„Řekl jsi mi, abych ti v tuto hodinu připomněl pochůzku.“ Edorion si odkašlal do pěsti. Okázale se nedíval na Betse. „Ale mohl bych se vrátit později, přeješ-li si.“
„Půjdu hned,“ řekl mu Mat. Bylo důležité konat každý den pochůzky, každý den prohlížet něco jiného. Tohle se dozvěděl ze vzpomínek těch druhých mužů, v podobných věcech se jim naučil důvěřovat. Když už vězel až po uši v téhle práci, tak se ji docela dobře mohl snažit dělat správně. Dělat ji správně by ho mohlo udržet naživu. Kromě toho se od něj Betse odtáhla a snažila se otřít si zástěrou z čela pot a zároveň uhladit vlasy. Nadšení se jí vytrácelo z tváře. Nezáleželo na tom. Bude si to pamatovat. Hezky si se ženou zatanči, pomyslel si lstivě, a je zpolovice tvoje.
„Dej tohle muzikantům,“ řekl a vtiskl jí do ruky tři zlaté marky. Jakkoliv hráli špatně, přece jen ho na chvíli jejich melodie odvedla z Maerone a bezprostřední budoucnosti. A stejně, ženy měly rády velkorysost. Tohle šlo velmi dobře. S úklonou jí políbil ruku a dodaclass="underline" „Uvidíme se později, Betse. Až se vrátím, znovu si zatančíme.“
K jeho překvapení mu zašermovala prstem pod nosem a varovně potřásla hlavou, jako by mu četla myšlenky. No, nikdy netvrdil, že rozumí ženám.
Upravil si klobouk na hlavě a vedle dveří si vyzvedl svůj oštěp s černým ratištěm. To byl ještě další dar z druhé strany ter’angrialu, zbraň s nápisem na ratišti ve starém jazyce a podivnou hlavicí, připomínající čepel meče, poznačenou dvěma krkavci.
„Dneska projdeme nálevny,“ oznámil Edorionovi a společně vyrazili do poledního žáru a do toho blázince panujícího v Maerone.
Bylo to malé městečko, nemělo ani hradby, i když bylo padesátkrát větší než cokoliv, co viděl, než opustil Dvouříčí. Vlastně to byla spíš taková přerostlá vesnice, jen několik cihlových a kamenných domků mělo i poschodí, a pouze hostince byly tříposchoďové, stejně tolik střech mělo dřevěné šindele či došky jako tašky nebo břidlici. Ulice, většinou jen z udusané hlíny, nyní překypovaly lidmi. Měšťané tu byli každého druhu, většinou však Cairhieňané a Andořané. Ačkoliv leželo Maerone na cairhienském břehu Erinin, teď nepatřilo k žádnému státu, nýbrž balancovalo mezi nimi, a žili tu či tudy jen procházeli lidé tuctu různých národností. Od Matova příjezdu se tu dokonce ukázaly tři čtyři Aes Sedai. On se jim však i se svým medailonkem vyhýbal širokým obloukem – nebylo třeba vyhledávat zbytečné potíže – ale ony odjely stejně rychle, jako se tu objevily. Jeho štěstí skutečně fungovalo, když to bylo důležité. Zatím.
Měšťané spěchali po své práci a spousty otrhanců, mužů, žen i dětí, kteří se bezcílně potloukali ulicemi, si většinou nevšímali. Běženci byli všichni Cairhieňané a obvykle si našli cestu dolů k řece, než se vrátili do uprchlických táborů kolem městečka. Jenom málokterý z nich se však vrátil domů. Občanská válka v Cairhienu možná skončila, ale pořád tam řádili loupežníci, a lidé se také báli Aielů. Pokud Mat věděl, tak se báli, že narazí na Draka Znovuzrozeného. Prostá pravda však byla, že utekli tak daleko, jak jen mohli. Žádnému už nezbývala energie na víc než na výlety k řece, odkud hleděli na Andor.
K davům se připojili i vojáci Bandy, samotní i po dvojicích či trojicích se potulovali mezi krámky a krčmami, objevovaly se i seřazené oddíly, kušištníci a lučištníci v kazajkách pošitých ocelovými kolečky, pikynýři v otlučených kyrysech odhozených bohatšími muži nebo sebraných mrtvým. Všude se projížděli jezdci ve zbroji, tairenští kopiníci v kapalínech i Cairhieňané ve zvonových přilbicích, a dokonce i pár Andořanů v kónických přilbách s mřížovým hledím. Rahvin z královniny gardy vyhodil značný počet mužů příliš věrných Morgase, a někteří z nich se připojili k Bandě. Davem se prodírali pouliční prodavači s podnosy a vychvalovali své jehly a nitě, masti, o nichž prohlašovali, že jsou dobré na každé zranění, lektvary na všechno, od puchýřů přes vodnatý průjem po táborovou horečku, mýdlo, cínové talíře a dýky z nejlepší andorské oceli – slovo prodavače na to – prostě všechno možné, co by mohl voják potřebovat nebo o čem si kupci mysleli, že by se mohl nechat přesvědčit, že to potřebuje. Hluk byl takový, že jakékoliv volání prodavačů nebylo slyšet dál než na tři kroky.
Vojáci Mata samozřejmě okamžitě poznali a mnozí začali jásat, dokonce i tací, kteří byli příliš daleko, aby viděli víc než jeho klobouk se širokou krempou a podivný oštěp. Tohleto ho označovalo stejně jasně jako erb urozeného pána. Mat slyšel všechny možné řeči o tom, proč opovrhuje zbrojí a přilbou. Důvody byly nejrůznější, od šílené odvahy až po tvrzení, že ho může zabít pouze zbraň ukutá samotným Temným. Někteří dokonce tvrdili, že ten klobouk mu daly Aes Sedai, a dokud ho bude nosit, nic ho nemůže zabít. Skutečností bylo, že to byl zcela obyčejný klobouk, a nosil ho proto, že poskytoval slušný stín. A protože mu stále připomínal, aby se držel stranou od míst, kde by mohl potřebovat přilbu a zbroj. O jeho oštěpu, s nápisem, který dokázalo přečíst jen pár urozených pánů, kolovaly ještě fantastičtější příběhy. Žádný se však nemohl vyrovnat pravdě. Tu krkavci poznačenou čepel vyrobily Aes Sedai za války Stínu před Rozbitím světa. Nikdy nepotřebovala brousit, a Mat pochyboval, že by ji dokázal zlomit, i kdyby se o to snažil.
Na volání „Světlo sviť na vznešeného pána Matrima!“ a „vznešený pán Matrim a vítězství!“ a podobné žvásty odpovídal máváním a s Edorionem procházel davem. Aspoň že se nemusel tlačit. Jakmile si ho lidé všimli, uhýbali mu z cesty. Přál si jen, aby tolik uprchlíků necivělo, jako by měl v kapse schované klíče k jejich nadějím. Kromě toho, že zajišťoval, aby dostávali jídlo z vozů přijíždějících z Tearu, nevěděl, co jiného by mohl dělat. Kromě toho, že byli otrhaní, byli většinou i špinaví.
„Copak se z táborů ztratilo mýdlo?“ zamumlal.
Edorion ho zaslechl i přes ten hlomoz. „To ano. Většina jich ho prodává zpátky kupcům za laciné víno. Mýdlo nechtějí, chtějí přes řeku nebo utopit svůj žal.“
Mat kysele zaprskal. Přeprava do Aringillu byla jednou z věcí, které jim poskytnout nemohl.
Dokud Cairhien nerozervala občanská válka a horší hrůzy, Maerone bylo křižovatkou obchodu mezi Cairhienem a Tearem, což znamenalo, že mělo skoro stejný počet zájezdních hostinců a krčem jako obytných domů. Prvních pět šenků, do nichž strčil nos, se lišilo jen málo, od Lišky a husy k Povozníkovu biči, byly to kamenné budovy nacpané stolky a tu a tam došlo ke rvačce, čehož si Mat nevšímal. Nikdo však nebyl opilý.
U říční brány – na druhé straně města – býval nejlepší hostinec v Maerone, ale těžké desky přibité přes dveře s vyřezávaným sluncem sloužily jako připomínka hostinským a výčepním, aby vojáky Bandy nenechali se opít. I střízliví vojáci se prali, Tairen s Cairhieňanem a s Andořanem, pěšák s jezdcem, muži jednoho urozeného pána s muži jiného, veteráni proti novým rekrutům, také vojáci s civilisty. Avšak rvačky bývaly utišeny ještě dříve, než se vymkly z ruky, vojáky s obušky a červenými návleky na předloktích od zápěstí k lokti. Každá jednotka se musela při hlídání střídat, každý den nosil červený návlek někdo jiný, a Rudé paže musely zaplatit za škody způsobené v den, kdy měly službu. Díky tomu se muži z hlídky vždy pilně přičiňovali o udržení klidu.