Ten praporec původně vlál i nad Maerone a andorští vojáci, kteří město drželi, nechtěli Bandu Rudé ruky pustit dál. Rand možná držel Caemlyn, ale jeho velení se nevztahovalo na místní královninu gardu ani na jednotky, které založil Gaebril, jako byli stříbrní lví. Stříbrní lvi teď byli někde na východě – aspoň tím směrem uprchli, a nejrůznější klepy o banditech mohly být jejich práce – ale ostatní po ostré šarvátce s Bandou překročili řeku. Od té doby se na druhý břeh Erinin nedostal nikdo.
Jediná věc, kterou však Mat vnímal, byla loď zakotvená zrovna uprostřed široké řeky. Skutečně to bylo plavidlo Mořského národa, vyšší a delší než kterékoliv z říčních bárek, přesto však štíhlejší, se dvěma šikmými stěžni. V lanoví šplhali snědí lodníci, někteří do pasu nazí, s nabíranými spodky, které z dálky vypadaly černé, jiní zas měli živůtky jasných barev, což ukazovalo na ženy. Asi tak polovina posádky budou ženy. Velké čtvercové plachty byly skasány k ráhnům, přesto však visely ve volných záhybech, aby bylo možné je okamžitě napnout.
„Najdi mi člun,“ nařídil Mat Esteanovi. „A nějaký veslaře.“ Esteanovi bylo nutné tohle připomenout. „Honem, chlape!“ Estean trhaně přikývl a rozběhl se.
Mat došel až na konec nejbližšího mola, opřel si oštěp o rameno a z kapsy kabátce vylovil dalekohled. Když si přikládal mosazí obitou trubičku k oku, loď jako by skočila blíž. Zdálo se, že lodníci na něco čekají, jenomže na co? Někteří se ohlíželi k Maerone, ale většina hleděla opačným směrem, včetně všech, kteří stálí na vyvýšené zadní palubě. Tam by měla být paní plavby a ostatní lodní důstojníci. Namířil dalekohled na druhý břeh a přelétl dlouhou úzkou šalupu se snědými muži u vesel, kteří se hnali k lodi.
Na jednom z dlouhých mol u Aringillu, skoro jako vejce vejci podobných těm u Maerone, se cosi mlelo. Červené kabátce s bílými límci a leštěné kyrysy označovaly královniny gardisty, kteří se očividně setkali s hloučkem přišedším z lodi. Mat však tiše hvízdl nad párkem červených slunečníků se střapci mezi nově příchozími, přičemž jeden byl dvouvrstvý. Ty staré vzpomínky se občas hodily. Dvouvrstvý slunečník značil klan velitelky plavby, ten druhý zas jejího mistra meče.
„Mám člun, Mate,“ hlásil bez dechu Estean u Matova ramene. „A nějaké veslaře.“
Mat otočil dalekohled zpátky k lodi. Podle činnosti na palubě vytahovali malou šalupu nahoru, ale muži u kotevního vrátku již vytahovali kotvu a další spouštěli plachty. „Vypadá to, že ho nebudu potřebovat,“ zamumlal.
Delegace Atha’an Miere na druhém břehu zmizela z mola v doprovodu gardistů. Celá ta věc nedávala smysl. Mořský národ devět set mil od moře. Pouze velitelka lodí měla vyšší hodnost než velitelka plavby. Pouze mistr šermíř měl vyšší hodnost než mistr meče. Vůbec to nedávalo smysl, ne podle vzpomínek těch druhých mužů. Jenže ty byly staré. „Pamatoval“ si, že méně než o Atha’an Miere bylo známo jenom o Aielech. O Aielech toho věděl víc ze svých vlastních zkušeností než z těch cizích vzpomínek, a ani toho nebylo moc. Možná někdo, kdo znal dnešní Mořský národ, by z toho poznal hlavu a patu.
Plachty se už nadouvaly, i když kotvu, z níž kapala voda, teprve vytahovali na přední palubu. Ať už je pohánělo cokoliv, očividně je to nezavede zpátky na moře. Plavidlo pomalu nabíralo rychlost a odplouvalo proti proudu, kde zahnulo do mokřinami lemovaného ústí Alguenyi pár mil severně od Maerone.
No, s ním to nemělo nic společného. S posledním lítostivým pohledem za lodí – ta by uvezla tolik nákladu jako všechna menší plavidla, která najal, dohromady – Mat vrátil dalekohled do kapsy a obrátil se zády k řece. Estean tam stále postával a zíral na něj.
„Řekni veslařům, že můžou zase jít, Esteane,“ povzdechl si Mat a Tairen oddusal pryč, něco si mumlal a prohraboval si vlasy.
Kolem vody bylo vidět víc bahna, než když k řece přišel před několika dny. Jen mazlavý pruh široký jako dlaň mezi vodou a půl sáhu širokým pásem popraskaného bláta nahoře, ale i tak to byl důkaz, že dokonce i řeka jako Erinin pomalu vysychá. S ním to nemělo nic společného. Stejně s tím sám nemohl nic udělat. Obrátil se a vrátil zpátky ke své obchůzce taveren a šenků. Bylo důležité, aby dneska všechno vypadalo jako obvykle.
Když slunce zapadlo, byl Mat zpátky u Zlatého jelena a tancoval s Betse, která teď jen neměla svou zástěru, a hudebníci hráli, jak nejhlasitěji to šlo. Tentokrát to byly venkovské tanečky, a stoly byly odsunuty stranou, aby tu bylo místo pro šest až osm dvojic. Tma přinesla menší ochlazení, ale pouze ve srovnání s denním světlem. Všichni se pořád potili. Muži se tlačili na lavicích, smáli se a popíjeli a šenkýřky pobíhaly po šenku a roznášely skopové, tuříny a ječnou kaši a dolévaly korbele pivem a poháry vínem.
Kupodivu ženy považovaly tanec za přestávku v roznášení podnosů. Aspoň se každá dychtivě usmívala, když na ni přišla řada, aby si otřela z čela pot a na taneček shodila zástěru, ačkoliv jakmile se dala do tance, začala se potit stejně. Panímáma Daelvinová asi zřídila nějaký taneční pořádek. Pokud ano, tak byla Betse výjimkou. Ta štíhlá mladá žínka nenosila víno jinému než Matovi, netančila než s Matem, a hostinská se na ně usmívala jako matka na dceřině svatbě, až z toho byl Mat celý pryč. Vlastně Betse s ním tančila, až ho rozbolela lýtka, a přesto se ani na chvíli nepřestala usmívat a oči jí zářily čirým potěšením. Tedy pokud se zrovna nezastavili, aby popadli dech. Aby Mat chytil dech, ona to rozhodně nepotřebovala. Jakmile se zastavili, rozcválal se Betsin jazýček. Vlastně to samé se stalo, kdykoliv se ji Mat pokoušel políbit, a ona vždy odvrátila hlavu a začala jásat nad tím či oním, takže ji místo na rty líbal na ucho nebo do vlasů. To ji zřejmě pokaždé také překvapilo. Mat si pořád nedokázal srovnat v hlavě, jestli je úplně pitomá nebo velmi vychytralá.
Podle hodin byly již spíš dvě hodiny z půlnoci než jedna, když jí Mat konečně sdělil, že už má na jednu noc dost. Betse přelétlo po tváři zklamání a našpulila rty. Zdálo se, že hodlá tančit až do svítání. Nebyla sama. Jedna ze starších služebných se rukou opírala o stěnu a druhou si masírovala nohu, ale většina ostatních měla stejně jasné oči a rozjařený výraz jako Betse. Většina mužů ale vypadala hodně unaveně, ti, kteří se nechali zvednout z lavice, měli na tváři nalepený úsměv a hodně jich ženy prostě odhánělo. Mat to nechápal. Usoudil, že to musí být proto, že muž při tanci dělal většinu práce, všechno to zvedání a otáčení. A ženy byly lehčí. Vyskočit pro ně znamenalo menší námahu. Zamrkal na jednu rozložitou dívku, která roztáčela po parketu Esteana, místo aby to bylo naopak – ten muž uměl tancovat, měl k tomu nadání – a vtiskl Betse do dlaně zlatou minci, tlustou andorskou korunu, aby si koupila něco hezkého.
Betse peníz chvíli studovala, pak se zvedla na špičky a zlehka ho políbila na ústa, jako by se o něj otřelo pírko. „Já bych tě nikdy nepověsila, ať už bys udělal cokoliv. Zatančíš si se mnou zítra?“ Než mohl odpovědět, zahihňala se a odběhla, jen se po něm ohlédla přes rameno, i když se snažila vytáhnout z lavice k tanci Edoriona. Dvojici se postavila do cesty panímáma Daelvinová, strčila Betse do rukou zástěru a ukázala palcem ke kuchyni.