Diváky se protlačilo půl tuctu Rudých paží, dnes to byli tairenští kavaleristé, kteří se v po kolena vysokých botách pohybovali dost neohrabaně, a nabírané černozlaté rukávce měli zmačkané pod návleky. Edorion zatím držel kluka, vyzáblého a mrzutého, asi šestiletého, který vrtěl bosými prsty v prachu a znovu nenápadně vyzkoušel, jak pevně ho Edorion drží. Byl to snad nejošklivější kluk, jakého kdy Mat viděl, s rozpláclým nosem, pusou na svůj obličej až příliš širokou a příliš velkýma, odstávajícíma ušima. Podle děr v kabátě a spodcích patřil k uprchlíkům. Vypadal mnohem špinavější než ostatní.
„Vyřiď to, Harnane,“ nařídil Mat. Harnan byl velitelem oddílu Rudých paží, s dlouhou úzkou bradou, trpitelským výrazem a neuměle vytetovaným jestřábem na levé líci. Tato móda se mezi Bandou rychle šířila, většinou se však tetování omezovalo na ty části těla, které byly obvykle zakryté. „Zjisti, co tohle všechno způsobilo, a pak vyžeň ty dva darebáky z města.“ Zasloužili si to, ať už je vyprovokovalo cokoliv.
Mezi diváky se prodral jakýsi hubeňour v murandském kabátě z tmavého sukna a vedle dvojice na zemi padl na kolena. Žlutý kabát začal vydávat přidušené steny a červený se přitom chytal za hlavu a mumlal něco, co vypadalo jako nadávky. Nově příchozí nadělal více hluku než druzí dva dohromady. „Ajvaj, mí páni! Muj páne Paersi! Muj páne Culene! Nejste zabitý?“ Natáhl třesoucí se ruce k Matovi. „Ajvaj, nezabíjej jich, muj páne! Ne takhle bezmocný. Jsou to hledači rohu, muj páne. Já jsem jejich člověk, Padry. Hrdini to jsou, muj páne.“
„Já nechci nikoho zabít,“ skočil mu do řeči znechuceně Mat. „Ale do západu slunce dostaň tyhle hrdiny na koně a z Maerone. Nemám rád muže, co vyhrožují, že nějakýmu dítěti zlámou krk. Do západu slunce!“
„Ále, muj páne, voni jsou zraněný. Je to jenom rolnickej kluk a sužoval koňa pána Paersa!“
„Já na něm jenom seděl,“ vyhrkl chlapec. „Nedělal jsem – cos říkal.“
Mat zachmuřeně přikývl. „Klukům se vazy nelámou za sezení na koni, Padry. Dokonce ani rolnickým klukům. Dostaneš tyhle dva okamžitě pryč, nebo zlámu vaz jim.“ Pokynul Harnanovi, jenž ostře kývl na ostatní Rudé paže – velitelé oddílů nikdy nic nedělali osobně, stejně jako praporečníci – a vojáci Paerse a Culena hrubě zvedli a hnali je pryč, i když oba pánové cestou sténali, a Padry se táhl za nimi, lomil rukama a namítal, že jeho pánové nejsou schopni jízdy, že jsou to hledači rohu a hrdinové.
Mat si uvědomil, že Edorion stále drží zdroj všech těchto potíží za ruku. Rudé paže byly pryč a měšťané se rozcházeli. Na kluka se nikdo nepodíval podruhé. Museli se starat o vlastní děti a tvrdě dřeli, aby to zvládli. Mat si těžce vydechl. „Nenapadlo tě, že sis mohl ublížit, když si ‚jenom sedneš‘ na cizího koně, chlapče? Takový chlap nejspíš jezdí na hřebci, co by mohl malýho kluka zadupat do svýho stání, a nikdo by ani nepoznal, žes tam někdy byl.“
„Valach.“ Kluk se opět pokusil Edorionovi vyškubnout, a když zjistil, že mužovo sevření nepovolilo, zatvářil se mrzutě. „Byl to valach a nic by mi neudělal. Koně mě maj rádi. Já nejsem malej kluk, je mi devět. A jmenuju se Olver, ne chlapec."
„Tak Olver, jo?“ Devět. Bylo to možné. Mat měl potíže poznat věk, zvlášť u cairhienských dětí. „No, Olvere, kde máš mámu a tátu?“ Rozhlédl se kolem, ale uprchlíci, které viděl, procházeli stejně rychle jako měšťané. „Kde jsou, Olvere? Musím tě jim vrátit.“
Místo odpovědi si Olver skousl ret. Z oka mu sklouzla slza a on ji hněvivě setřel. „Tatínka zabili Aielové. Jeden z těch... Shado. Máma říkala, že půjdeme do Andoru. Říkala, že budem bydlet na statku. S koněma.“
„Kde je teď?“ zeptal se Mat tiše.
„Onemocněla. Já – já jsem ji pohřbil tam, kde jsou nějaký kytky.“ Náhle Olver nakopl Edoriona a začal se v jeho sevření zmítat. Po tvářích se mu hrnuly slzy. „Pusť mě. Postarám se o sebe sám. Pusť mě.“
„Postarej se o něj, dokud někoho nenajdeme,“ nařídil Mat Edorionovi, který na něj civěl s pootevřenými ústy, přičemž se snažil ubránit chlapci a zároveň ho udržet.
„Já? Co mám dělat s tímhle levhartem v těle myši?“
„Například mu dej najíst.“ Mat nakrčil nos. Podle pachu strávil Olver přinejmenším nějakou dobu na podlaze stání toho valacha. „A vykoupej ho. Smrdí.“
„Mluv se mnou,“ ječel Olver a třel si obličej. Slzy mu pomohly znovu rovnoměrně rozmazat špínu. „Mluv se mnou, ne přese mě!“
Mat zamrkal a pak se sklonil. „Promiň, Olvere. Já taky vždycky nesnášel, když mi to lidi dělali. Tak takhle to je. Jseš hrozně cejtit, takže tě tady Edorion vezme ke Zlatýmu jelenovi, kde ti panímáma Daelvinová připraví vanu.“ Olver se tvářil stále mrzutěji. „Jestli bude mít nějaký řeči, tak jí vyřiď, že jsem řekl, že se můžeš vykoupat. Nemůže ti v tom bránit.“ Když na něj chlapec náhle upřel zrak, Mat potlačil úsměv. To by celou věc pokazilo. Olverovi se možná představa lázně nelíbila, ale kdyby se mu někdo snažil ve vykoupání zabránit... „Tak a teď hezky uděláš, co řekne Edorion. To je opravdickej tairenskej pán a on ti najde něco teplýho k jídlu a taky šaty bez děr. A nějaký boty.“ Radši nedodával „a někoho, kdo na tebe dohlídne". O to se postará panímáma Daelvinová. Trocha zlata překoná každé váhání.
„Nemám rád Taireny,“ zamumlal Olver a zamračil se nejdřív na Edoriona, potom na Mata. „Tak on je opravdickej pán? Ty jsi taky pán?“
Než mohl Mat cokoliv říci, přiběhl mezi lidmi Estean, strupatou tvář zarudlou a zpocenou. Na jeho zprohýbaném kyrysu ještě zůstalo několik kousků původní zlaté nádhery a červené aksamitové proužky na žlutých rukávech kabátce měl odřené. Vůbec nevypadal na syna nejbohatšího urozeného pána celého Tearu. Jenže on tak vlastně nevypadal nikdy. „Mate,“ funěl a rukou si shrnul rovné mastné vlasy z čela. „Mate... Dole u řeky...“
„Co?“ přerušil ho Mat podrážděně. Chtěl začít nosit na kabátcích vyšité „já nejsem urozený pán". „Sammael? Shaidové? Královnina garda? Zatracený stříbrný lvy? Co?“
„Loď, Mate,“ funěl Estean a shrnoval si vlasy. „Velká loď. Myslím, že je Mořského národa.“
To nebylo pravděpodobné. Atha’an Miere nikdy nevyplouvali s loďmi z otevřeného moře dál než do nejbližšího přístavu. Přesto... U Erinin na jihu nestálo příliš mnoho vesnic, a zásoby, které bylo možné přepravit na vozech, začnou docházet, než Banda dorazí do Tearu. Už najal říční bárky, aby se jich držely při pochodu, ale větší plavidlo by bylo užitečnější.
„Dohlídni též na Olvera, Edorione,“ řekl nevšímaje si mužova úšklebku. „Esteane, ukaž mi tu loď.“ Estean dychtivě kývl a byl by se znovu rozběhl, kdyby ho Mat nepopadl za rukáv, aby ho zbrzdil. Estean byl vždycky dychtivý a učil se pomalu. Díky této kombinaci měl pět modřin od obušku panímámy Daelvinové.
Jak se Mat blížil k řece, počet uprchlíků narůstal, scházeli jak dolů k řece, tak se otupěle vraceli. K dlouhým molům z nadehtovaných břeven bylo přivázáno půl tuctu přívozů se širokým dnem, vesla však byla odnesena a v dohledu nebyl jediný lodník. Jediné čluny, na nichž se něco dělo, bylo půl tuctu říčních bárek, bytelných jedno a dvoustěžňových plavidel, která se vydávala na krátkou cestu po či proti proudu. Bosí lodníci na bárkách, které Mat najal, se prací rozhodně nepřetrhli. Nákladové prostory byly plně naložené a kapitáni Mata ujišťovali, že můžou vyplout, jakmile vydá příkaz. Po Erinin pluly lodě, kymácivé kocábky se širokými a zkosenými příděmi a čtvercovými plachtami i rychlá štíhlá plavidla s trojúhelníkovými plachtami, ale nic, na čem by bylo možné přeplout mezi Maerone a opevněným Aringillem, nad nímž vlál stříbrný lev Andoru.