Přinejhorším za pár dnů Sammael zjistí, že Banda spěšně přichází, a zpráva, kterou Rand rozšířil na jihu v Tearu, objasní, že Matův příchod bude znamenat okamžitý vpád do Illianu. I s tím nejlepším, co Banda zvládne, jim to do Tearu stále potrvá déle než měsíc. S trochou štěstí bude Sammael nalousknutý jako veš mezi dvěma kameny, než se k němu Mat dostane blíž než na sto mil. Sammael mohl vidět, jak se to všechno blíží – skoro všechno – ale bude to jiný tanec, než čekal. Jiný, než čekali všichni kromě Randa, Mata a Bashereho. To byl skutečný plán. Mat se přistihl, že si pohvizduje. Pro jednou šlo všechno tak, jak čekal.
6
Vlákna vetkaná Stínem
Sammael velice opatrně stoupl na hedvábné koberce s květinovým vzorem a nechal průchod otevřený pro případ ústupu, rovněž pevně držel saidín. Obvykle odmítal setkání jinde než na neutrální či na vlastní půdě, ale tohle bylo podruhé, co sem přišel. Otázka nezbytí. Nikdy nebyl důvěřivý, a od chvíle, co zaslechl útržky hovoru, jenž proběhl mezi Demandredem a trojicí žen, a Graendal mu pak řekla jenom tolik, aby podpořila nějaký svůj záměr, jim důvěřoval ještě méně. Docela je chápal, on měl taky vlastní plány, o nichž ostatní Vyvolení nic netušili. Bude jenom jeden Nae’blis, a to byla cena stejná jako samotná nesmrtelnost.
Vystoupil na dlouhé pódium s mramorovým zábradlím po straně, kde byly rozestaveny pozlacené stoly a židle z vyřezávané slonoviny, z nichž některé na sobě měly dosti nechutné podrobnosti, tak, že vévodily zbytku dlouhého sálu se sloupy o tři sáhy níž. Dolů nevedly žádné schody. Byla to obrovská přemrštěná jáma, v níž se měla odehrávat zábava. Vysokými okny sem dopadalo jiskřivé sluneční světlo a barevná skla v nich vytvářela složité vzory. Dovnitř však neproniklo nic ze spalujícího slunečního žáru. Vzduch tu byl chladný, i když to Sammael cítil jenom vzdáleně. Graendal neměla pro takovou dřinu větší důvod než on, ale samozřejmě to udělala. Div byl, že svou síť neroztáhla na celý palác.
Dole v komnatě se od jeho poslední návštěvy cosi změnilo, jenže on nepoznal co. Středem sálu se táhly tři dlouhé mělké bazény, v každé nádržce pak byla kašna – štíhlé postavy, pohyb zamrzlý v kameni – a voda stříkala skoro až k vyřezávaným mramorovým žebrům klenutého stropu. V nádržkách dováděli mnozí lidé jenom v kouscích hedvábí, i méně odění, zatímco další, poněkud oblečenější, vystupovali u vody; akrobati a žongléři, tanečníci nejrůznějších stylů, a hudebníci hráli na flétny a horny, bubny a všechny možné strunné nástroje. Byli tu lidé všech velikostí, všech barev pleti, vlasů a očí, a každý byl tělesně dokonalejší než ten předchozí. To všechno mělo bavit toho, kdo stál na pódiu. Byla to pitomost. Plýtvám časem a energií. Typická Graendal.
Pódium bylo až na Sammaela prázdné, když vstoupil, avšak jak jej plnil saidín, ucítil Graendalinu sladkou voňavku, jako vzduch z květinové zahrady, a její střevíčky, šustící na kobercích, uslyšel dávno předtím, než za ním promluvila: „Nejsou moji mazlíčci rozkošní?“
Připojila se k němu u zábradlí a usmívala se na představení dole. Tenké modré domanské šaty jí lnuly k tělu a víc než jen naznačovaly. Jako obvykle měla na každém prstu prsten s odlišným kamenem, čtyři nebo pět drahokamy vykládaných náramků na obou zápěstích a široký nákrčník s obrovskými safíry jí obepínal vysoký límec šatů. Nic o takových věcech sice nevěděl, tušil však, že k úpravě těch sluncově zlatých kudrn, které jí spadaly k ramenům, a drahých opálů, zdánlivě nedbale roztroušených ve vlasech, bylo třeba několika hodin práce. Na té nedbalosti bylo cosi, co naznačovalo přesnost.
Sammael o ní občas uvažoval. Nesetkal se s ní, dokud se nerozhodl opustit ztracenou věc a následovat Velikého pána, ale všichni o ní věděli, byla slavná a ctěná, oddaná asketka, ošetřující pokřivené mysli, kterých se nemohlo dotknout léčení. Při jejich prvním setkání, když přijala jeho úvodní závazky k Velikému pánu, byly všechny stopy po střídmém dobrodinci pryč, jako kdyby se schválně stala pravým opakem toho, čím bývala předtím. Na povrchu byla beze zbytku upjatá na své vlastní potěšení, což téměř zakrývalo touhu stáhnout ke dnu každého, kdo měl i nepatrnou jiskřičku moci. A to zase téměř dokonale zakrývalo její vlastní žízeň po moci, kterou jenom zřídkakdy dávala otevřeně najevo. Graendal byla vždycky velmi dobrá v zakrývání věcí, které byly jasně na očích. Myslel si, že ji zná lépe než všichni ostatní Vyvolení – doprovodila ho do Shayol Ghulu, aby tam složil hold – ale dokonce ani on neznal všechny její hlubiny. Měla tolik odstínů, jako jegal šupin, přecházela z jednoho do druhého rychle jako blesk. Tehdy byla ona paní a on akolytou, přes všechno to, co dokázal jako generál. To se změnilo.
Nikdo z těch ve vodě ani žádný z účinkujících na břehu nevzhlédl, ale když se objevila, jako by ožili, byli půvabnější, pokud to ještě bylo možné, snažili se předvést v co nejlepším světle. Existovali, jen aby ji potěšili. O to se Graendal postarala.
Ukázala na čtyři akrobaty – tmavovlasého muže podpírajícího štíhlé ženy s naolejovanou a lesklou měděnou pletí. „Tohle jsou, myslím, moji oblíbenci. Ramsid je bratr domanského krále. Ta žena, co mu stojí na ramenou, je Ramsidova žena. Druhé dvě ženy jsou králova nejmladší sestra a nejstarší dcera. Nepřipadá ti úžasné, co se lidi dokážou naučit, když je správně povzbudíš? Vezmi si všechen ten promarněný talent.“ Tohle byla jedna z jejích oblíbených představ. Místo pro všechny a všichni na svém místě, vybraném podle jejich nadání a potřeb společnosti. Kteréžto potřeby se zřejmě vždy soustředily na její vlastní přání. Celá záležitost Sammaela nudila. Kdyby se její zásady použily na něj, on by stál pořád na stejném místě.
Akrobat se pomalu obracel, aby na něj co nejlépe viděli. V natažených pažích držel ženy, které se ho jednou rukou držely za rameno a visely dolů. Graendal už přešla dál, k muži a ženě s tmavou pletí a kudrnatými vlasy, oba oplývali nevšední krásou. „Můj nejnovější přírůstek ze zemí za Aielskou pustinou. Měli by mi děkovat, že jsem je zachránila. Chiape byla sh’boan, něco jako císařovna, čerstvě ovdovělá, a Shaofan si ji měl vzít a stát se sh’botayem. Sedm let by vládla bez omezení, pak by zemřela. Kdežto on by si vybral novou sh’boan a vládl bez omezení do své smrti za sedm let. Tenhle cyklus dodržují bez přerušení už málem tři tisíce let.“ Lehce se zasmála a potřásla udiveně hlavou. „Shaofan a Chiape trvají na tom, že ty smrti jsou přirozené. Vůle vzoru, tak to nazývají. Pro ně je všechno vůle vzoru.“
Sammael upíral oči na lidi dole. Graendal žvanila jako pěkná hlupačka, jenom skutečný hlupák by ji však za hloupou pokládal. To, co jí při tom klábosení na pohled uniklo, tam bylo často umístěno stejně pečlivě jako jehla conje. Klíčem bylo zjistit proč a čeho tím chtěla dosáhnout. Proč by si náhle brala své mazlíčky z takové dálky? Málokdy se nějak zvlášť namáhala. Snažila se ho nasměrovat k zemím za Pustinou tím, že předstírá, že tam má nějaké zájmy? Válečné pole bylo tady. První místo, jehož se Veliký pán, až se osvobodí, dotkne, bude tady. Zbytek světa prostě poničí okraje bouří, možná ho dokonce smetou, ale ty bouře budou mít počátek tady.