„Takže Demandred ví, že se my dva scházíme,“ poznamenal hluše. Proč vůbec čekal, že z ní dostane víc než jenom kapky.
„Ovšemže to ví. Ne kolik ti říkám, ale že ti něco říkám. Snažím se, abychom se sešli všichni, Sammaeli, než bude příliš –“
Prudce ji uťal. „Předáš ode mě zprávu Demandredovi. Vyřiď mu, že vím, co má v plánu.“ Události na jihu nesly jasné znamení Demandreda. Demandred vždy moc rád používal prostředníky. „Vyřiď jemu, ať si dává pozor. Nedovolím, aby se on nebo jeho přátelé pletli do mých plánů.“ Třeba by mohl nasměrovat al’Thorovu pozornost tam. Tím by se to s ním docela jistě vyřídilo. Pokud by nezabralo to ostatní. „Dokud se ode mne bude držet dál, jeho lokajové můžou urvat, co bude chtít, ale půjdou mi z cesty, nebo si to zodpoví.“ Poté, co byl otevřen Vrt do věznice Velikéhopána, došlo k dlouhému zápasu, mnoho let trvalo, než sebrali dost sil, aby mohli vystoupit veřejně. Tentokrát, až bude rozbit poslední zámek, předstoupí před Velikého pána a státy budou připraveny jej následovat. Co záleželo na tom, že nebudou vědět, za kým vlastně jdou? Neprohraje jako Be’lal a Rahvin. Veliký pán pozná, kdo mu sloužil nejlépe. „Vyřiď mu to!“
„Jak si přeješ,“ ucedila a váhavě se zamračila. O chvíli později se jí na rtech znovu rozhostil líný úsměv. Byla úplně jako chameleón. „Všechny tyhle hrozby mě unavují. Pojď. Poslechni si hudbu a uklidni se.“ Chtěl jí říci, že ho hudba nezajímá, jak velmi dobře věděla, ale ona se obrátila k mramorovému zábradlí. „Tady jsou. Poslouchej.“
K pódiu došli velmi tmavý muž a žena se zvláštními harfami. Sammael usoudil, že k jejich hře přidává cosi zvonkohra, co, to však nepoznal. Oddaně se podívali nahoru na Graendal, a když si všimli, že se dívá, úplně zářili.
Přes vlastní rady Graendal neposlouchala, nýbrž mluvila dál. „Pocházejí ze zvláštního místa. Ženy, které umějí usměrňovat, se musejí vdát za syny žen, které umějí usměrňovat. Všichni z těchto pokrevních linií jsou při narození označení tetováním na obličeji. Nikdo s touto značkou si nesmí vzít někoho, kdo ji nemá. Každé dítě z takového spojení je zabito. Tetované muže v každém případě zabijí o jejich jedenadvacátých narozeninách, a předtím jsou odděleni od ostatních, dokonce ani neumějí číst.“
Takže se k tomu nakonec přece jenom vrátila. Určitě si musela myslet, že je dost prostoduchý. Rozhodl se nahodit vlastní udičku. „Svazují se jako zločinci?“
Přes tvář jí přelétl zmatený výraz, který spěšně potlačila. Očividně na to nepřišla. Nebyl důvod, proč by měla. Jen málokdo v jejich časech kdy spáchal jeden násilný zločin, natož víc. Alespoň před Vrtem. Svoji neznalost samozřejmě nepřipustila. Existují jisté chvíle, kdy je nejlepší nevědomost zakrýt, ale Graendal tuto praxi často přeháněla ke svému neprospěchu. Proto se o tom zmínil. Věděl, že ji to bude hryzat, a dobře jí tak, za ty neužitečné drobky, co mu přidělovala.
„Ne,“ řekla, jako by pochopila. „Ayyadové, jak si říkají, žijí ve vlastních malých městech a všem ostatním se vyhýbají, prý nikdy neusměrňují bez povolení nebo rozkazu sh’botaye nebo sh’boan. Vlastně oni jsou skutečnou mocí a také důvodem, proč sh’botay a sh’boan vládnou jenom sedm let.“ Chvíli se ryčně smála. Ona vždycky věřila na moc za mocí. „Ano, nádherná země. Samozřejmě je příliš daleko od středu dění, aby byla k něčemu ještě spoustu let.“ Lehce, zamítavě mávla rukou a zatřepotala oprstenovanými prsty. „Po Dni návratu ale bude spousta času zjistit, co se s ní dá provést.“
Ano, rozhodně chtěla, aby si myslel, že tam má nějaké zájmy. Pokud by je tam skutečně měla, nikdy by se o tom místě nezmínila. Sammael postavil nedotčenou číši na podnos, který mu svalnatý muž přidržel, ještě než dokončil pohyb. Graendal své sluhy cvičila velmi dobře. „Jejich hudba je určitě úžasná...“ pokud vás něco takového zajímalo, „ale já musím dohlédnout na jisté přípravy.“
Graendal mu položila ruku na paži. „Opatrné přípravy, zajisté? Velikého pána nepotěší, jestli mu překazíš plány.“
Sammael stiskl rty. „Udělal jsem snad všechno kromě kapitulace, abych al’Thora přesvědčil, že pro něj neznamenám hrozbu, ale ten chlap je mnou zřejmě posedlý.“
„Mohl bys opustit Illian a začít někde jinde.“
„Ne!“ Nikdy před Luisem Therinem neutíkal a nehodlal utíkat ani před tím venkovským balíkem. Veliký pán nemohl myslet vážně, že někoho takového postaví nad Vyvolené. Nad něj! „Řeklas mi všechno, co Veliký pán přikazuje?“
„Nerada se opakuji, Sammaeli.“ Hlas měla jen maličko rozčilený a v očích stopy hněvu. „Jestli jsi mi nevěřil napoprvé, tak mi neuvěříš ani teď.“
Ještě chvíli na ni hleděl a potom stroze kývl. Nejspíš mu teď říkala pravdu. Lež dotýkající se Velikého pána se mohla vrátit se smrtící silou. „Nevidím důvod, proč se znovu scházet, dokud mi nebudeš mít co říct kromě toho, jestli Semirhage přišla nebo ne.“ Krátce se zamračil na harfeníky, což by ji asi mělo přesvědčit, že uspěla a svedla ho z pravé cesty. Pak znechuceně přelétl pohledem lidi ráchající se v nádržkách, akrobaty a ostatní, takže to nebylo tak nápadné. Všechna tahle promarněná námaha, tohle předvádění těl mu bylo skutečně odporné. „Příště můžeš přijít do Illianu.“
Pokrčila rameny, jako by na tom nezáleželo, ale lehce pohnula rty, a on díky saidínem posílenému sluchu zachyticlass="underline" „Jestli tam ještě budeš.“
Sammael ledově prošel průchodem zpátky do Illianu. Svalnatý mladík se nestačil pohnout dostatečně rychle. Neměl ani čas zaječet, když ho to uprostřed rozřízlo, jeho, podnos i karafu z křišťálového skla. Vedle okraje průchodu vypadala břitva tupě. Graendal nad ztrátou jednoho ze svých mazlíčků mrzutě našpulila rty.
„Jestli nám chceš pomoct zůstat naživu,“ řekl jí Sammael, „zjisti, jak Demandred a ostatní chtějí provést příkazy Velikého pána.“ Prošel průchodem, aniž odtrhl zrak od její tváře.
Graendal si zachovala nazlobený výraz, dokud se průchod za Sammaelem nezavřel, pak si dovolila zaťukat nehty na mramorové zábradlí. Se svými zlatými vlasy by byl Sammael dost pohledný, aby se mohl stát jedním z jejích mazlíčků, jen kdyby dovolil Semirhage odstranit tu ožehlou rýhu, která se mu táhla přes obličej. Zůstala jen ona, kdo stále ještě ovládal něco, co kdysi bývalo zcela prosté. Byla to jen letmá myšlenka. Skutečnou otázkou bylo, jestli se jí ta námaha vyplatí.
Shaofan a Chiape hráli svou zvláštní atonální hudbu, plnou složité harmonie a podivných disonancí, velmi umně. Tváře jim zářily radostí, že ji mohou potěšit. Graendal kývla a téměř cítila jejich nadšení. Byli mnohem šťastnější, teď, když budou ponecháni sami sobě. Tolik práce si je opatřit, a to všechno pouze pro těch pár minut se Sammaelem. Ovšem, mohla podstoupit méně potíží – kdokoliv z jejich země by posloužil stejně – ale ona měla svá měřítka, dokonce i když připravovala jen okamžitý úskok. Kdysi dávno se rozhodla vyhledat každé potěšení, neodepřít si nic, pokud to neohrozí její věrnost Velikému pánu.
Zrak jí padl na mršinu špinící jí koberec a podrážděně nakrčila nos. Tkaninu bylo možné zachránit, rozzlobilo ji však, že bude muset krev odstranit sama. Vydala rychle rozkazy a Osana se rozběhla, aby zařídila, že odnesou koberec. A odklidí Rashanovy pozůstatky.
Sammael byl průhledný hlupák. Ne, hlupák ne. Byl dost nebezpečný, když měl něco, s čím mohl bojovat přímo, něco, co jasně viděl, ale když došlo na jemnůstky, jako by byl slepý. Nejspíš věří, že její lest má zamaskovat to, co má ona a ostatní za luhem. Jedna věc ho nikdy nenapadne, totiž že zná všechna hnutí jeho mysli, každý zákrut jeho myšlenek. Koneckonců, strávila téměř čtyři sta roků studiem fungování myslí mnohem spletitějších, než byla ta jeho. Byl průhledný. Jakkoliv se to snažil zakrýt, byl posedlý. Byl lapený v schránce vlastních výmyslů, schránce, kterou bude bránit i za cenu života, než by ji opustil, schránce, v níž nejspíš zemře.