlouho uvnitř, vzápětí všechno vypotil.
Když se rozhodl zůstat u Zlatého jelena, urození pánové a důstojníci z Bandy Rudé ruky se řídili jeho příkladem, což znamenalo, že se všichni ostatní drželi mimo. To panímámě Daelvinové většinou nevadilo. Mohla každou postel pronajmout i pětkrát jenom urozeným pánům a panáčkům z Bandy, a tahle sorta platila dobře, příliš se nervala a krev obvykle prolévala venku. Dnes v poledne však u stolů sedělo jen asi devět či deset mužů, a paní hostinská občas zamrkala na prázdné lavice, plácla se do levé hýždě a povzdechla si. Do večera moc vína neprodá. Velká část jejích zisků pocházela z vína. Hudebníci však hráli o sto šest. Hrstka urozených pánů, kterou by hudba potěšila – pokud se jich týkalo, každý, kdo měl trochu zlata, si zasloužil oslovení „můj pane" – by mohla být velkorysejší než místnost plná obyčejných vojáků.
Naneštěstí pro měšce muzikantů byl Mat jediný, kdo poslouchal, a trhal sebou při každém třetím tónu. Skutečně to nebyla jejich chyba. Hudba zněla dobře, když jste nevěděli, co posloucháte. Mat to věděl – naučil je to, tleskal do rytmu a broukal si – ale nikdo jiný tuhle melodii neslyšel už víc než dva tisíce let. Nejlepší, co se o jejich produkci dalo říci, bylo, že rytmus pochytili docela správně.
Mat zachytil útržek rozhovoru. Odhodil klobouk a mávl pohárem, aby ukázal, že chce dolít víno, a potom se naklonil přes stůl směrem ke trojici mužů popíjejících u stolu vedle. „Co to bylo?“
„Snažíme se přijít na to, jak od tebe vyhrát zpátky nějaké peníze,“ řekl Talmanes a přes svůj pohár se rozhodně neusmíval. Nezlobil se. Byl jenom o pár let starší než Mat, jemuž bylo dvacet, o hlavu menší a málokdy se usmíval. Matovi neustále připomínal stlačenou pružinu. „V kartách tě nikdo neporazí.“ Velitel poloviny jezdců Bandy byl tady v Cairhienu urozeným pánem, nicméně čelo měl vyholené a napudrované, i když pot něco z pudru smyl. Hodně mladších cairhienských pánů převzalo vojácký styl. Talmanes měl také prostý kabátec bez šlechtických barevných pruhů, ačkoliv měl právo na slušný počet.
„To ne,“ namítal Mat. Pravda, když jeho štěstí fungovalo, bylo bez chybičky, ale běhalo v kruzích, zvláště když se jednalo o věci, které měly řád, jako třeba karty. „Krev a popel! Minulý týden jsi na mně vyhrál padesát korun.“ Padesát korun. Ještě asi před rokem by byl metal kozelce, kdyby byl vyhrál jedinou korunu, a plakal při pomyšlení, že jednu ztratil. Ještě tak před rokem nemohl žádnou ztratit, protože žádnou neměl.
„Kolik stovek už jsi na mně vyhrál?“ zeptal se Talmanes suše. „Chci příležitost vyhrát něco zpátky.“ Kdyby někdy začal proti Matovi vyhrávat důsledněji, začal by si rovněž dělat starosti. Jako většina Bandy, i on bral Matovo štěstí jako talisman.
„Kostky nejsou zatraceně lepší,“ zabručel Daerid. Byl velitelem pěšáků Bandy, pil žíznivě, a úšklebku, který Nalesean zpola zakrýval za naolejovanou bradkou, si nevšímal. Většina šlechticů, jež Mat kdy potkal, považovala kostky za obyčejnou hru, hodící se jenom pro sedláky. „Ještě nikdy jsem tě neviděl končit den u kostek. Musí to být něco, co nemůžeš řídit, nemůžeš do toho zasahovat, jestli mi rozumíš."
Jenom o málo vyšší než druhý Cairhieňan Talmanes, Daerid byl o dobrých patnáct let starší, nejednou mu zlomili nos a tvář mu křižovaly tři bílé jizvy. Jediný z těch tří nebyl urozeného původu, ale také nosil čelo vyholené a napudrované. Daerid byl vojákem celý život.
„Mysleli jsme na koně,“ přisadil si Nalesean a mávl korbelem. Hranatý muž, vyšší než oba Cairhieňané, vedl v Bandě druhou polovinu kavalerie. Vzhledem k panujícímu horku se Mat často divil, proč si nechává svůj lesklý černý vous, ale on si ho každé ráno přistřihoval, aby udržel ostrou špičku. A tam, kde Daerid a Talmanes nosili své prosté šedé kabátce rozepnuté, měl Nalesean svůj – zelené hedvábí s těmi vycpávanými pruhovanými tairenskými rukávy s manžetami ze zlatého saténu – zapnutý až ke krku. Tvář se mu leskla potem, kterého si nevšímal. „Ať shoří moje duše, ale tvoje štěstí drží při boji i v kartách. A v kostkách,“ dodal s úšklebkem mířeným na Daerida. „Ale při dostizích všechno záleží na koni.“
Mat se usmál a opřel se lokty o stůl. „Najdi si dobrýho koně a uvidíme.“ Jeho štěstí nemuselo koňský dostih ovlivnit – kromě kostek a karet, a tak si nikdy nemohl být jistý, čeho se dotkne a čeho ne – ale když vyrůstal, pozoroval svého otce, koňského handlíře, při práci a sám měl oko na koně vždycky dobré.
„Chceš tohle víno nebo ne? Nemůžu ti nalít, když nedosáhnu na pohár.“
Mat se ohlédl přes rameno. Šenkýřka za ním s leštěným cínovým džbánkem byla malá a štíhlá, bledá kráska s tmavýma očima a černými kudraami na ramena. A díky dokonalému, melodickému cairhienskému přízvuku zněl její hlas jako zvonečky. Matovi Betse Silvinová padla do oka hned ten první den, kdy ke Zlatému jelenu vstoupil, ale tohle byla první příležitost, kdy s ní mohl promluvit. Jindy tu bylo vždycky alespoň pět jiných věcí, které bylo třeba okamžitě udělat, a deset, které se měly udělat včera. Ostatní muži už zabořili obličeje do vína a nechali ho s tou ženou o samotě natolik, jak jen bylo možné, aniž by odešli pryč. Měli vychování, dokonce i ti dva šlechtici.
Mat se zazubil, přehodil nohy přes lavici a natáhl pohár, aby mu dolila. „Děkuju ti, Betse,“ pronesl a ona předvedla pukrle. Když ji však požádal, aby si nalila rovněž a připojila se k němu, položila džbán na stůl, zkřížila paže na prsou, naklonila hlavu na stranu a prohlédla si ho od hlavy k patě.