„Jelikož tak velká část domanské královské rodiny došla v tvých očích uznání,“ poznamenal suše, „překvapuje mě, žes skončila jen u toho.“ Jestli ho chce někam nasměrovat, přijde za způsob, jak se k tomu zase vrátit. Nikdy ji nenapadlo, že někdo zná její triky natolik dobře, aby je prohlédl.
Vedle něj se objevila jakási mrštná tmavovlasá žena, ne mladá, ale s oním druhem bledé krásy a půvabu, které jí vydrží celý život, a v obou rukou držela číši z křišťálového skla plnou tmavého vína. Sammael si víno vzal, ačkoliv pít nehodlal. Začátečníci dávali pozor na velký útok, až je z toho pálily oči, a nechali osamoceného vraha, aby se jim dostal za záda. Spojenci, jakkoliv dočasní, byli v pořádku, ale čím méně Vyvolených zůstane do Dne návratu, tím větší budou mít přeživší šanci na to, aby se z nich stal Nae’blis. Veliký pán takovou... soutěživost vždycky podporoval. Jenom ti nejlepší byli hodni sloužit. Sammael jistou dobu věřil, že ten, kdo bude vyvolený vládnout navěky světu, bude poslední z Vyvolených, který zůstane na nohou.
Žena se obrátila zpátky ke svalnatému mladému muži, jenž držel zlatý podnos s další číší a ladící vysokou karafou. Oba na sobě měli průhledná bílá roucha a žádný ani nemrkl směrem k průchodu do jeho komnat v Illianu. Když žena obsluhovala Graendal, byla její tvář zobrazením zbožňování. Mluvit před jejími služebníky a mazlíčky nikdy nebyl problém, přestože mezi nimi nebyl jediný přítel Temnoty. Graendal přátelům Temnoty nedůvěřovala, tvrdila, že je snadné je svést z cesty, ale úroveň nátlaku použitá na ty, kteří jí sloužili osobně, ponechávala jen málo místa na cokoliv kromě horoucí lásky.
„Skoro jsem čekal, že uvidím, jak ti víno podává sám král,“ pokračoval.
„Víš, že si vybírám jenom ty nejúžasnější. Alsalam neodpovídá mým požadavkům.“ Graendal si od ženy vzala víno, aniž se na ni pořádně podívala, a Sammaela nikoliv poprvé napadlo, jestli jsou mazlíčci další zástěrka, jako to žvatlání. Trocha pobízení by měla něco vykutat.
„Dřív nebo později uklouzneš, Graendal. Jeden z tvých návštěvníků pozná toho, kdo mu podá víno nebo se mu objeví v posteli, a bude mít dost rozumu, aby držel jazyk za zuby, dokud neodejde. Co uděláš, jestli se někdo na tenhle palác vrhne s vojskem, aby zachránil manžela nebo sestru? Šíp možná není kopí, avšak pořád tě může zabít.“
Graendal zvrátila hlavu dozadu a zasmála se – trylek veselého pobavení – očividně až příliš hloupá, aby zahlédla zakrytou urážku. Bylo to jasné, pokud jste ji neznali. „Ach, Sammaeli, proč bych jim měla dovolit, aby viděli něco, co já nechci? Rozhodně neposílám své mazlíčky, aby jim posluhovali. Alsalamovi stoupenci i jeho protivníci, dokonce i Dračí spřísahanci, odsud odcházejí s přesvědčením, že podporuji je a jenom je. A nechtějí rušit mrzáka.“ Kůže ho lehce zabrněla, když usměrnila, a její obraz se na okamžik změnil. Pleť měla měděnou, ale matnou, vlasy a oči tmavé, ale bez lesku. Vypadala vyzáble a křehce, kdysi překrásná Domanka, pomalu prohrávající boj s vleklou nemocí. Sammael jen tak tak že nezkřivil rty. Jediný dotek by prokázal, že hranaté rysy tváře nejsou její – tou zkouškou mohlo projít pouze to nejjemnější použití iluze – ale Graendal byla zjevně sezdána s hýřením. Vzápětí už byla opět sama sebou a suše se usmívala. „Nevěřil bys, jak mi všichni věří a naslouchají mi.“
Sammaela ovšem nikdy nepřestávalo udivovat, že se rozhodla zůstat v paláci dobře známém po celém Arad Domanu, když všude kolem zuřila občanská válka a anarchie. Jistě, nemyslel si, že by dovolila ostatním Vyvoleným zjistit, kde se usadila. To, že jemu se s tím svěřila, ho přimělo mít se na pozoru. Měla ráda své pohodlí a nikdy nechtěla na jeho udržování vynakládat příliš mnoho sil, a přesto byl tento palác co by kamenem dohodil od pohoří Oparů a bylo nutné vynaložit hodně práce na to, aby se sem zmatky nedostaly a aby se nikdo neptal, kam se poděl původní majitel spolu s celou rodinou a služebnictvem. Sammaela by nijak nepřekvapilo, kdyby každý Domani, který zámek navštívil, odcházel s přesvědčením, že tahle půda patří její rodině od Rozbití světa. Používala nátlak tak často jako kladivo, až člověk mohl zapomenout, že dokáže použít jeho slabší formy velmi jemně, pokřivit myšlení tak nepatrně, že dokonce i při nejpodrobnějším zkoumání mohly člověku uniknout všechny stopy po jejím zásahu. Vlastně v tom nejspíš byla nejlepší na světě.
Sammael nechal průchod zmizet, ale saidín si podržel. Její triky nefungovaly na nikoho, kdo pracoval s pravým zdrojem. Popravdě řečeno měl rád ten boj o přežití, ačkoliv to teď dělal mimoděk. Jen ti nejsilnější si zasloužili přežít, a on si v tom boji každý den dokazoval, že sám zajisté hoden je. Neexistoval žádný způsob, jak by mohla vědět, že stále drží saidín, ale ona se krátce usmála do vína, jako by to věděla. Sammael měl lidi, kteří předstírali, že něco vědí, rád skoro stejně málo jako ty, co věděli věci, které on neznal. „Co mi musíš říct?“ zeptal se drsněji, než zamýšlel.
„O Luisi Therinovi? Tebe zřejmě nikdy nic jiného nezajímalo. Takže, bude z něj mazlíček. Udělám z něj středobod každé podívané. Ne že by byl dost hezký, ale to, čím je, nedostatky vynahradí.“ Znovu se usmála do vína a dodala tak tiše, že bez saidínu by ji neuslyšeclass="underline" „A mám je ráda vysoké.“
Dalo to práci, nevytahovat se, jak nejvíc dokázal. Nebyl malý, ale žralo ho, že jeho výška neodpovídá jeho schopnostem. Luis Therin byl o hlavu vyšší než on. Al’Thor taky. Vždycky panovalo přesvědčení, že čím je muž vyšší, tím lépe. Další práci mu dalo, aby se nedotkl jizvy šikmo přes tvář, od vlasů k hranatě zastřižené bradce. Udělal mu ji Luis Therin. Ponechal si ji jako připomínku. Tušil, že jeho otázku pochopila špatně schválně, aby ho chytila na udičku. „Luis Therin je dávno mrtvý,“ odsekl hrubě. „Rand al’Thor je jenom povýšenecký vesnický kluk, vozka choss, co měl štěstí.“
Graendal na něj překvapeně zamrkala. „To si opravdu myslíš? Je za ním víc než jenom štěstí. Štěstí by ho tak daleko nedostalo, ne tak rychle.“
Sammael se sem nepřišel vybavovat o al’Thorovi, ale přesto ho zamrazilo na páteři. Myšlenky, jež zatlačil do podvědomí, prosakovaly na povrch. Al’Thor nebyl Luis Therin, ale al’Thor byl znovuzrozená Therinova duše, jako byl sám Luis Therin znovuzrozením té duše. Sammael nebyl ani filozof, ani theolog, Izmael však byl obojí, a on tvrdil, že odhalil tajemství, jež tuto skutečnost halí. Izmael zemřel šílený, pravda, ale ještě když byl v pořádku, tenkrát, když to vypadalo, že Luise Therina Telamona určitě porazí, prohlašoval, že tento zápas trvá od počátku stvoření, nekonečná válka mezi Velikým pánem a Stvořitelem za pomoci lidských zástupců. Víc, přísahal, že Veliký pán by skoro stejně rád obrátil Luise Therina na stranu Stínu, jako se osvobodil. Možná byl Izmael trochu šílený už tenkrát, ale snahy obrátit Luise Therina se vskutku objevovaly. A Izmael tvrdil, že to samé se stalo už v minulosti, kdy se šampion Stvořitele stal stvořením Stínu a byl pozvednut jako šampion Stínu.
V těch tvrzeních byly znepokojivé náznaky, důsledky, o nichž Sammael nechtěl ani uvažovat, ale do popředí se mu neustále drala myšlenka, že Veliký pán může opravdu chtít ustanovit al’Thora Nae’blisem. Ve vakuu se to stát nemohlo. Al’Thor bude potřebovat pomoc. Pomoc – to mohlo vysvětlit jeho prozatímní štěstí. „Zjistilas, kde al’Thor ukrývá Asmodeana? Nebo něco o tom, kde je Lanfear? A Moghedien?“ Ovšem, Moghedien se vždycky skrývala, Pavoučice se pokaždé objevovala ve chvíli, když už jste si mysleli, že je konečně mrtvá.