Zamrkal a na okamžik se polekal slunečních paprsků vnikajících sem okny i světlé tváře se zářivým úsměvem, pokryté lesklou vrstvou potu. Málem zakopl při složitém kroku, kdy měl nohy propletené s Betsinými, jak vířili šenkem, ale vzpamatoval se dřív, než Betse porazil, a instinktivně se dostal zpátky do tance. Tenhle tanec byl jeho stejně jistě jako ty vzpomínky, vypůjčené či ukradené, ale bezchybně vpletené mezi ty, které skutečně prožil, že už rozdíl nepoznal, pokud na to nemyslel. Všechny teď byly jeho, vyplňovaly díry v jeho vlastní paměti. Stejně dobře to všechno mohl prožít.
Byla pravda, co jí vykládal o své jizvě na krku. Pověšený kvůli vědomostem, nebo kvůli jejich nedostatku. Dvakrát prošel ter’angrialem jako puncovaný trouba, venkovský blb, který si myslel, že je to stejně snadné jako projít se po louce. No, skoro tak prosté. Výsledky jenom posílily jeho nedůvěru ke všemu, co mělo něco společného s jedinou silou. Poprvé mu řekli, že je jeho osudem, aby zemřel a znovu žil, mezi jinými věcmi, které nechtěl slyšet. Některé z těch věcí ho vyslaly na cestu k jeho druhé výpravě skrz ter’angrial, a to zase vedlo k tomu, že skončil s provazem uvázaným kolem krku.
Řada kroků, z nichž jeden každý učinil z dobrého důvodu či z čiré nutnosti, každý v dané době zdánlivě rozumný a každý vedl k věcem, o nichž se mu ani nesnilo. Vždy byl zřejmě lapen v tomhle tanci. Určitě byl mrtvý, než ho Rand odřízl a oživil. Posté v duchu znovu složil stejný slib. Už nikdy nebude skákat do něčeho, aniž by si nejdřív promyslel, co by z toho mohlo vzejít.
Pravdou bylo, že toho dne získal víc než jen jizvu. Například také stříbrnou liščí hlavu, jejíž jediné oko bylo vybarveno tak, aby vypadalo jako starobylý symbol Aes Sedai. Občas se nad tím medailonkem smál tak hlasitě, až ho z toho bolela žebra. Aes Sedai nevěřil, takže se s tou věcí kolem krku dokonce koupal a spal s ní. Svět byl legrační místo – obvykle legračně zvláštní.
Dalším ziskem skutečně bylo vědění, byť nechtěné. Teď měl v hlavě nacpané útržky ze životů jiných mužů, byly jich tisíce, občas jen pár hodin, občas i celé roky, byť po kouscích, vzpomínky na bály a bitvy v rozmezí hodně přes tisíc let, z doby dávno před trollockými válkami až k poslední bitvě při nástupu Artuše Jestřábí křídlo. Všechny jako by byly jeho vlastní, anebo docela dobře mohly být.
Nalesean, Daerid a Talmanes tleskali do rytmu a ostatní muži rozesazení kolem stolů se připojili také. Muži z Bandy Rudé ruky pobízeli svého velitele do tance. Světlo, z tohohle jména se Mat v duchu krčil. Patřívalo bájné tlupě hrdinů, kteří zahynuli, když se snažili zachránit Manetheren. Nebylo muže, jenž jel či pochodoval za praporcem Bandy, který by si nemyslel, že také skončí v bájích. Paní Daelvinová tleskala taky a ostatní služebné se zastavily a dívaly se.
Právě kvůli vzpomínkám těch jiných mužů Banda Mata následovala, ačkoliv to její členové nevěděli. Protože on měl v hlavě vzpomínky na víc bitev a vojenských tažení, než kolika by se mohla zúčastnit i stovka mužů. Ať už byl na straně vítězící, či prohrávající, pamatoval si, jak byla ta která bitva vyhrána, či prohrána, a stačila trocha důvtipu, jak to převést ve vítězství pro Bandu. Aspoň zatím tomu tak bylo. Tedy když nepřišel na žádný způsob, jak se boji vyhnout.
Nejednou si přál, aby dostal ty kousky jiných mužů z hlavy. Bez nich by nebyl tam, kde právě byl, ve velení téměř šesti tisíc vojáků, kdy se každý den toužili přihlásit další, které měl již brzy vést k jihu a převzít velení nad krvavým vpádem do země ovládané jedním ze zatracených Zaprodanců. Nebyl žádný hrdina a nechtěl jím ani být. Hrdinové měli ve zvyku nechat se zabít. Když jste byli hrdinou, bylo to jako hoďte psovi kost a strčte ho do rohu, aby byl z cesty, pokud to nebylo slibte psovi kost a pošlete ho znovu na lov. To stejné mimochodem platí o vojácích.
Na druhou stranu bez těchto vzpomínek by kolem sebe neměl šest tisíc vojáků. Stál by sám, ta’veren a připoutaný k Draku Znovuzrozenému, nahý terč, o němž Zaprodanci věděli. Někteří z nich o Matu Cauthonovi už tak zřejmě věděli až moc. Moirain tvrdila, že je důležitý, že Rand možná bude potřebovat jeho i Perrina, aby vyhrál Poslední bitvu. Jestli měla pravdu, tak udělá, co bude muset – udělá, jenom si na tu představu bude muset zvyknout – ale nehodlal se stát žádným zatraceným hrdinou. Kdyby jen dokázal vymyslet, co udělat s tím zatraceným Valerským rohem... V duchu odříkal krátkou modlitbičku za Moiraininu duši, doufal, že se mýlila.
S Betse naposledy dorazili na konec volného prostranství a ona se se smíchem zhroutila na příborník, když se Mat zastavil. „Ach, to byla nádhera! Cítila jsem se, jako kdybych byla někde v královském paláci. Můžeme to udělat znovu? Ach, můžeme? Můžeme?“ Paní Daelvinová malou chvíli tleskala, pak si však uvědomila, že ostatní služebné jen postávají kolem, takže se k nim otočila a důrazným máváním rukama je jako hejno slepic zahnala po jejich práci.
„Znamená pro tebe něco ‚Dcera Devíti měsíců'?“ Ta slova z něj prostě jen tak vyletěla. Způsobilo to právě pomyšlení na ta’veren. Ať už tu dceru Devíti měsíců najde kdekoliv – Prosím, Světlo, ať je to ještě za hodně dlouho! Byla to vášnivá myšlenka – ať už ji najde kdekoliv, určitě nebude posluhovat u stolů v nějakém maloměstském hostinci přecpaném vojáky a uprchlíky. Ale zase, kdo to mohl vědět, když přišlo na proroctví? Jistým způsobem to bylo proroctví. Zemřít a znovu ožít. Oženit se s dcerou Devíti měsíců. Vzdát se poloviny světla světa, aby svět zachránil, ať už to znamenalo cokoliv. Koneckonců, on zemřel, když se houpal na tom provaze. Jestli byla pravda tohle, tak se musel splnit i ten zbytek. Z toho nebylo úniku.
„Dcera Devíti měsíců?“ vydechla Betse. Že nemohla popadnout dech, ji ani trochu nezpomalilo. „To je hostinec? Taverna? Není to tady v Maerone, to vím. Možná přes řeku v Aringillu? Nikdy jsem nebyla v –"
Mat jí položil prst na rty. „Na tom nezáleží. Ještě si zatancujem.“ Tentokrát to byl vesnický tanec, něco ze současnosti a z tohoto místa, bez jiných než vlastních vzpomínek. Jenže on teď vážně musel hodně přemýšlet, aby je poznal od sebe.
Kdosi si odkašlal, což Mata přimělo ohlédnout se přes rameno. Když uviděl, že ve dveřích stojí Edorion s rukavicemi obitými plechem zastrčenými za opasek s mečem a přilbou v podpaždí, povzdechl si. Mladý tairenský urozený pán byl naducaný, růžovolící muž, když s ním Mat hrál karty v Tearském Kameni, ale nyní, co přišel na sever, byl tvrdší a osmahlý sluncem. Na kapalínu již neměl žádné chocholy a kdysi ozdobně zlacený kyrys měl celý zprohýbaný a plný vrypů. Na nabíraných rukávcích kabátu měl modré a černé proužky, ale látka byla odřená.