Mat mírně kulhal, když se vracel ke stolu vzadu u stěny, kam se uchýlili Talmanes, Daerid a Nalesean. Talmanes zíral do svého vína, jako by tam hledal hlubokomyslné odpovědi. Křenící se Daerid přihlížel, když se Nalesean snažil odehnat kyprou šenkýřku se šedýma očima a světle hnědými vlasy, aniž by přiznal, že ho bolí nohy. Mat se opřel pěstmi o stůl. „Banda vyrazí k jihu s prvním světlem. Měli byste začít s přípravama.“ Tři muži na něho zírali s otevřenými ústy.
„To je jenom pár hodin,“ namítl Talmanes a Nalesean zároveň vyhrkclass="underline" „Potrvá nejméně tak dlouho, než je dostaneme z náleven.“
Daerid sebou trhl a zakroutil hlavou. „Dneska v noci se nikdo z nás nevyspí.“
„Já ano,“ prohlásil Mat. „Jeden z vás mě za dvě hodiny vzbudí. Začne svítat a pochodujem.“
A takhle se taky, v šeru před úsvitem, ocitl na Okovi, na svém podsaditém hnědém valachovi, s oštěpem přes kolena a s nenapjatým dlouhým lukem zasunutým pod podpinkou. Nevyspalý a s bolestí za očima se jen díval, jak Banda Rudé ruky opouští Maerone. Šest tisíc mužů. Polovina na koních, polovina pěšky, a všichni dohromady dělali hodně velký hluk, že by to probudilo mrtvé. Přes časnou hodinu stáli lidé v ulicích a vykláněli se ze všech horních oken.
V čele se nesla čtvercová korouhev s červenými třásněmi, rudá ruka na stříbrném poli, pod kterou bylo vyšito heslo Bandy. Dovie’andi se tovya sagain. Je čas vrhnout kostky. Nalesean, Daerid a Talmanes jeli s korouhví. Deset mužů na koních tlouklo do mosazných bubínků zavěšených na červených popruzích a stejně tolik trubačů přidávalo ozdůbky. Za nimi jeli Naleseanovi jezdci – směs tairenských ozbrojenců a obránců Kamene, cairhienští panáčci s cony na zádech a svými družiníky za patami, a hrstka Andořanů. Každá švadrona i oddíl měly vlastní prapor – plamen s červenou rukou, mečem a číslem. Mat je o čísla nechal tahat slámky.
Mísení různých národností vyvolalo nějaké bručení, vlastně ne jen tak nějaké. Na začátku celá cairhienská jízda následovala Talmanese a Tairenové Naleseana. Pěchotu tvořila hned od počátku směska. Rovněž se ozývaly námitky proti tomu, že jsou všechny oddíly stejně velké, a kvůli číslům na plamenech. Urození pánové a hejtmani vždy sebrali tolik mužů, kolik jich za nimi bylo ochotno jít, a ti byli známí jako Edorionovi muži nebo Meresinovi či Alhandrinovi. Někteří to pořád dělali – například Edorionových pět set mužů si říkalo Edorionovi Drtiči, ne první švadrona – ale Mat jim natloukl do hlav, že každý muž patří k Bandě, ne k té které zemi, v níž se narodil, a každý, komu se to nelíbí, může klidně odejít. Pozoruhodné bylo, že nikdo neodešel.
Proč zůstali, to bylo těžké pochopit. Rozhodně vyhrávali, když je vedl, ale někteří přesto umřeli. Měl těžkosti, aby je všechny nakrmil a dohlédl na to, že dostanou zaplaceno více méně včas, a docela dobře mohli zapomenout na bohatství, o němž se chvástali, že naloupí. Zatím nikdo neviděl jedinou minci z kořisti, a Mat si nemyslel, že by měli větší šanci se někdy k nějaké dostat. Bylo to šílenství.
První švadrona začala provolávat a volání rychle převzala čtvrtá a pátá. Carlominovi Pantheři a Reimonovi Orli – tak si říkali. „Pán Matrim a vítězství! Pán Matrim a vítězství!“
Kdyby byl měl Mat po ruce kámen, byl by jej po nich hodil.
Následovala pěchota, vlnící se had, každá kumpanie za bubeníkem udávajícím krok, a také za dlouhým plamenem, místo mečů však měli přes ruce píky, dvacet řad ježících se píkami, následovaných pěti řadami lučištníků či mužů s kušemi. Každá kumpanie měla také píšťalu či dvě, a muži zpívali s sebou.
Mat poslouchal píseň, dokud se neobjevili první Talmanesovi kavaleristi, potom pobodl Oka do rychlého běhu. Nebylo třeba dávat pozor na zásobovací vozy na konci zástupu ani na remundu. Několik koní cestou do Tearu zchromne nebo zemře na něco, na co nebudou mít podkováři lék, a kavalerista bez koně za nic nestojí. Na řece mířilo po proudu sedm malých lodí pod trojúhelníkovými plachtami, byly o trochu rychlejší než proud. Na všech visela malá bílá vlaječka s rudou rukou. Na vodu se vydávala i další plavidla, některá se hnala k jihu pod každým kouskem plátna, jež udržela.
Když se dostal do čela zástupu, slunce konečně vykouklo nad obzor a vysílalo první paprsky na zvlněné pahorky a roztroušené hájky. Mat si stáhl klobouk hluboko do čela proti velmi jasné záři vycházejícího kotouče. Nalesean si tiskl ruku v plechové rukavici k ústům a potlačoval zívnutí, Daerid seděl zhrouceně v sedle a víčka mu padala, jako by měl každou chvíli usnout rovnou tady. Jedině Talmanes jel zpříma, oči měl otevřené a pozorné. Mat víc soucítil s Daeridem.
Přesto zvedl hlas, aby ho bylo slyšet i přes bubínky a trubky. „Jakmile budeme z dohledu města, vyšlete zvědy.“ Dál na jihu byly jak lesy, tak otevřené pláně, ale přes obojí se táhla dobře udržovaná silnice. Doprava většinou probíhala po vodě, ale za ta léta tudy prošlo hodně nohou i projelo hodně vozů, aby zanechaly dostatečnou stopu. „A utište ten zatracenej kravál.“
„Zvědy?“ divil se Nalesean. „Ať shoří moje duše, na deset mil od nás není ani jediný oštěp, leda by sis myslel, že stříbrní lvi už přestali utíkat, a i kdyby, nepřiblížili by se k nám ani na padesát mil, kdyby jen tušili, že jsme poblíž.“
Mat si ho nevšímal. „Chci dneska urazit pětatřicet mil. Když uděláme pětatřicet mil každej den, uvidíme, jak daleko se dostaneme.“ Samozřejmě na něj zírali. Koně tohle tempo dlouho neudrží, a každý kromě Aielů považoval pětadvacet mil za den za skvělou vzdálenost pro pěšáka. Musel to ale hrát tak, jak to bylo určeno. „Comadrin napsaclass="underline" ‚Zaútoč na půdě, kde si nepřítel myslí, že to neuděláš, z nečekaného směru v nečekanou dobu. Braň se, když si nepřítel myslí, že to neuděláš, a když si myslí, že utečeš. Překvapení je klíčem k vítězství a rychlost je klíčem k překvapení. Pro vojáka rychlost znamená život.'“
„Kdo je Comadrin?“ zeptal se po chvíli Talmanes a Mat se musel sebrat, aby odpověděl.
„Generál. Umřel už dávno. Jednou jsem četl jeho knížku.“ Rozhodně si vzpomínal, jak ji četl, a nejednou. Pochyboval, že by dnes někde byla k nalezení nějaká kopie. Vlastně si vzpomínal na setkání se samotným Comadrinem poté, co s ním prohrál bitvu asi šest set let před příchodem Artuše Jestřábí křídlo. Ty vzpomínky se opravdu vynořovaly znenadání. Aspoň že ten malý proslov nepronesl ve starém jazyce. Obvykle se mu teď již dařilo tomuhle vyhnout.
Díval se, jak se zvědové na koních vepředu rozjíždějí do stran přes zvlněné nivy, a uvolnil se. Jeho úkol začal podle plánu. Spěšný odchod, kdy to oznámil skoro těsně před tím, než vyrazili, jako by se snažil proklouznout na jih, ale předvést dost, aby si toho lidé jistě všimli. Díky tomu bude vypadat jako hlupák, a to bylo taky dobře. Naučit Bandu pohybovat se rychle, byl docela dobrý nápad – když jste se pohybovali rychle, mohli jste se tak i vyhnout boji – ale jejich postupu by si určitě všimli na řece, když už ne jinde. Vzhlédl k obloze. Žádní krkavci ani vrány, ale to nic moc neznamenalo. Taky žádní holubi, a přesto, jestli dnes ráno žádný neopustil Maerone, tak by Mat snědl vlastní sedlo.