Usrkla vína a lehce zvrásnila čelo. Možná už s ním skutečně dosáhla konečného stadia, ačkoliv čekala, že to bude chtít ještě čtyři pět návštěv. Bude muset najít nějaký důvod, proč se hlásit u něj v Illianu. Pacienta bylo lepší sledovat i poté, co se zdálo, že se vydal po zamýšlené stezce.
Ať už ten kluk byl pouhý vesnický mládenec nebo se skutečně vrátil sám Luis Therin – v tomhle bodě se nemohla rozhodnout – ukázal, že je příliš nebezpečný. Sloužila Velikému pánu Temnoty, nehodlala však zemřít, dokonce ani pro Velikého pána ne. Bude žít věčně. Samozřejmě nemohla jít ani proti tomu nejnepatrnějšímu přání Velikého pána, pokud by nehodlala tu věčnost strávit umíráním a další věčnost toužením po menší bolesti té dlouhé smrti. Přesto bylo nutné Randa al’Thora odstranit, ale vina padne na Sammaela. Graendal by byla velmi překvapená, kdyby si uvědomil, že byl na Randa al’Thora nasměrován jako dornat na kořist. Ne, to nebyl muž, který by poznal jemnůstky.
Zdaleka však nebyl hloupý. Bylo by zajímavé zjistit, jak přišel na to svazování. Ona sama by o tom neměla ani tušení, kdyby si to Mesaana nenechala uklouznout, což se jí stávalo jenom zřídka, zatímco dávala průchod svému hněvu na chybějící Semirhage. Byla natolik rozzuřená, že si vůbec neuvědomila, kolik toho odhalila. Jak dlouho byla Mesaana schovaná v Bílé věži? Pouhá skutečnost, že tam byla, otevírala zajímavé cesty. Pokud existoval nějaký způsob, jak zjistit, kam se schovali Demandred a Semirhage, mohlo by být možné i vypátrat, co hodlají dělat. S tím se jí nesvěřili. Ach ne. Ti tři pracovali spolu od války síly. Alespoň na povrchu. Graendal si byla jistá, že jeden proti druhému intrikovali stejně neúnavně jako ostatní Vyvolení, ale i pokud Mesaana někdy podrazila Semirhage nebo Semirhage Demandreda, Graendal mezi nimi ještě nikdy nenašla puklinku, do níž by bylo možné zarazit klín.
Ozvaly se šouravé kroky, ohlašující příchod, nikoliv však mužů, kteří by vyměnili koberec a odstranili Rashana. Ebram byl vysoký, dobře stavěný Domani v těsných červených spodcích a rozevláté bílé košili. Kdyby byl víc než syn kupce, mohl zapadnout do její sbírky mazlíčků. Oči jí upíral na kolena – tmavé a zářící. „Přišel urozený pán Ituralde, veliká paní.“
Graendal postavila číši na stolek, jehož intarzie na první pohled tvořili slonovinoví tanečníci. „Tak to si promluví s urozenou paní Basene.“
Ebram se ladně zvedl a nabídl paži křehké domanské ženě, kterou viděl nyní. Věděl, kdo je paní za tkanivem iluze, ale úcta v jeho tváři se téměř nezměnila. Věděla, že uctívá Graendal, ne Basene. V této chvíli jí na tom nezáleželo. Sammael byl přinejmenším nasměrovaný na Randa al’Thora a možná už i vyrazil. Co se Demandreda, Semirhage a Mesaany týkalo... Jen ona věděla, že se sama vydala do Shayol Ghulu až dolů k jezeru ohně. Jen ona věděla, že Veliký pán skoro slíbil, že Nae’blisem jmenuje ji, slib, který jistě splní, když bude al’Thor z cesty. Bude nejposlušnější služebnicí Velikého pána. Bude sít chaos, až se z té úrody rozskočí Demandredovi plíce.
Semirhage za sebou zavřela železem pobité dveře. Jedna ze žárobaněk, zachráněná Veliký pán ví kde, poblikávala, ale stále vydávala lepší světlo než svíce a olejové lampy, s nimiž se musela v tomto věku spokojit. Kromě světla mělo místo dost zastrašující vzhled šatlavy, drsné kamenné zdi a holá podlaha s malým hrubým stolkem v rohu. Nebyl to její nápad, ona by vše měla bílé bez poskvrnky a z lesklého cueranu, hladké a sterilní. Tohle místo bylo připraveno dřív, než tušila, že ho bude potřebovat. Uprostřed místnosti visela ve vzduchu světlovlasá žena v hedvábí, s roztaženýma rukama a nohama, a vzdorně na ni hleděla. Aes Sedai. Semirhage nenáviděla Aes Sedai.
„Kdo jsi?“ chtěla vědět pacientka. „Temná družka? Černá sestra?“
Nevšímajíc si jí Semirhage rychle zkontrolovala nárazník mezi ženou a saidarem. I kdyby selhal, dokázala by tu holku bez obtíží zvládnout – bylo ukázkou ženiny slabosti, že mohla odejít a nechat zavázaný nárazník bez dozoru – ale pozornost byla její druhou přirozeností, každý krok dělala přesně včas. Teď k ženině oděvu. Člověk se v šatech cítil bezpečněji než bez nich. Jemně setkala oheň a vítr a odřízla šaty i spodničku, každý kousek látky až k pacientčiným botám. Stáhla vše před ženou do jednoho stěsnaného rance, opět usměrnila, oheň a zemi, a na kamennou podlahu se snesl jemný prach.
Ženě vylézaly modré oči z důlků. Semirhage pochybovala, že by něco tak jednoduchého dokázala zopakovat, i kdyby to uměla sledovat.
„Kdo jsi?“ Tentokrát bylo v tom požadavku ostří. Možná strach. Vždycky bylo dobře, když to začalo brzy.
Semirhage přesně našla centra v ženině mozku, která přijímala zprávy o bolesti z těla, a stejně důkladně je začala stimulovat duchem a ohněm. Zprvu jen trochu a pomalu přidávala. Příliš najednou mohlo člověka ve chvilce zabít, a přesto bylo úžasné, jak dalece je možné systém dovést, když se tlak zvyšuje velice opatrně. Pracovat na něčem, co nevidíte, byl složitý úkol i z tak malé vzdálenosti, ale ona toho o lidském těle věděla víc než kdokoliv jiný.
Roztažená pacientka potřásala hlavou, jako kdyby mohla bolest setřást, ale pak si uvědomila, že to nejde, a upřela pohled na Semirhage. Semirhage se jenom dívala a udržovala síť. I s něčím tak uspěchaným jako tohle si mohla dovolit trochu trpělivosti.
Jak nenáviděla všechny, které si říkaly Aes Sedai. Kdysi jí bývala sama, skutečnou Aes Sedai, ne nějakou nevědomou hlupačkou, jako byla tahle prostá dušička, která tu visela před ní. Bývala známá, slavná, kvůli její schopnosti napravit každé zranění, přivést člověka zpátky z bodu, kdy už všichni ostatní říkali, že se nic nedá dělat, ji volali do všech koutů světa. A delegace ze síně služebníků jí nabídla možnost volby, jež však žádnou volbou nebyla: Být svázána, aby už nikdy nepoznala své potěšení. Nebo být odříznuta, vyvržena jako Aes Sedai. Očekávali, že přijme svázání. To bylo rozumné, správné, a oni byli rozumní, správní muži a ženy. Ani jim na mysl nepřišlo, že uteče. Byla jednou z prvních, kdo se vydal do Shayol Ghulu.
Pacientce se na obličeji perlily velké kapky potu. Zatínala zuby a chřípí měla rozšířené, jak nasávala vzduch. Občas tiše zachrčela. Trpělivost. Už brzy.
Byla to žárlivost, žárlivost těch, kteří nedokázali to, co ona. Copak někdy někdo z těch, které vyrvala ze spárů smrti, řekl, že by raději zemřel, než vytrpěl tu trošku navíc, již si brala? A ostatní? To byli vždycky ti, kteří si zasloužili trpět. Co záleželo na tom, že ji těšilo dávat jim jejich zákusky? Síň a to její pokrytecké kňučení o zákonech a právech. Byla pro svět důležitější než všichni ti, kteří ji pobavili svým křikem, dohromady. A ze žárlivosti a nevraživosti se síň pokusila stáhnout dolů ji!
No, někteří z nich jí během války padli do rukou. Měla-li dostatek času, dokázala zlomit i toho nejsilnějšího muže, nejpyšnější ženu, vytvarovat je tak, jak je chtěla mít. Tento postup byl možná pomalejší než nátlak, ale byl nekonečně příjemnější, a Semirhage si nemyslela, že by třeba i Graendal dokázala zvrátit, co jednou udělala. Nátlak bylo možné rozplést. Ale pacienty... Na kolenou žebronili, aby mohli dát své duše Stínu, a sloužili poslušně až do smrti. Demandred se pokaždé vychloubal, jaký to byl skvělý tah, když další konšel síně veřejně vyhlásil své spojení s Velikým pánem, ale pro ni bylo nejlepší, když viděla, jak blednou ve tváři, třebas o celé roky později, když ji uviděli, když ji spěšně ujišťovali, že zůstali věrní tomu, co z nich udělala.