„Nemyslím, že by se to panímámě Daelvinové líbilo. Ach ne, myslím, že by se jí to vůbec nelíbilo. Jsi urozený pán? Tihle všichni zřejmě skáčou, jak ty pískáš, ale nikdo tě neosloví ‚můj pane'. Skoro se ti ani neklaní, jenom obyčejní lidi.“
Mat zvedl obočí. „Ne,“ řekl strozeji, než vlastně chtěl, „já nejsem pán.“ Rand mohl nechat lidi, aby mu říkali pane Draku a tak, ale tohle pro Matrima Cauthona nebylo. To opravdu ne. Zhluboka se nadechl a znovu se zazubil. Některé ženy se snažily muže vyvést z míry, avšak v tomhle tanci byl dobrý. „Prostě mi říkej Mat, Betse. Jsem si jistej, že panímámě Daelvinový nebude vadit, když si ke mně na chvíli přisedneš.“
„Ale ano, bude. Popovídat bychom si však trochu mohli. Musíš být skoro pán. Proč nosíš tohle v takovém horku?“ Předklonila se a prstem odhrnula šátek. Mat nedával pozor a dovolil, aby ho trochu shrnula. „Co je to?“ Přejela prstem po světlé rýze, která mu obkružovala krk. „To se tě někdo snažil oběsit? Proč? Na zatvrzelého zločince jsi příliš mladý.“ Stáhl hlavu mezi ramena a rychle si převázal černý šátek, aby zakryl jizvu, ale Betse se nedala odbýt. Zajela mu rukou do rozvázaného výstřihu košile a vytáhla stříbrný medailonek s liščí hlavou, který nosil na koženém řemínku. „To za krádež tohohle? Vypadá to být drahé. Je to drahé?“ Mat jí medailonek sebral a nacpal ho zpátky, kam patřil. Ta ženská se skoro nenadechovala – rozhodně nemlčela dost dlouho, aby mohl promluvit. Slyšel, jak se za jeho zády Nalesean a Daerid pochechtávají, a tvář mu potemněla. Občas se jeho štěstí v hazardu postavilo na hlavu se ženami, a těm to vždycky připadalo legrační. „Ne, kdybys to ukradl, tak by ti to nenechali, že?“ žvanila Betse dál. „A jsi skoro pán, takže asi můžeš mít takové věci. Třeba to bylo proto, že jsi věděl příliš. Vypadáš jako mladý muž, který toho hodně ví. Nebo si to aspoň myslí.“ Usmála se jedním z těch letmých mazaných úsměvů, které ženy předvádějí, když chtějí zmást nějakého muže. Zřídkakdy to znamenalo, že něco vědí, ale mohly vás přimět si myslet, že ano. „Snažili se tě oběsit, protože si mysleli, že toho moc víš? Nebo proto, že jsi předstíral, že jsi pán? Jsi si jistý, že nejsi pán?"
Daerid a Nalesean se už smáli nahlas a Talmanes se pochechtával, ačkoliv se všichni snažili předstírat, že je to kvůli něčemu jinému. Když Daerid nabral dost dechu, sípavě přidával něco o muži, který spadl z koně, ale v těch útržcích, jež Mat zaslechl, nic veselého nebylo.
Nicméně se pořád usmíval. Nehodlal se nechat zahnat na útěk, i kdyby dokázala mluvit rychleji, než on dokázal utíkat. Byla velice hezká a on strávil posledních pár týdnů hovory s takovými, jako byl Daerid, a horšími, samými upocenými chlapi, kteří se občas zapomínali oholit a příliš často neměli příležitost se vykoupat. Betse se na lících perlil pot, ale šla od ní vůně levandulového mýdla. „Vlastně jsem si ten škrábanec vysloužil za to, že jsem věděl moc málo,“ prohodil povzneseně. Ženám se vždycky líbilo, když muži shazovali své jizvy, Světlo ví, že jich sám začínal mít dost. „Teď už vím až moc, ale taky málo. Mohla bys říct, že mě oběsili kvůli vědomostem.“
Betse potřásla hlavou a našpulila rty. „To zní, jako by to mělo být vtipné, Mate. Panáčci říkají vtipné věci pořád, ale ty tvrdíš, že nejsi urozený pán. Kromě toho, já jsem jenom obyčejná holka, vtipy jdou mimo mě. Myslím, že nejlepší jsou prostá slova. Jelikož ty nejsi pán, měl bys mluvit prostě, jinak by si někdo mohl myslet, že si na urozeného pána hraješ. Žádná žena nemá ráda muže, co si hraje na něco, čím není. Třeba bys mi mohl vysvětlil, co ses snažil říct?“
Udržet úsměv dalo práci. Tahle slovní výměna s ní vůbec nešla tak, jak chtěl. Nepoznal, jestli je úplná husa nebo jestli ho jenom chce přimět, aby se zapletl do vlastních slov, jak se s ní snažil udržet krok. Ať tak nebo tak, pořád byla hezká a pořád voněla levandulí, ne potem. Daerid a Nalesean se zřejmě nebezpečně dusili. Talmanes si pobrukoval „Žábu na ledu". Takže tady bruslil na tenkém ledě, co?
Mat postavil pohár, vstal a uklonil se Betse nad rukou. „Jsem, kdo jsem, a nic víc, ale tvoje tvář mi vyhání slova z hlavy.“ Na tohle zamrkala. Ať už říkaly cokoliv, ženy měly vždycky rády květnaté řeči. „Zatančíme si?“
Nečekaje na odpověď ji vedl k místu, kde se mezi stoly po celé délce šenku táhl volný pruh. S trochou štěstí tanec ten její jazýček trochu přibrzdí, a on, koneckonců, měl štěstí. Kromě toho ještě nikdy neslyšel o ženě, která by se tancem nenechala obměkčit. Zatanči si s ní, a ona ti odpustí hodně, tanči dobře, a ona ti odpustí všechno. Tohle bylo velmi staré rčení. Velice velmi staré.
Betse se držela zpátky, kousala se do rtu a ohlížela se po panímámě Daelvinové, avšak kyprá malá hostinská se jenom usmála a pokynem ruky dala Betse svolení, načež si zbytečně přihladila pramínky, které jí unikaly z drdolu, a znovu začala honit ostatní služebné, jako by bylo v šenku plno. Panímáma Daelvinová by se pěkně zostra pustila do každého muže, který by se podle ní choval nevhodně – přes svůj mírný vzhled nosila v suknicích ukrytý krátký obušek a občas ho používala. Nalesean se po ní ještě teď ostražitě ohlížel, kdykoliv se přiblížila – když si však chtěl zatancovat hojně utrácející muž, tak čemu by to mohlo uškodit? Mat Betse natáhl ruce do stran. Mezi stoly by mělo být místa tak akorát. Hudebníci začali hrát hlasitěji, když už ne lépe.
„Sleduj mě,“ řekl jí. „Kroky jsou pro začátek jednoduchý.“ Začal podle hudby, pokrčit koleno a sklouznout nohou doprava, levou nohou přísun. Pokrčit koleno, skluz a přísun, s roztaženými pažemi.
Betse se rychle chytila a měla lehký krok. Když došli až k hudebníkům, Mat jí plavně zvedl ruce nad hlavu a otočil se k ní zády. Pak pokrčit nohu a úkrok, otočit se tváří v tvář, pokrčit, úkrok, zatočit, znovu a znovu, celou cestu zpátky až k místu, kde začali. Rychle se dostala i do tohohle, a kdykoliv to otočka dovolila, usmála se na něj. Skutečně byla hezká.
„Teď to bude trochu složitější,“ zamumlal a otočil se tak, že stáli bok po boku, čelem k hudebníkům, zápěstí přes sebe a ruce spojené před sebou. Pravé koleno nahoru, mírně vykopnout doleva, pak sklouznout dopředu a doprava. Levé koleno nahoru, mírně vykopnout doprava, pak sklouznout dopředu a doleva. Betse se smála, když se znovu proplétali k hudebníkům. S každým průchodem byly kroky složitější, ale ona vše potřebovala ukázat jenom jednou, aby s ním srovnala krok, v jeho rukou byla při otočkách lehká jako peříčko. Nejlepší ze všeho bylo, že neřekla ani slovo.
Hudba ho polapila, i ty nesprávné tóny, a taneční kroky a vzpomínky mu plynuly hlavou, jak se tak vznášeli sem a tam po šenku. Ve svých vzpomínkách byl o hlavu vyšší a měl dlouhé zlaté kníry a modré oči. Měl na sobě červeně prostřihávaný kabátec z jantarového hedvábí s okružím z nejlepší barsinské krajky a na prsou knoflíky ze žlutých safírů z Aramaelle, a tančil se snědě krásnou vyslankyní Atha’an Miere, Mořského národa. Kroužek v jejím nose spojoval tenký zlatý řetízek s jednou z mnoha náušnic a visely na něm maličké medailonky, což ji označovalo za velitelku plavby klanu Shodin. Nezáleželo mu na tom, jak mocná je. S tím si musel dělat starosti král, ne nějaký druhořadý urozený pán. Byla překrásná a v jeho rukou lehká jako pírko a tančili spolu pod velkou křišťálovou kupolí shaemalského paláce, když Coremandě celý svět záviděl přepych a moc. Kolem koutů poletovaly další vzpomínky, jiskřivé úlomky, které vyvolával tento tanec. Ráno přijdou zprávy o stále silnějších nájezdech trolloků z Velké Morny, a za další měsíc, že zlaté věže Barsine byly vypleněny a vypáleny a že se trollocké hordy hrnou na jih. A tak začne něco, čemu se později bude říkat trollocké války, ačkoliv na začátku tomu nikdo takové jméno nedal. Tři sta let a víc téměř nepřerušených bojů, krve, ohně a ničení, než budou trolloci zahnáni zpátky a hrůzopáni pochytáni a pobiti. To bude počátek pádu Coremandy, s veškerým jejím přepychem a bohatstvím, i Essenie, s jejími filozofy a slavnými vzdělávacími středisky, Manetherenu a Eharonu a všech Deseti států, které, i ve vítězství, byly rozdrceny a z trosek pak měly povstat jiné země, země, které si Deset států připomínaly jen v bájích o lepších časech. To ale leželo před nimi, a on tyhle vzpomínky zahnal v potěšení té jediné. Dnes v noci tančil tanec s...