„Spěchej pomalu, Mate,“ řekl Rand, přecházeje sem a tam. Na Mata se vůbec nepodíval. Tvář se mu leskla potem a zatínal zuby. „Musí tě vidět přicházet. Na tom všechno záleží.“
Mat se posadil na svou postel, sundal si botu a hodil ji na kus rohože, kterou mu věnovala panímáma Daelvinová. „Já vím,“ řekl kysele a zamnul si kotník, který si narazil o sloupek postele. „Pomáhal jsem vymejšlet ten zatracenej plán, pamatuješ?“
„Jak poznáš, že jsi zamilovaný do nějaké ženy, Mate?“ Rand neustále přecházel sem a tam, a tuhle otázku hodil, jako by zapadala do toho, co říkal předtím.
Mat zamrkal. „Jak to, pro Jámu smrti, mám vědět? Do těchhle osidel jsem já ještě nikdy nohu nestrčil. Co je za tím?“
Ale Rand se jenom ošil, jako by něco shazoval z ramen. „Vyřídím Sammaela, Mate. To jsem slíbil. Dlužím to těm mrtvým. Jenže kde jsou ostatní? Musím je vyřídit všechny.“
„Jedno hezky po druhým.“ Jen tak tak se mu podařilo se nezeptat. Nedalo se poznat, co si v těchto dnech Rand vezme do hlavy.
„V Murandy jsou Dračí spřísahanci, Mate. V Altaře taky. Muži, kteří se mi zaslíbili. Jakmile bude Illian můj, Altara a Murandy mi spadnou do klína jako přezrálé slívy. Spojím se s Dračími spřísahanci v Tarabonu – a v Arad Domanu – a jestli mi bělokabátníci budou chtít bránit ve vstupu do Amadicie, tak je rozdrtím. Prorok rozdmychal celý Ghealdan, a jak jsem slyšel, tak Amadicii skoro taky. Umíš si představit Masemu jako proroka? Saldeia půjde za mnou, Bashere si tím je jistý. Všechny Hraniční státy půjdou za mnou. Musejí! Já to dokážu, Mate. Všechny státy budou před Poslední bitvou jednotné. Já to dokážu!“ Randovi se do hlasu vloudil horečnatý tón.
„Jistě, Rande,“ řekl Mat potichu a druhou botu hodil k první. „Ale hezky jedno po druhým, ano?“
„Žádný člověk by neměl mít v hlavě hlas jiného člověka,“ zamumlal Rand a Matovi ztuhly ruce, když si chtěl stáhnout vlněnou punčochu. Zvláštní, přistihl se, jak přemýšlí, jestli už je nemá na nohou druhý den. Rand věděl něco z toho, co se tentokrát přihodilo uvnitř ter’angrialu v Rhuideanu – tedy aspoň věděl, že tam Mat nějak získal znalosti z vojenské strategie a taktiky – ale nevěděl všechno. Mat si aspoň myslel, že neví všechno. Ne to o vzpomínkách jiných mužů. Rand si zřejmě nevšiml ničeho neobvyklého. Jenom si prohrábl vlasy a pokračovaclass="underline" „Dá se napálit, Mate – Sammael vždycky myslel rovně – existuje tady ale nějaká díra, kudy by mohl proklouznout? Jestli dojde k nějaké chybě, zemřou tisíce lidí. Desítky tisíc. Určitě jich umřou stovky, ale nechci, aby to byly tisíce."
Mat se zašklebil tak zuřivě, že zpocený obchodník, jenž se mu snažil prodat dýku s jílcem posázeným barevnými skleněnými „drahokamy", zboží málem upustil a ztratil se v davu. S Randem to bylo všechno takové, skákal od vpádu do Illianu k Zaprodancům, pak zase k ženám – Světlo, to Rand byl ten, který to se ženami vždycky uměl, on a Perrin – od Poslední bitvy k Děvám oštěpu a pak k věcem, kterým Mat ani pořádně nerozuměl, Matovy odpovědi si většinou ani nevyslechl a občas na ně dokonce ani nepočkal. Poslouchat, jak Rand mluví o Sammaelovi, jako by ho osobně znal, bylo víc než jen znepokojující. Mat věděl, že Rand nakonec zešílí, ale jestli už na něj šílenství leze teď...
A co ostatní, ti hlupáci, které Rand sbíral, co chtěli usměrňovat, a ten chlápek Taim, který to už uměl? Rand to jen tak mimochodem utrousil. Mazrim Taim, zatracený falešný Drak, učící Randovy zatracené žáky, či co vlastně byli. Mat nechtěl být ani v okruhu tisíce mil, až všichni začnou šílet.
Jenomže měl asi takovou možnost volby, jako lístek ve víru. Byl ta’veren, avšak Rand byl silnější. V Dračích proroctvích o Matu Cauthonovi nic nestálo, stejně však byl lapený, hranostaj v noře. Světlo, jak si přál, aby Valerský roh nikdy nespatřil.
Do dalšího tuctu taveren a šenků vpadl se zachmuřenou tváří, míře dál od Zlatého jelena. Žádná nálevna se příliš nelišila od té první, všude bylo plno stolů obsazených popíjejícími muži, kteří házeli kostky a přetlačovali se, a hudebníky bylo přes hluk davu slyšet stejně často, jako se jejich hudba utápěla v řevu. Rudé paže tlumily rvačky málem dřív, než začaly, tady kejklíř recitoval Velké hledání – to bylo oblíbené i bez hledačů – jinde světlovlasá žena zpívala košilatou písničku, která díky jejímu kulatému obličeji a vykuleným, nevinným očím působila ještě nevázaněji.
Ponurá nálada mu vydržela, ještě když odcházel od Stříbrného rohu – pitomé jméno! – a jeho zpěvačky s nevinnou tvářičkou. Snad proto se rozběhl k místu, odkud se na ulici před dalším hostincem náhle ozval křik. Pokud se rozruch týkal vojáků, postarají se o to Rudé paže, ale Mat se stejně protlačil davem. Rand šílel a nechal ho trčet uprostřed bouře. Taim a ti ostatní kreténi ho chtěli ochotně následovat k šílenství. V Illianu čekal Sammael a ostatní Zaprodanci byli Světlo ví kde a všichni nejspíš číhali na příležitost srazit Matu Cauthonovi hlavu. Nepočítaje to, co mu udělají Aes Sedai, jestli ho ještě někdy dostanou do spárů. Ty už tak věděly příliš. A všichni si mysleli, že vytáhne do pole a stane se zatraceným hrdinou! Obvykle se snažil z boje vymluvit, když už se mu nemohl širokým obloukem vyhnout, ale právě teď chtěl důvod praštit někoho do nosu. Nenašel však to, co očekával.
Shluk měšťanů. Menší Cairhieňané v šedých oděvech a tu a tam vyšší Andořan v jasných barvách vytvářeli bezvýrazný kruh kolem dvou vysokých hubených chlapíků se zakroucenými kníry v dlouhých murandských kabátcích z jasného hedvábí a s meči se složitě zlacenými hruškami a záštitami. Muž v červeném kabátci stál a pobaveně se křenil, přičemž pozoroval toho ve žlutém, jenž třásl jakýmsi klukem, který Matovi sahal sotva k pasu, za límec, jako pes, když třepe s krysou.
Mat se ovládl. Připomněl si, že neví, čím to vše začalo. „Pomalu s tím klukem,“ řekl a položil žlutému kabátu ruku na paži. „Co udělal, že si vysloužil –?“
„Sáh na mýho koně!“ odsekl rozzlobeně muž s mindejským přízvukem a setřásl Matovu ruku. Mindeánci se chlubili – chlubili! – že mají tu nejvzteklejší povahu z celého Murandy. „Zlámu mu za to ten jeho hubenej sedláckej krk! Zakroutím mu tím hubeným –!“
Mat bez dalšího slova prudce zvedl oštěp tak, že skončil přesně mezi chlapíkovýma nohama. Muranďan otevřel ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Vyvrátil oči, až mu bylo vidět skoro jenom bělmo. Když se mu podlomily nohy, chlapec se mu vytrhl. Muž dopadl na obličej na ulici. „Ne, to neuděláš,“ prohlásil Mat.
Tím to ovšem, samozřejmě, neskončilo. Muž v červeném kabátci sáhl po meči. Podařilo se mu vytáhnout coul oceli, než ho Mat praštil přes zápěstí patkou oštěpu. Muž zachrčel a pustil jílec, místo toho však druhou rukou hmátl po dýce s dlouhou čepelí, kterou měl u pasu. Mat ho spěšně udeřil za ucho. Nijak tvrdě, ale chlapík se složil na druhého muže. Zatracený hlupák! Mat si nebyl jist, jestli to platí pro červený kabát nebo pro něj.