U Lišky a husy žongloval jakýsi kejklíř s hořícími hůlkami, robustní muž ve středních letech, zatímco jiný, hubený, plešatějící chlapík v hostinci U Erinin měl v ruce harfu a recitoval část z Velkého hledání Valerského rohu. Přes panující horko měli oba své typické pláště se záplatami stovky barev, které se při pohybu vlnily. Kejklíř by se vzdal dřív ruky než svého pláště. Měli docela pozorné obecenstvo – mnoho diváků přicházelo i z vesnic, v nichž návštěvu kejklíře dychtivě vítali – dokonce víc než dívku zpívající na stole v taverně zvané U tří věží. Byla docela hezká, s dlouhými tmavými kudrnami, ale píseň o pravé lásce nevázaně se smějící muže, kteří tam popíjeli, nemohla příliš zaujmout. Ve zbývajících šencích žádní baviči nebyli, jenom nějaký ten muzikant, přesto tu hosté byli ještě hlučnější a u poloviny stolů se hrálo v kostky, z čehož Mata přímo svrběly prsty. Jenže on skutečně téměř vždy vyhrál, přinejmenším v kostkách, a nebylo by správné obírat vlastní vojáky o peníze. Ti totiž tvořili většinu hostů u stolů. Jenom málo uprchlíků mělo peníze na utrácení po šencích.
Se členy Bandy se smísila jenom hrstka ostatních. Tady hubený Kandořan s rozdělenou bradkou, který měl v uchu zasazený měsíční kámen zvíci nehtu na palci a přes prsa červeného kabátce stříbrný řetěz, tam Domanka s měděnou pletí, i když ve slušných modrých šatech, s bystrýma očima a prstenem s drahokamem na každém prstu, jinde Taraboňan v kuželovitém modrém klobouku s plochou střechou a hustým knírem zakrytým průsvitným závojem. Kulaťoučcí muži v tairenských kabátcích, těsných v pase, či kostnatí chlapíci v murandských kabátcích po kolena, bystrozraké ženy v šatech s vysokými límci nebo sukněmi po kotníky, ale vždy z dobře střiženého sukna střízlivých barev. Všechno to byli kupci, připravení skočit, až se obchod mezi Andorem a Cairhienem znovu rozběhne. A v každém šenku seděli stranou ostatních dva tři muži, obvykle byli sami, většinou chlapi s tvrdými pohledy, někteří ve slušných šatech, jiní v hadrech jen o málo lepších, než měli uprchlíci, ale jeden každý vypadal, že umí používat meč, který měl u pasu nebo na zádech. Mat si s touhle tlupou spojil i dvě ženy, přestože žádná neměla viditelně zbraň. Jedna měla o stůl opřenou dlouhou vycházkovou hůl, a Mat soudil, že ta druhá má někde v dlouhých jezdeckých šatech poschovávány nože. On sám měl taky různě po těle ukryté vrhací nože. Byl si jist, že ví, co mají ona i ta druhá za lubem, a byla by hloupá, kdyby chodila neozbrojená.
Když s Edorionem vyšli od Povozníkova biče, Mat se zastavil a díval se, jak se jakási hranatá žena v rozdělených hnědých suknicích proplétá mezi lidmi. Nemrkající oči, kterým na ulici neunikla ani mrť, byly v ostrém protikladu k napohled klidné, kulaté tváři, a stejně tak i bytelný obušek, který měla u pasu, a dýka s těžkou čepelí, která by vyhovovala i Aielovi. Takže třetí žena z té tlupy. Byli to všechno hledači rohu, bájného Valerského rohu, který povolá mrtvé hrdiny z hrobu, aby bojovali v Poslední bitvě. Ten, kdo ho najde, si vyslouží místo v dějepise. Pokud zůstane někdo, kdo by psal nějaké zatracené dějiny, pomyslel si Mat suše.
Někteří lidé věřili, že roh se objeví tam, kde panuje neklid a sváry. Od posledního svolání hledačů k hledání rohu uplynulo čtyři sta let, a tentokrát tam přišlo tolik lidí, že málem padali i ze stromů, aby mohli složit přísahu. Mat viděl spousty hledačů v ulicích Cairhienu a čekal, že mnohé další tlupy uvidí, až dorazí do Tearu. Nepochybně teď budou mířit i do Caemlynu. Přál si, aby tu věc našel některý z nich. Pokud totiž věděl, ten zatracený Valerský roh teď ležel někde hluboko pod Bílou věží, a jestli věděl něco o Aes Sedai, tak by se dost divil, kdyby jich o něm vědělo víc než tak asi tucet.
Mezi ním a tou hranatou ženou propochodoval za důstojníkem ve zprohýbaném kyrysu a cairhienské přilbě, jedoucím na koni, oddíl pěchoty, téměř dvě stovky pikynýřů, a za nimi následovalo asi padesát lučištníků s toulci u pasu a luky na zádech. Sice neměli dvouříčské dlouhé luky, s nimiž Mat vyrůstal, ale i tak to byly docela slušné zbraně. Musel najít dost kušištníků, aby to zvládl, ačkoliv lučištníci měnili zbraně jen velmi neochotně. Za pochodu si zpívali a jejich sborový zpěv byl dost hlasitý, aby prorazil hlukem v ulici.
Za vojáky se táhl hlouček civilistů, měšťanů i uprchlíků, všechno to byli mladí muži a zvědavě se dívali a poslouchali. Mat se tomu nepřestával divit. Čím píseň vojákování ukazovala v horším světle – a tahle ještě nebyla zdaleka nejhorší – tím větší byl shromážděný dav. Jako že voda je mokrá, někteří z těch, co se teď seběhli, budou docela jistě ještě před setměním hovořit s praporečníky, a z nich většina podepíše nebo načmárá svou značku. Musejí si myslet, že ta píseň je má vyděsit, aby se taky nedostali ke slávě a kořisti. Aspoň že pikynýři nezpívali „Tanec se Stínovým Jakem". Mat tu píseň nenáviděl. Jakmile si mládenci uvědomili, že Stínový Jak značí smrt, vyrazili o překot hledat praporečníka.
„Muži hodně mluví o tom,“ prohodil Edorion nedbale, když oddíl zahnul do ulice i s přívažkem hlupáků, „kdy už konečně zamíříme k jihu. Jdou řeči.“ Koutkem oka mrkl na Mata, zvažoval, jakou má velitel náladu. „Všiml jsem si, jak podkováři kontrolují spřežení k povozům.“
„Vyrazíme, až vyrazíme,“ prohlásil Mat. „Není třeba dát Sammaelovi vědět, kdy dorazíme.“
Edorion se na něj podíval zpříma. Tenhle Tairen nebyl žádný tupec. Ne že by byl hloupý třeba Nalesean – ten byl občas jenom příliš dychtivý – ale Edorion měl skutečně bystrý mozek.
Nalesean by si podkování nikdy nevšiml. Byla škoda, že rod Aldaiaya převyšoval rod Selornů, jinak by byl Mat na Naleseanovo místo jmenoval Edoriona. Hloupí šlechtici a jejich hloupé zaujetí hodnostmi a pořadím. Ne, Edorion nebyl žádný trouba. Věděl, že jakmile Banda vytáhne k jihu, zpráva o tom poletí před nimi s říční dopravou a možná i na holubích křídlech. Mat by si rozhodně nevsadil na to, že v Maerone nejsou žádní špehové, i kdyby své štěstí cítil dost silně, aby mu z toho pukla hlava.
„Taky se povídá, že včera byl ve městě pán Drak,“ pokračoval Edorion tak tiše, jak jen bylo v pouličním hluku možné.
„Největší událost za celej včerejšek,“ podotkl Mat suše, „byla moje první koupel za týden. No tak. Jak to zatím je, bude nám trvat do odpoledne, než tohle dokončíme.“
Byl by dal hodně, aby zjistil, odkud se ten drb vzal. Nebylo tomu ani půl dne a zcela jistě u toho nebyl nikdo nepovolaný. Nad ránem se v jeho pokoji U zlatého jelena náhle zablesklo. Mat se zoufale vrhl přes postel se čtyřmi sloupky, jednu botu měl obutou, druhou zpola zutou, a vytáhl nůž, který nosil zavěšený mezi lopatkami, než si uvědomil, že je to Rand, přicházející jednou z těch zatracených děr do nicoty, asi z caemlynského paláce, podle sloupů, které byly vidět, než se otvor ztratil. Bylo zvláštní, že přicházel v noci, bez Aielů, a skočil přímo do Matova pokoje, z čehož Matovi ještě teď vstávaly vlasy na hlavě. Ten průchod by ho mohl přeříznout vedví, kdyby zrovna stál na špatném místě. Neměl jedinou sílu rád. Celá ta záležitost byla pěkně podivná.